Okolnost, že ke zdi přitisknutá nekomunistická většina tehdejší čsl. společnosti se nebránila střílením, vyplývá přeci z toho, že v potřebně masivním měřítku neměla ekvivalentně čím (nehledě na jaltské mezinárodní dannosti). Jestliže alespoň několik spoluobčanů jednalo přiměřeně (v jadrnější variantě než o 20 let později už jen v protestním etosu Jan Palach), zmenšuje poněkud hanbu národa jako celku.

Měl jsem tehdy kolem 15 let a vnímal jsem, že mí rodiče vedle převládajícího zastrašení měli zahanbující pocit bezmoci. Všichni, kdož tehdy měli dost morálních sil komunistům jakkoli zřetelně čelit, zasluhují plnou úctu a přinejmenším v té symbolické formě alespoň vyznamenání. Oč jde ale snad ještě více - na komunisty, kteří se opět vkrádají do naší občanské společnosti (protože opět občanské) jako političtí činitelé, nutno pohlížet jako na potenciální recidivní škůdce. Nelze je sice "vylučovat" z pozic, do kterých jsou svými zpřízněnci zneužívajícími demokratický systém dosazováni, ale připomínat si, že v historickém dohlednu bylo třeba výjimečného hrdinství k účinnému odporu proti jimi nastolenému režimu.

Mašíny je proto nutné aspoň vyznamenat nejen kvůli jejich hrdinství, ale z důvodů národní politické hygieny.
 
Milan Štěpánský (71), Ing., CSc., politické hnutí Zelení