Mor. Román Alberta Camuse je největším bestsellerem koronavirové krize. Kniha z roku 1947 vychází znovu v mnoha jazycích a vydáních, ale i ve zvukových verzích, jako čtení do ucha na dobrou noc.
Mnoho lidí ji znovu po desítkách let vytahuje z knihovny, aby si připomnělo příběh doktora Rieuxe a města Oran, jež přepadla morová rána jako blesk z čistého nebe a ve chvíli změnila dosavadní život, který "už nebude nikdy takový jako dřív". Ano, jak pořád dokola stejné a přece jiné.
Synonymem nákazy či epidemie je dodnes v mnoha jazycích právě mor (pest, plague, Seuche). A Camusova kniha, která nabízí podrobné popisy společenské i myšlenkové proměny v době karantény, připomíná, že dystopie se dnes tak či onak naplňuje. Může tedy poskytnout užitečné reflexe lidského chování, které se v krizových situacích zase tak moc nemění. Pro lidstvo přitom není nic svůdnějšího a milovanějšího než proroctví, která se naplňují. Od Bible přes Nostradama až po literární vizionáře Huxleyho, Orwella - a Camuse.
Jako bychom zapomněli, že existuje zítřek
"Pohromy jsou běžná věc, ale jakmile spadnou člověku na hlavu, zdráhá se jim uvěřit. Ve světě již bylo stejně morových ran jako válek. A přece mory a války najdou vždycky lidi nepřipravené," píše Camus. Jako by psal esej do dnešních novin nebo diktoval koncept projevu francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který tak překvapivě přiznal - "nebyli jsme připraveni".
Nebyli, jistě že nebyli, protože na katastrofu se připravit nelze, i kdybychom měli sklady plné ochranných pomůcek a v šuplíku vyladěné epidemiologické plány, mentálně se s katastrofou nikdy nepočítá. Zvláště ne v civilizaci, která si zvykla na to, že všechno ovládne a zařídí, že je před každou katastrofou zajištěna nekončícím pokrokem vědy, jež má v rukách tajemství přírody i tvořivé inteligence.
A přesto, jako bychom byli slepí, platí Camusova prostá věta, "pohromy jsou běžná věc": žijeme to, ze zkušenosti to víme, ale buď jsou aktuální hrůzy příliš daleko, nebo je prostě nechceme vidět. Vpád pohromy pak připomíná prozření ze společenské slepoty. Najednou se stanou zjevnými věci, které předtím nemohly být vidět, i když si všichni ex post myslí, že bily do očí.
"Naši spoluobčané neměli větší vinu než jiní, zapomněli pouze na skromnost a myslili, že pro ně je ještě všechno možné. Předpokládali totiž, že pohromy jsou nemožné. Hleděli si dál svých obchodů, připravovali se na cesty a měli své názory. Jak by mohli myslet na mor, který udělal škrt přes budoucnost, cestování i diskuse?" charakterizuje běžnou každodennost Camus, jako by popisoval den před vyhlášením nouzového stavu. A možná i pár dní po něm, kdy je nová realita ještě pořád tak neurčitá, že ji odmítáme přijmout.
"Zpočátku přijímali lidé toto odříznutí od vnějšího světa asi tak, jak by byli přijali jakoukoli přechodnou nepříjemnost, která by je vyrušila jen z některých zvyklostí. Najednou si však pod příkrovem letního nebe uvědomili, že jde vlastně o vnucené omezování svobody, a cítili nejasně, že toto uzavření ohrožuje celý jejich život, a když nastal večer, energie s chladem opět nabytá je občas doháněla k zoufalým činům."
Velká pocta zlu
Život v Camusově Oranu se pochopitelně zásadně liší od toho, co prožíváme dnes. Nejsme informačně odtrženi od světa, díky hustým komunikačním sítím můžeme kdykoliv mluvit s kýmkoliv v jiném městě, v jiném státě, na jiném kontinentu. Virus, který zabíjí, nemá sílu moru, jehož nákazu přežijí zázrakem jen někteří, kterým se osudově vyhne, případně kterým zabere nově namíchané sérum. Rozdíl v reáliích ale není podstatný, protože otázky viny (kdo za to může?), řešení (kdy najdeme lék?) a touhy po životě (kdy se vrátíme k normálu?) jsou pořád stejné.
Camusův existencialismus, který naplno pracuje i v Moru, je dnes zajímavý především ve dvou ohledech. V jasném odmítnutí náboženské cesty jako příliš snadné možnosti, neboť nabízí prosté smíření s osudem a je tak přitakáním smrti, nikoli afirmací života. Camus proti tomu nabízí jakýsi "absurdní heroismus", který je zdánlivě nesmyslný, podobně jako Sisyfova práce s balvanem: katastrofu je třeba trpělivě vystát a být tam, kde mohu něco udělat.
Heroismus, a to je ten druhý ohled Camusova existencialismu, ale není to správné slovo. Protože skuteční hrdinové, které je dobré oslavovat, tu vlastně neexistují. Hrdinou je totiž každý, kdo naplní životní maximu, "naučit se žít a umírat, a být člověkem, zakázat si být bohem". Proto se také v Moru objevuje pasáž o výjimečnosti lidí, kteří nasazují život za druhé, a jsou "v první linii", jak se říká dnes, kdy se za to rituálně děkuje a o bojovnících v první linii se natáčí dokumentární reality série, na něž by se doktor Rieux ani Camus s radostí nedívali.
"Autor nemá v úmyslu přikládat těmto zdravotnickým oddílům více důležitosti, než opravdu měly. Je pravda, že dnes by asi většina našich spoluobčanů podlehla pokušení a jejich význam by zveličovala. Autor je však spíš v pokušení se domnívat, že přikládáme-li ušlechtilým činům příliš mnoho důležitosti, vzdáváme tím koneckonců nepřímou a velkou poctu zlu," uvažuje Camusův dvojitě stylizovaný vypravěč (Camus, Rieux v jedné osobě).
"Potom se totiž zdá, že krásné skutky mají takovou cenu jen proto, že jsou vzácné, a že daleko častějšími pohnutkami lidských činů jsou zloba a lhostejnost. Tenhle názor autor nesdílí. Zlo, které na světě je, pochází téměř vždycky z nevědomosti, a dobrá vůle, není-li osvícena poznáním, může nadělat stejné pohromy jako zloba."
Camusově humanistickému étosu, kterým je Mor naplněn vrchovatě, by asi nejlépe odpovídala věta jedné české zdravotní sestry, která při televizním natáčení řekla: "No, tak tohle všechno tady děláme, a děláme to my, protože kdo jiný by to měl dělat."
Camus by to neřekl lépe, i on přece do Moru téměř na každou stránku vpisuje přesvědčení, že člověk si musí najít své místo užitečnosti a udělat to, co je třeba, ne proto, aby byl hrdinou dne, ale protože je to třeba. Přesně jak to popisuje doktor Rieux: "Ti, kdo se zasvětili práci ve zdravotnických četách, neměli vlastně ani tak velkou zásluhu, neboť věděli, že je to to jediné, co se dá dělat, a spíš by bylo bývalo neuvěřitelné, kdyby se k tomu nerozhodli."
Až se hradby otevřou
Čtení Camusova Moru nabízí mnoho dalších aktualizací a míst ke srovnávání a novému morovému přemýšlení, jež si každý jistě přizpůsobí svému naturelu. Nepřehlédnutelné a zjevně všemu společné je však velmi optimistické naladění knihy, které se může hodit i dnes: i ty nejtemnější pasáže jako by prosvěcovala víra v to, že lidé to zvládnou (Camus to ale umí bez dnešních automotivačních zvolání "dáme to; zvládneme to; wir schaffen das") a nakonec se městské hradby otevřou a lidé zase vyběhnou do svobodného volného prostoru. Vstříc další katastrofě, která je nevyhnutelně zase překvapí.
I tato ironie naděje je ale z hlediska Camusova existenciálního humanismu možná nemístně patetická. "Návrat k normálu" bude mnohem obyčejnější a prostší. Přesně takový, jak ho autor v Moru geniálně vykresluje:
"Ale čemu říkáte normální život?"
"Nové filmy v biografech," řekl Tarrou s úsměvem.
