Pavel Kalina Pavel Kalina | Eseje
15. 4. 2020 17:06

Evropa má za sebou rok katastrof. Co nám vzaly, je zřejmé. Otázka je, co přinesou

Přesně před rokem shořela střecha pařížské katedrály Notre-Dame. V listopadu pak Benátky zatopila jedna z nejhorších povodní v jejich dějinách. A od března nás sužuje vir, který dokázal ochromit celý svět. Naše civilizace i její symboly procházejí zkouškami. Kéž by nám pomohly pochopit věci, které dosud naší pozornosti unikaly.

Naši předkové by měli jasno. Takovou sérii katastrof by si vykládali jako boží trest. Dnešnímu člověku, dokonce i takzvaně věřícímu, je ovšem představa trestajícího boha naprosto cizí. Zkusme se proto na události posledního roku podívat jinak.

Přírodní katastrofy - požár, povodeň či pandemie - v každém případě představují pro společnost zkoušku. Jde samozřejmě o zkoušky zcela odlišného typu. Požár i povodeň jsou jasně lokalizovány. Způsobují především materiální ztráty. Pandemie se od nich zásadně liší svým rozsahem a hlavně tím, že skutečně zabíjí. Zabíjí veřejně. Ve společnosti, která má sklon se tvářit, že smrt ani neexistuje, to je velký zásah do zaběhaného soukolí.

Naše civilizace funguje na několika základních premisách. Patří k nim především naprosté nadřazení zájmů člověka nad zájmy společnosti, ať už ji definujeme jakkoli. Patří k nim přesvědčení, že všechny problémy jsou dříve nebo později technicky nějak řešitelné. Dále skryté, protože zcela iracionální přesvědčení, že toto technické řešení je vždycky financovatelné. Pokud se peněz nedostává, prostě "se půjčí".

Naše civilizace je založená na tom, že před sebou valí obrovský dluh, který jsme si zvykli pokládat za virtuální. Jejím ideálem není občan odpovědný konkrétnímu společenství, ale turista neodpovědný ničemu. Turista, jehož jediným cílem je hromadění zážitků. Společnost turistů může jakž takž fungovat, dokud je dobré počasí. V případě nouze je třeba občanů.

Společnost turistů a spektáklu

Požár katedrály Notre-Dame před rokem vyvolal komplexní reakci. Na jedné straně to byla hluboká lítost, upřímná a celoplanetární. Na druhé straně jakési potěšení ze spektáklu - turisté si museli přijít na své. Místo věcných úvah o tom, jak sanovat zachovalou část stavby a jak ji co nejšetrněji a nejekonomičtěji vrátit do původního stavu, jsme byli zaplaveni přívalem nerealizovatelných a často zcela cynických projektů na její "vylepšení". Jako kdyby nešlo o nic jiného než ze stavby, která je už teď přetížena turistickým provozem, definitivně udělat pouťovou atrakci.

Změnil požár naše myšlení? Nebo v něm naopak povzbudil touhu po ještě silnějších zážitcích? Posílil naše vědomí odpovědnosti, nebo pomohl pravému opaku?

To, co zabíjí Benátky, není jen stoupající hladina oceánu. Globalizovaný turismus sice umí být nebezpečný i fyzicky, takže do staletých nábřeží města na laguně dnes narážejí vlny způsobené obřími loděmi, o jejichž kolosálním výtlaku se středověkým plavcům a stavitelům nemohlo ani zdát, jejich hlavní problém přesto není technického, nýbrž sociálního charakteru. Benátky jsou odsouzeny k smrti, pokud se mají stát jen kulisou pro turisty. Přežijí, pokud by se z nich podařilo znovu udělat žijící město.

Změnily záplavy naše myšlení? Nebo je odpovědí na ně jen představa, že se všechno nějak technicky vyřeší a my zase pojedeme na bienále?

Když koronavirová epidemie dorazila do Evropy, byla naší odpovědí nejprve nečinnost. Třebaže nebyl důvod předpokládat, že se virus bude v Evropě šířit jinak než ve Wu-chanu, vlády nepodnikaly nic. Turistický byznys a ideál ničím neomezeného pohybu musel zůstat zachován. Lidé, kteří se do Itálie vraceli z Číny, nemuseli do karantény. Čeští lyžaři odjeli do Itálie. Teprve když vyšlo najevo, že se epidemie rychle vymyká z kontroly, začaly státy přijímat plošná opatření proti základním zvyklostem naší civilizace. Zároveň se ukázalo, že na krizi nejsme připraveni.

Stát neměl strategické zásoby. Zvykli jsme si na to, že ministrem zdravotnictví může být člověk pár let po škole, člověk bez znalosti resortu, bez vlastní zkušenosti. Člověk, který sice možná hezky zpívá, ale těžko může zvládat krizi. Záložní nemocnice jsme dávno tiše zrušili. I armádu jsme tiše zrušili. Máme místo ní expediční sbor bez záloh, který je vytvořen proto, aby zvládal provoz špitálů na druhém konci světa, ale ne proto, aby zvládal skutečnou katastrofu ve vlastní zemi, o válce nemluvě.

Vlastně jsme úspěšně zrušili ty funkce státu, které v případě krize mohly k něčemu být, zatímco jsme mu ponechali ty, které k ničemu zvláštnímu nejsou. Máme tak erár, který je zdatný hlavně v tom, že živí sám sebe. Teď se potýkáme s následky. Beztak předlužené státy se propadnou v této disciplíně ještě hlouběji. Virtuální dluh, který před sebou valíme, se zvětší. Změní pandemie naše myšlení? Budeme chtít takový stát, který nebude spotřebovávat naše peníze na nesmysly, bude ale schopen plnit základní funkce, pro které jsme ho vytvořili?

Lidé do klidných časů

Na celém dosavadním průběhu pandemie je nejstrašnější, jak všechno jede ve starých kolejích. Na rozhodujících místech sedí lidé, kteří jsou možná adekvátními politiky do času hlubokého klidu. Do času, kdy se nic zvláštního neděje a všichni mohou tak trochu tiše krást. Prostě turisté do pěkného počasí. Ti, kterým jsme dovolili si zvyknout, že politika je hlavně marketingovou záležitostí, dál vesele říkají do televizních kamer věci, které nedávají smysl. Ti, kdo byli za všech okolností zvyklí především obchodovat s Čínou, to dělají dál. A díky nouzovému stavu k tomu ani nepotřebují předstírat výběrová řízení. Stát selhal.

A když se projdeme světem sociálních sítí, zjistíme, že jejich uživatelé jsou na tom obdobně. I je opanovalo přesvědčení, že se vlastně nic zvláštního neděje, a budeme-li dostatečně dlouho mlít prázdnou slámu, vše se vrátí do starých kolejí.

Kdo tedy holduje intelektuálně nepochybně zajímavé myšlence nepodmíněného základního příjmu, bude tvrdit i teď, že nastala ta pravá chvíle - jako kdyby neexistoval deficit státního rozpočtu. Ti, kdo jsou přesvědčeni, že je základním lidským právem přítomnost otců u porodu, si teď stěžují, že to není možné. Lidsky je to pochopitelné, ale návštěvy v nemocnicích jsou zakázány všem kromě rodičů hospitalizovaných dětí a příbuzných nevyléčitelně nemocných. Je opravdu třeba rozšiřovat výjimky ze zákazu? Ti, kdo si myslí, že lidská svoboda je nade vše, dál zpochybňují nošení roušek. Ti, kdo v dětství prošli autoritativní výchovou, spěchají udávat ty, kdo si roušku sundají uprostřed šumavského hvozdu.

Všechno jsou to lidé s nějakým vzděláním. Nejsou neinformovaní, jsou pouze přesvědčení, že jejich partikulární zájem či jejich intelektuální záliba má přednost. Celá naše civilizace je založená na preferenci partikulárních zájmů. Někdo by řekl na sprostotě, narcismu a hanebnosti.

Můžeme si namlouvat, že se nám daří dobře, dokud nenarazíme na limity dané prostředím, ve kterém žijeme. Viry tu byly dřív než my. Také oheň a voda. Současná pandemie nepochybně jednou skončí. V jakém stavu nás ale zastihnou katastrofy, které přijdou po ní?

Autor, historik umění, je profesorem na Fakultě architektury ČVUT.

 

Právě se děje

Další zprávy