Růžový penál. Růžová tužka s plyšem. Lesk na rty - a kniha.
Klíčová slova, kterými mě moji někdejší spolužáci ze základní školy popsali na nedávném srazu - patnáct let od ukončení docházky. Vzpomínali jsme jeden na druhého skrze do jisté míry zjednodušující, přesto přiléhavé nálepky. Za ony dvě dekády se mnohé změnilo - velkou cestu jsem ušla já i celá společnost. Přesto mnohé přetrvává - Barbieland, nebo chcete-li rajská zahrada rovných práv, vyřešených otázek feminismu, ženské sounáležitosti, světa, kde mají všechny ženy stejné podmínky nejen s muži, ale i mezi sebou, a idylky rovnoměrné porce práce a zábavy, se nekoná.
A střet s reálným světem může bolet. Bolel hlavní hrdinku aktuálního blockbusteru - Barbie od Grety Gerwig - a bolí všechny - nejen holčičky - dodnes. Možná i proto už filmová Barbie trhá rekordy. Protože z fantazie musíme jednou vyjít - jak se ale popereme s realitou?
Barbie - dálnice k úspěchu
Vyrůstala jsem coby typická holčička v heteronormativní společnosti i výchově - panenky Barbie zdobily můj dětský pokoj ve velkém. Byly krásné, okouzlující - i emancipované. Ukazovaly mi cestu, kterou jsem pro sebe chtěla taky. V křehkosti dětského věku jsem k dokonalým panenkám vzhlížela stran vzhledu i možností, které Mattel pro své panenky - často nerealisticky - tvořil.
Barbie byla prezidentka, astronautka, doktorka, novinářka, měla dům, koně, cokoliv se jí zamanulo. Ženy kolem mě to neměly. Neměly vlastní domy, neměly rozhodovací pozice - ve světě, ale často ani ve svém životě. Moje maminka - žena nesmírně nadaná na jazyky, se nestala profesorkou nebo lingvistkou, protože ve dvaceti otěhotněla. Stejně jako všechny další důležité ženy, které mě v dětství obklopovaly. Ženy v mém okolí soutěžily v kráse, v disciplíně, kterou jim svět přichystal jako tu, ve které závod mohou vyhrát - jakkoliv neobjektivní. I proto byla Barbie hrdinka. Podvědomě mi našeptávala, že když budu co nejvíc jako ona, uspěju. A možná budu mít jednou i ten vlastní dům (to bych se nemohla stát Barbie novinářkou, ale o tom někdy příště.)
V pubertě mě tak doprovázely dva sny - vypadat co nejvíc jako Barbie, protože právě to společnost u žen oslavovala, a jít co nejvíc za svými sny - tedy tvrdě studovat a pracovat, abych byla nejen stereotypní Barbie, ale i Barbie, která má moc. Měnit věci, rozhodovat.
Na té cestě jsem mnohokrát prozřela podobně jako Barbie ztvárněna herečkou Margot Robbie v očekávaném hitu léta. Ta poté, co ji postihnou myšlenky na smrt a celulitida, což jako stereotypní model Barbie nesnese, zamíří do "reálného světa". V něm je vše naopak - ženy nemají moc ani respekt jako v Barbielandu. Ten střídá sexismus a misogynie. "Všichni nenávidí ženy, muži nenávidí ženy i ženy nenávidí ženy, proberte se," říká ve filmu dospívající dcera hlavní hrdinky reálného světa, pracovnice firmy Mattel, která svými chmurnými myšlenkami přivolá Barbie do reality.
I já jsem podobně narazila. Už na gymnáziu, kde jsem nesundala z nohou podpatky, měla jsem platinové vlasy po pás a zároveň velké sny, mi docházelo, že můj vzhled nebudí respekt, ale v očích mnoha lidí mě oslabuje. Že žena si nemůže dovolit všechno - tak jako panenka Barbie. Že si podle mnoha lidí musí vybrat - buď vypadat jako Barbie, ale moc jiného od života nechtít, nebo konvence krásy nenaplňovat a potom chtít od života něco víc. Na posměšky v reálném světě narazí i stereotypní model filmové Barbie. Zatímco v Barbielandu může být cokoliv i v tom nejrůžovějším outfitu, ve skutečném časoprostoru je se svými růžovými modely a klasickou krásou pro smích.
"Musíte být štíhlá, ale ne moc. Nikdy nesmíte říct, že chcete být štíhlá, musíte říct, že chcete být zdravá, ale zároveň musíte BÝT OPRAVDU ŠTÍHLÁ. Musíte mít peníze, ale nesmíte si o ně říct, protože to se nehodí. Musíte být šéfka, ale nesmíte být ostrá. Musíte vést, ale nesmíte potlačovat ideje ostatních lidí. Máte milovat to, že jste matka, ale nemáte o dětech pořád mluvit. Musíte být kariéristka, ale taky se neustále starat o ostatní. Musíte být krásná pro muže, ale ne moc, abyste je nepřitahovala příliš a neohrožovala ostatní ženy. Máte být součástí systému, ale zároveň být vidět. A taky být neustále vděčná! Nikdy nesmíte zestárnout, moc se vytahovat, být sobecká, ukázat strach, selhat, jít proti proudu. Nikdo vám za nic nedá medaili. A všechno je vaše vina!" shrnuje život v neférově nastavených podmínkách v silném monologu matka a zaměstnankyně Mattela Gloria, ztvárněná Americou Ferrera.
Feministický a emancipační proslov možná nepromlouvá ke každé ženě světa. Mnoho žen svou realitu takto nevnímá, patriarchát také v každé společnosti nabývá jiných rozměrů - jiný má samozřejmě v západním kontextu, jiný v zemích, kde vládne brutální náboženská diktatura. Nadvláda jednoho pohlaví ale škodí všem. A škodí také mužům - i to je poselství filmové Barbie.
Jsem svobodný muž - a můžu plakat!
Zatímco filmová Barbie na cestě do reality procitne ze sna, Kenovi se otevře nový svět. Svět, kde jsou muži na piedestalu, kde rozhodují, vládnou, kde jsou vidět.
Zatímco v Barbielandu je Ken vždy na druhém místě, ve skutečném světě kraluje. V satiricky vykreslené metafoře filmařka známá svými nezávislými a feministickými snímky odhaluje druhé, ve skutečnosti spíše první polovině světa, jaké je být vždy v pozici slabšího.
Muži se u sledování Barbie mohou cítit nekomfortně - důkazem za všechny budiž třeba technologický gigant a majitel sociální sítě Twitter Elon Musk, který si do filmu rýpnul slovy "dejte si panáka pokaždé, když v Barbie zazní slovo patriarchát, omdlíte, než film skončí".
Je možné, že Musk svůj apel splnil, a snímek tedy nedokoukal. V opačném případě by totiž zjistil, že přes kousavost, kterou si film dosyta užívá i proto, že mocných a vtipných ženských hrdinek ani ve světě plastových figurek a hraček nebylo mnoho, Barbie smiřuje. Ukazuje, že ve světě, kde má jeden navrch nad druhým, není dobře nikomu. Že ve stínu je nevlídno, ať jste žena, nebo muž. Že sdílet svoje pocity ulevuje. Musí ale chtít obě strany dialogu - jinak jde vždy jen o monolog. Všichni v tom máme mezery (mě nevyjímaje).
Podpatky, nebo sandály? Oboje
A jak to bylo se mnou? Filmová Barbie dostává v jeden moment na vybranou mezi podpatky a nepříliš atraktivními, ale praktickými sandály Birkenstock. Dnes už nosím spíš to druhé, ale v šatníku mám i boty na podpatku. Když jsem "dobrodružná" Barbie, která potřebuje objevovat nebo dobývat kopce či svět, vytáhnu sandály. Když jsem "stereotypní" Barbie, vezmu si klidně zlaté střevíce. Dnes už totiž vím, že vnitřní sílu mi společnost nevezme. Může ji na chvíli svými úšklebky oslabit, ale nikam nezmizí. A že není žádná jedna správná žena, ani jedna správná Barbie. Je jedno, jakou obuv pro své kroky zvolíte. Důležité je, že jsou vaše.
