Svoboda, nebo smrt - vyzýval v neděli jeden z transparentů na demonstraci proti vládním opatřením. Heslo doby, odkazující na hrdou řeckou hymnu, srbské četníky i české legionáře, zapadlo v oblacích slzného plynu a bitkách fotbalových ultras s policií. Vynořuje se ale znovu prakticky vždy, když dojde řeč na covid a vládní opatření.
Dokážou ordinovaná omezení ochránit jednotlivce i celou společnost před smrtí? A není tento často přímočarý - a podle řady VIP lékařů, nespokojených občanů, fotbalových fanoušků i obdivovatelů bývalého prezidenta Václava Klause - až slepý boj s virem nebezpečným ohrožením svobody?
Bez chvíle třicet a jeden rok po revoluci, při níž ulicemi znělo skandování "svobodu, svobodu", se tak vracíme k její základní otázce: jak velkou míru svobody sneseme? A kolik jsme jí ochotní obětovat, abychom rozumně a hlavně poklidně (tedy bez většího kraválu a krve v ulicích) dokázali organizovat společnost?
Svoboda a libovůle
Demonstrující na pražském Staroměstském náměstí byli vysmívání jako "bezmozci", kteří se přišli poprat. Ale kromě fotbalových ultras, kteří takové adrenalinové rvačky považují za důvod své existence, dorazili i lidé, kteří se opravdu autenticky bojí sevření.
Mají strach, že přijdou o volnost pohybu a svobodu rozhodování, jakkoli je zřejmé, že jde více o pocit než o pozici podloženou argumenty a přemýšlením. Strach z toho, že politická moc zase bude lidem nařizovat, co mohou a nemohou dělat. Strach z toho, že se zase stanou pouhou figurkou, je u nich silnější než strach ze smrti.
Je to ale dilema falešné, protože jejich nasazení za vlastní svobodu (nikoli za svobody ostatních a celé společnosti) provází záměrně banalizovaná hrozba koronaviru. Skutečná osudová volba - svoboda, nebo smrt - se nekoná, protože obránci svobody, stiženi výběrovou slepotou, se nechtějí podívat viru do očí. Nechtějí vidět práci, kterou ve zdravotním systému a na konkrétních lidech vykonává, a tak se snižuje i hodnota svobody, za kterou bojují. Je to jako zcizená a odkouzlená televizní pohádka: princ tu bojuje na život a na smrt s drakem, je to drama, ale všichni přece vědí, že je to jen jako, protože drak je jen loutka.
Loutková je tu i svoboda, jíž se mává jako vlajkou, pod kterou se shromažďují hrdinní bojovníci. Není to svoboda, o niž se tu dav pere, nýbrž libovůle v rozhodování. Tak se obvykle v českých zemích svoboda chápe. Možnost dělat si, co chci, ať si o tom myslí kdokoliv cokoliv. Ať se staví proti většina, menšina nebo klidně celý svět, svoboda je tu čiré chtění sebestředného rozmazleného dítěte, které terorizuje všechny, kdo mu nechtějí vyhovět.
Libovůle se odmítá vystavovat konfliktu a srovnání, nebude se omezovat, odmítá podléhat kritickému rozumu, odmítá myslet. Je vůlí, to jí stačí.
Co je to totalita
Znovu - pokolikáté už - se do veřejné rozpravy vrací poučka, že "moje svoboda končí tam, kde končí svoboda druhého". Stala se z ní už naprostá floskule, asi jako z věty, podle níž "pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí". Protože kdo k vykonávání svobody jakožto libovůle potřebuje druhého? Každý si vystačí sám!
Ztratilo se to podstatné, totiž vědomí hranice. Limitu, kterým je ten druhý nejen symbolicky, mentálně, ale i v silném fyzickém smyslu. Jenže převádění vlastní libovůle v univerzální princip a pravdu - není to ona totalita, proti níž se v neděli - alespoň podle řečníků - protestovalo?
Vůle je svobodná jenom tehdy, když myslí, když se nechává vést rozumem, říkával filozof Hegel, protože myšlení je svoboda sama. Koneckonců člověk je tvor myslící, animal rationale, a kdyby se rozhodoval jen podle libovůle, blížil by se spíše zvířecímu světu, automatu potřeb a slastí. Proto je i vůle svobodná teprve ve chvíli, kdy myslí s ostatními, kdy se nechává přesvědčovat argumenty rozvažování a rozumu, kdy o budoucnosti světa vyjednává s ostatními.
Demonstrace nespokojených byla prezentací libovůlí, jež se nechtějí obtěžovat svobodou myšlení. A tak i jejich obavy z totality vyzněly do prázdna a byly s přehlíživým odkazem na hloupost a ignoranci demonstrujících snadno přeslechnuty.
Podobně jako slova bývalého guvernéra České národní banky Miroslava Singera, podle něhož je dnes opravdu na pováženou, zda komplexní a globálně propojené demokratické společenské systémy skutečně nemají větší šanci na přežití, přijmou-li v některých segmentech pseudototalitní organizaci čínského typu. A přitom téma dobrovolného omezení osobní svobody v zájmu relativně svobodného a funkčního života je staré jako lidstvo samo.
Běs a zanikání
Singerova provokativní otázka vychází ze západních zkušeností se současnou postcovidovou Čínou, jejíž přísné trasovací, karanténní a testovací metody mají v boji s virem velký úspěch. Prosazuje se tu přímočarý jednorozměrný pragmatický politický rozum, zaměřený na ekonomickou efektivitu a fungování, v němž je jedinec důležitý jen jako součást celku.
V evropských demokraciích, které vycházejí z individuální svobody, se to daří mnohem méně. A to mimo jiné i proto, že svobodní jednotlivci mají velké problémy vidět sami sebe jako součást celku. Přesně to je bod, na němž by se svobodná myslící vůle ve společnosti měla zarazit a začít vážně uvažovat o tom, jak moc se někdy svoboda blíží k totalitě a do jaké míry či v jaké škále lze brát vážně radikální heslo divoké staroměstské demonstrace "Svoboda, nebo smrt".
Stálo by za to místo jalových demonstrací začít naplno a otevřeně myslet. Nikoli libovolně, nýbrž svobodně, protože libovůle, jak výstižně píše Hegel ve své Fenomenologii ducha, nepřináší nikdy nic dobrého. "Naprostá svoboda nemůže stvořit žádné kladné dílo ani čin, zůstává jí pouze záporné konání, je to pouhý běs zanikání."