"Tato válka je Putinova válka," pronesl s jistotou od řečnického pultu Bundestagu spolkový kancléř Olaf Scholz (SPD). Prý ruský prezident, nikoli národ, je vinen invazí, během níž už zemřely tisíce ukrajinských civilistů, ale zatím žádný ruský.
Britský novinář a analytik Atlantické rady (the Atlantic Council) Ben Judah napsal lítostivý text o "Rusku, které jsme ztratili", a o svých liberálních kamarádech, s nimiž pil v moskevských barech. Teď mu posílají polekané zprávy, že "to" Putin "přece udělal". A podle Judahova názoru je to právě Putin, kdo je vinen tím, že je Rusko "ztracené", že jeho kamarádi musejí ze země utíkat.
Píše, že mu připomínají děkabristy - pokud by se povedla změna, mohli by prý vést Rusko k demokratické budoucnosti. Zasněně vypráví také o Alexeji Navalném, jak jej během demonstrace na Bolotném náměstí v Moskvě slyšel slibovat, že "Rusko bude svobodné". Nepovedlo se.
Oklamaní
Rusko vede útočnou válku a německý PEN klub považuje za její oběti i "oklamané a vždy špatně vybavené ruské vojáky, kteří hynou bojujíce za Putinovy choré fantazie". Krom toho Němce znepokojují také výzvy k nejen ekonomickému, ale i kulturnímu bojkotu Ruska. Protože prý "taková opatření nepostihnou jen podporovatele režimu, ale rovněž ty, kdo Putinově tyranii a válce vzdorují". Německý PEN klub se obává, že by to mohlo způsobit prohru lidskosti a vítězství ztřeštěnosti. "Nepřítel je Putin, nikoliv však Puškin," shrnul to ve svém humanistickém výbuchu jeho prezident Deniz Yücel.
Podobná prohlášení nejsou ojedinělá. Když na Západě začal pomalu pomíjet první šok z toho, že Rusko v Evropě rozpoutalo nejrozsáhlejší válku od roku 1945, hodně představitelů nejrůznějších oblastí - politiky, žurnalistiky, umění i vědy - najednou začalo zdůrazňovat, že hlavním viníkem krvavých jatek na Ukrajině je Putin, ale v žádném případě to není ruský národ. Zejména ne liberálové, vědci, umělci. A jak jsme si mohli všimnout, pro někoho to nejsou ani "oklamaní" vojáci. Zřejmě je někdo oklamal natolik, že nemohou nic dělat a musejí se dopouštět válečných zločinů.
Nestydím se
I když se zdá, že tomu německý kancléř Scholz nechce uvěřit, podporuje většina Rusů agresivní politiku svého prezidenta. Podle průzkumu, který provedla americká zpravodajská stanice CNN krátce před invazí, jich polovina souhlasila s užitím vojenské síly vůči Ukrajině, jen aby Kreml dokázal zabránit jejímu vstupu do NATO. Pouhá čtvrtina nasazení zbraní odmítla. Průzkumy prováděné ruskými státními institucemi pochopitelně uvádějí čísla ještě děsivější.
Ukrajince, kteří mají příbuzné v Rusku, to nepřekvapuje. Pokusy ukázat rodinným příslušníkům fotografie vlastních vybombardovaných domů narážejí na vyprávění o Ukrajincích zblblých západní propagandou. Pokusy o komunikaci mezi kdysi blízkými lidmi obvykle troskotají.
Kdo příbuzné v Rusku nemá, postačí mu, když si na Facebooku vyhledá hashtag #мненестыдно (nestydím se) - a může si prohlížet tváře tisíců relativně mladých a progresivních Rusů, kteří se, podobně jako Putinův mluvčí Dmitrij Peskov, nestydí za to, že jejich armáda vraždí Ukrajince. Zdá se ovšem, že na mantru západních politiků "vinen je jen a jen Putin", to všechno má prakticky nulový vliv.
Nedívají se na to jinak alespoň ti Judahovi milí moskevští liberálové? Bohužel. I sám autor ve zmiňovaném textu přiznává, že se jeho přátelé, kteří by měli vést Rusko ke světlé budoucnosti, neodvažují ani vyslovit Putinovo jméno. Nahrazují jej zájmenem "On" (ano, s velkým písmenem). Válce pak říkají nesměle "to" - "On to přece udělal."
Navalného zase, přestože se nyní postavil proti válce, daleko více pálí zchudnutí ruských občanů a blokování Instagramu, než fakt, že jeho země vede agresivní válku a páchá odporné zločiny. Snad proto, že dnešní hlavní opozičník kdysi klidně šířil oficiální ruskou propagandu o Ukrajincích a jejich suverenitě.
Jedním z jeho nejznámějších výroků je přirovnání Krymu k obloženému chlebíčku, který přece také stále nemění majitele. Krym podle jeho přesvědčení zůstane částí Ruska a nikdy se nestane opět ukrajinským. Ostatně stejně jako Putin, považuje i Navalnyj Rusy a Ukrajince za fakticky jeden národ.
Protest nohama
Nehledě na takový postoj ale liberálové zachraňovat "bratry" před vlastními spoluobčany moc nepospíchají. Ruský protiválečný protest není ani masový, ani rázný. Demonstrací v okupovaném Chersonu se účastní tisíce lidí, kteří se nebojí jít do ulic s ukrajinskými vlajkami proti ruským tankům. Videa z Ruska však ukazují jen lidi, kteří pořádají ojedinělé protesty s čistými listy papíru. Policisté je zatýkají, i když nekladou žádný odpor.
A záznam toho, jak hlouček demonstrantů mlčky (protože křičet je zakázáno) utíká před jediným policistou s obuškem, Ukrajincům postačil, aby si uvědomili, že od Rusů žádný tlak na Kreml očekávat nemohou. Zdá se, že mezi "nespokojenou" částí obyvatelstva je mnohem víc lidí zneklidněno - podobně jako Navalnyj - blokováním Instagramu a nevyhnutelným poklesem životní úrovně v Rusku než zločiny, které spáchali, stále páchají a hodlají páchat jejich vládci.
Nepřímo o tom svědčí fakt, že Rusové ze své země daleko horlivěji utíkají, než aby tam protestovali. Podle zjištění ruské lidskoprávní organizace OVD-Info bylo v důsledku protiválečných demonstrací, které se 6. března konaly ve zhruba 60 městech, zatčeno kolem pěti tisíc lidí. Od začátku války do stejného data ale jen do Gruzie uteklo více než 20 tisíc ruských občanů. Jinými slovy počet těch, kteří opouštějí zemi, je nesouměrně větší než počet lidí připravených kvůli svému přesvědčení protestovat.
Za pozornost přitom stojí, že masově nezačali utíkat hned po útoku na Ukrajinu, ale až když začalo být jasné, že na Rusko a jeho ekonomiku těžce dopadnou západní sankce. A že Putin může vyhlásit v zemi válečný stav i mobilizaci. Ani útok na Gruzii, ani válečné zločiny v Sýrii, ani anexe Krymu a válka na Donbase nevyvolávaly spěšné přání opustit vlast a přestat tam platit daně…
Novináři bez papučí
Naději nevzbuzují ani média, která jsou na Západě považována za "nezávislá" a "demokratická". Například proslulá Meduza, přestože se její redakce nachází v zahraničí, nepřestala přidávat ke svým článkům poznámku o statusu cizího agenta, i když je již dávno v Rusku zcela zablokovaná. A deník Novaja gazeta, jehož šéfredaktor nedávno získal Nobelovu cenu míru, se podvolil cenzuře - a smazal z vlastní webové stránky články o válce na Ukrajině. Zdá se, že pokud by ruská duma vydala zákon o tom, že psát články je povoleno pouze bez pantoflí, opoziční novináři by jej přísně dodržovali, třebaže by je nikdo neviděl.
A i to slabé ruské protiválečné hnutí, které se zatím alespoň nějak projevuje, je zaměřeno mnohem více na sebe, než aby hledalo způsob, jak dosáhnout ukončení války. Slogany se omezují přinejlepším na abstraktní "нет войне" (ne válce), jako by se jednalo o nějakou živelní pohromu, která nemá žádné viníky. Občas to vypadá, jako by jediným cílem protestů byla snaha zbavit se spoluodpovědnosti za zločiny, nikoli je zastavit. Putin prý není Rusko a "my jsme ho nevolili". Jistě, ale proč tedy nejsou vidět žádné výzvy k sesazení ruského prezidenta z funkce? I na to existuje odpověď: "Nemůžeme nic udělat."
Zvlášť zřejmá je snaha zbavit se odpovědnosti v zahraničí. Nadační fondy, které tam narychlo založili známí i méně známí Rusové, nezdůrazňují ani tak fakt, že shromažďují peníze na pomoc Ukrajincům. Najevo se snaží dávat především to, že celou věc dělají "jiní", "lepší" Rusové. "Lepší" Rusové pak nepřestávají připomínat, že jsou "oběťmi" režimu podobně jako obyvatelé Mariupolu srovnaného se zemí. Mají to prý také těžké - mohou je zbít policisté a kvůli sankcím trpí stejně jako všichni ostatní, i když "ho nevolili".
Potřeba hledat "dobré Rusy" je natolik silná, až mnoha upřímným Evropanům i tohle stačí, aby hned přirovnali "oběti Putinova režimu" k ukrajinským uprchlíkům, kteří utíkají před bombardováním, ostřelováním, vraždami, znásilňováním a mučením od "oklamaných" ruských vojáků. A nezůstává jen u přirovnání, mnozí v Evropě také projednávají, jak vytvořit společné mechanismy pomoci prvním i druhým.
Takzvaná rusofobie
Západní média pak začíná trápit nebezpečí "rusofobie" kvůli "Putinově válce". Opírají se o vyprávění některých Rusů, že obdrželi "výhrůžky", někdy i o vyjádření ruských ambasád. Je to ohraná písnička. Po každé připomínce, že Rusko porušuje všechny možné normy mezinárodního a humanitárního práva, následuje vzdychání nad "obrovskou rusofobií" Západu. Tak to bylo po anexi Krymu, za války na Donbase, po sestřelení letadla MH17 a tak je to i teď.
Na rusofobii si rádi stěžují Kreml, jeho kritici i ti, kteří sami sebe staví "mimo politiku". O "nenávisti vůči všemu ruskému" tak řeční nejen ředitel Roskosmosu Dmitrij Rogozin, ale třeba i majitel britských deníků Evening Standard a The Independent Jevgenij Lebeděv, takto syn ruského oligarchy a bývalého důstojníka KGB Alexandra Lebeděva, jemuž navzdory varování tajných služeb britský premiér Boris Johnson pomohl stát se členem Sněmovny lordů. To jen aby bylo jasné, jak vypadá ta rusofobie v praxi.
Západní humanismus občas dospívá k nepochopitelným vrcholům. Připouští slitování nejen s liberálními Rusy, jejichž odpor proti režimu se omezuje na heslo "ne válce" či útěk ze země, ale dokonce i s ruskými vojáky, kteří se účastní invaze na Ukrajinu. Zatímco soucit s obyčejnými "zcela nevinnými" občany lze ještě pochopit, nad krokodýlími slzami za lidi, kteří přiznávají, že z rozkazu trefovali civilní cíle, zůstává rozum stát.
Nepřekvapí pak ovšem, že přibývá hlasů, které se silně vzpínají proti kulturní, vědecké a sportovní izolaci Ruska. Prý je tohle všechno "mimo politiku", jde o oblasti, které vytvářejí "můstek mezi civilizacemi" a "válka nemá zabíjet kulturu, vědu, sport" (hodící se zaškrtněte). Někdo, například německý PEN klub, mluví o "prohře lidskosti"; někdo - kupříkladu část západních novinářů - o kultuře rušení.
Jak se lze ale zastávat představitelů sportu či kultury, kteří nahrávají písně, kde přirovnávají Rusy k Židům, a okázale se odmítají distancovat od Putinovy politiky? Jak se lze zastávat ruských rektorů a studentů mezinárodních vztahů, kteří vydávají hromadné výzvy na podporu války? Jak gymnastů, kteří se účastní mezinárodních soutěží s písmenem "Z" a schvalují tak vojenskou agresi vůči Ukrajině? Západní intelektuálové by si velice přáli oddělit umění, sport a vědu od politiky, Rusové jim takovou možnost ale nedávají.
Pomlouvači Ruska
Není to ovšem tak, že i když soudobí reprezentanti ruské kultury často nenaplňují očekávání, bylo by chybou nahlížet podezřívavě na celé ruské kulturní dědictví? Vždyť přece Puškin není nepřítel.
Ano, nejdůležitější ruský básník naštěstí už opravdu není schopen vzít do rukou zbraň. V jeho básni Pomlouvačům Ruska (Клеветникам России) lze však zaslechnout tytéž ideje, které nyní šíří ruský propagandista Vladimir Solovjov: pocit převahy nad Západem a výzvy k zahájení války proti němu.
Dál je tu třeba Josif Brodskij, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Ovšem také autor básně K nezávislosti Ukrajiny (На независимость Украины) - imperialistických, šovinistických veršů, které překypují pohrdáním a nenávistí k národu bývalé sovětské kolonie.
A na Západě tak milovaný Dostojevský? Ano, jeho Zločin a trest, který se rýpá ve složitostech záhadné ruské duše, skvěle odkrývá, jak je schopna ospravedlnit ve vlastních očích jakýkoli, i ten nejděsivější a nejabsurdnější zločin.
Ruskou kulturu je nepochybně třeba velmi pečlivě a kriticky zkoumat. Abychom pochopili, jak Rusko dospělo k tomu, že se většina jeho obyvatelstva hrdě nestydí, když jejich vojáci zamačkávají pásy svých tanků Ukrajince, které prý chtějí osvobodit. Snaha pochopit ovšem nijak nevyžaduje spolupráci s těmi, kdo šíří mizantropické myšlenky, schovávaje se při tom za svobodu slova nebo předstíraje apolitičnost.
Hrdinové na toaletě
Je možné diskriminovat Rusy jenom proto, že jsou Rusové? V žádném případě! Avšak lidé, kteří ani v okamžik masové vraždy, již páchají jejich spoluobčané, nejsou schopni zločin odsoudit a nazvat věci pravými jmény, si nezaslouží být součástí civilizované společnosti. A není možné spolupracovat s ruskými organizacemi, které neodsuzují válečné zločiny. To není rusofobie, jen minimální zodpovědnost.
Je absolutně nepřijatelné znehodnocovat postoj těch Rusů, kteří se odvážili odporovat válce a pomáhají aspoň trochu zmírnit její důsledky. Ale není žádný zvláštní důvod obdivovat je jako hrdiny, pokud neobětovali život, zdraví nebo svobodu. Postavit se nespravedlnosti je normální. Pomáhat trpícím, když víte, že jejich bolest způsobili vaši spoluobčané, je normální. Sluší se samozřejmě poděkovat, ale přepjatě oslavovat něco tak samozřejmého je jako radovat se z toho, že dospělý, zdravý člověk je schopen dojít si na toaletu, spláchnout po sobě a umýt si ruce. Kdyby to dokázala většina Rusů, nemusel by si teď celý svět lámat hlavu, co se všemi těmi výkaly dělat.
Není rozumné vinit ruský národ ze všeho. Když ale Putin lže a páchá zločiny - a většina Rusů ho přesto podporuje, není problém jistě jen a jen v něm. Svůj díl viny nese i voják, který stiskne spoušť, protože mu to tak řekli. Stejně jako novinář, který si zacpe ústa, protože mu to tak řekli. Svoboda a odpovědnost jdou vždy ruku v ruce. Kdo někomu odevzdá svou svobodu, odpovídá pak i za skutky toho, komu ji přenechal.
Autor je ukrajinský novinář a analytik. Dlouhodobě žije a působí v Německu.
Článek vyšel pod názvem "Dobří Rusové" a kde je hledat v ukrajinském online časopisu Korydor v březnu 2022.
Z ukrajinštiny přeložil Borys Zaitsev. Titulek a mezititulky jsou redakční.
