Petr Vizina Petr Vizina | Názory
23. 9. 2019 18:15

Glosa: Babiš není Valjean a Zeman není biskup. Milost za to ale nemůže

Milost prohloubila české příkopy. Rozumí se samozřejmě ta, kterou nabízí Miloš Zeman Andreji Babišovi. Prakticky každý si o tom něco myslí. Souhlasí, nebo ho to rozčiluje. Co si ale myslíme o milosti jako takové? Vždyť to slovo prakticky zmizelo z našich životů. Jak chudé by ale byly, kdyby z nich zmizela i milost sama.
Právo jsem já...
Právo jsem já... | Foto: Jakub Plíhal

Prezident Zeman znovu zpopularizoval ústavu. Přitáhl pozornost k základnímu textu, který registrujeme spíše periferním viděním. Asi jako Bibli. Víme, že existuje, ale přemýšlíme o ní, až když si její text někdo vykládá netradičním či zvráceným způsobem.

Nejčtenější noviny v Česku, bulvární Blesk, rozebírají, co znamená abolice a kde je o ní v základním zákonu psáno ("prezident nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo", stojí v článku 63, odst. 1. písmeno j).

Foto: Jan Kačer

Minulý pátek Jiří Ovčáček "školil" moderátorku rozhlasové stanice ČRo Plus, že přece "nejde o milost, ale o abolici". Ovčáčkův výstup byl lekcí asertivního chování, lektor z Hradu se v něm ovšem pletl. Abolice je formou toho, co nazýváme milostí. Způsobem, jímž se milost projevuje.

Historici práva podotýkají, že prezidentská milost byla už za Masaryka pozůstatkem z dob, kdy suverénem byl namísto lidu panovník. Ten mohl sestoupit jako deus ex machina (apo méchanés theos) do děje a vytáhnout smrtelníka ze soukolí, které jej hrozilo rozdrtit.

Projevil se zkrátka jako "milostivý". Dnes to zní trochu legračně, ale znamená to pouze, že vůči člověku v mlýnici právní mašinerie projevil trochu lidskosti. Ba co víc, zachoval se jako Bůh, jehož měl (alespoň teoreticky) na zemi nějak zastupovat. Historie učí, že se to panovníkům málokdy dařilo, nikdy ale nebylo od věci to po nich vyžadovat.

Tím jsme se dostali od Zemanovy milosti pro Babiše daleko. Nevíme, proč ji prezident premiérovi předběžně nabídl. Netušíme, zda si jej chtěl zavázat, anebo - jak vykládají jiní - premiéra "zaklít" do přítomné chvíle, v níž stále visí nad úsudkem dvou státních zástupců pochybnosti.

Jak galejník ke štěstí přišel

Jiří Ovčáček se v rozhlase zastával prezidenta, někteří právníci se zase po Zemanově výroku zastávají ústavy. Pokud ovšem platí, že milost chápeme jako příležitost prezidenta jednat libovolně, je nejvyšší chvíle zastat se milosti samotné. Prezidenti a premiéři přicházejí a odcházejí, ovšem pokud z našeho života zmizí cosi, co je nazývané milostí, objeví se místo ní problém. Ať bude na Hradčanech i ve Strakovce sedět kdokoli.

To slovo se v dnešní češtině už používá snad jen ironicky. "Mohla byste milostivě uhnout?" Přitom třeba v angličtině znamená milost (grace) totéž, co eleganci nebo velkorysost, bez níž je život jen sledem malicherných scének, všechno v něm tak nějak "dře" a zasekává se na maličkostech. Milost je schovaná i v řeckém slově charisma. A bez charismatu - jak víme - je skutečnost odkouzlená, nemá jiskru.

V češtině jsou dnes ale jedinými místy, kde slovo milost ještě nezmizelo z oběhu, sbory, modlitebny a kostely. Je ovšem fér přiznat vůči větší části naší společnosti, která v Boha nevěří, že ani vyznavači Nejvyššího tomu slovu často nerozumějí.

Filozofující ekonom Tomáš Sedláček ji přirovnává k odpuštění dluhů, a jakkoliv je tato analogie platná, zároveň je poněkud zavádějící. Hospodin a člověk spolu nedělají byznys, jejich vztah není založený na logice obchodu a pohledávek. Jindy zas teologové varují před "lacinou milostí" - představou, že Bůh dává člověku s vírou jakousi bezlimitní kreditku, kterou se stačí prokázat a čáry máry fuk, vše je odpuštěno.

Milost je těžký koncept, tak těžký, že mu apoštol Pavel věnuje značnou část svého dopisu Římanům, novozákonní knihy, která je ve věci milosti vlastně jakousi ústavou. Není to jednoduché čtení.

Video: YouTube / Yustos Anthony

Přesto je milost stále srozumitelná a atraktivní, i když jí třeba sami tak nenazýváme. Stačí si vzpomenout na ten pocit z prvního čtení Hugových Bídníků. Knihy, která i sto čtyřicet let po svém prvním vydání plní kina i divadelní sály v podobě populárního muzikálu.

Vzpomínáte? Jeana Valjeana odsoudí za krádež pecnu chleba k pěti rokům galejí. Za pokusy o útěk postupně přidají dalších čtrnáct. Nad propuštěným trestancem, kterého odevšad odhánějí, se smiluje prostý venkovský biskup Miryel. U večeře se k němu chová jako k vzácné návštěvě a nabídne mu i nocleh. Galejník jej však okrade, odnese si v noci stříbrné nádobí. Když jej i s lupem chytí policie a přivede zpět k biskupovi, okradený prohlásí, že lapenému svůj majetek daroval. Navrch mu před konsternovanými strážníky přidá ještě svícny, protože si je přece "zapomněl".

Jde vlastně o soud nad Valjeanovou přirozeností. Skeptická policie je přesvědčená, že bývalý galejník musí zůstat doživotním gaunerem. Duchovnímu se však podaří velkorysým skutkem Valjeana uvnitř změnit. O nic jiného vlastně v náboženství nejde. Milost je jen jiné jméno pro vztah založený na naději.

Teď by bylo namístě popsat, kudy vede cesta od milosti - od vztahu založeného na naději - k prezidentovým aktuálním hrátkám s abolicí. Není to ale možné. Žádná taková neexistuje.

Rodí se tu něco horšího než papalášské manýry, je to zápas o charakter státu, je přesvědčen právník Tomáš Němeček | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy