Základní český zákon to říká jasně: Prezident se dělí o moc s kabinetem, není ale obdařen naprosto žádným právem rozhodovat o jeho složení. Byť se toho současná hlava státu - ústava neústava - nepřestávala machiavellisticky domáhat. A protože jí v cestě stála jen ustrašená politická reprezentace, dokázala si postupem času opravdu brát, co chtěla.
Důsledky této slabosti premiérů Bohuslava Sobotky (ČSSD) a Andreje Babiše (ANO) jsou hlubší a vážnější, než by se mohlo zdát. Svědčí o tom prezidentovo lehké zdravotní oživení, které okamžitě vyvolalo vlnu úvah, koho všeho Petru Fialovi (ODS) zase zablokuje a jaké politické podmínky si položí, aby dal nové vládě zelenou. Potvrzuje se tím, že české politické myšlení stále určuje „komplex Zeman“. Točí se kolem něj vše, protože dosud nebylo síly, která by prezidenta důrazně odkazovala do mantinelů, jež mu staví ústava.
Rozpínání, jehož se Miloš Zeman dopouštěl téměř každým aktem, roky svíralo místní politiku jako kazajka, již najednou neumíme jen tak svléknout. Je to až hrůzný psychoanalytický obraz: nemocný Otec drží zemi v šachu nejen tím, že ani ti největší odborníci na lidské zdraví nedokážou říct, jak se bude jeho stav vyvíjet, ale i tím, že rozechvělá společnost v napětí stále čeká, s jakou zlovůlí sebestředný vládce zase přijde.
Věc je přitom v principu jednoduchá. Zeman a jeho lačné okolí mohou uzmout jen tolik moci, kolik jim vláda opřená o sněmovnu dovolí. Proto působí tak nadějně zdánlivě banální věta Petra Fialy - takto velmi uměřeného člověka -, který po videorozhovoru s prezidentem připomněl, že pravomoci hlavy státu jsou dané ústavou. A ta o lustraci ministerských kandidátů neříká zhola nic.
Skoropremiérovi Fialovi se zatím daří hrát s prezidentem partii velmi diplomaticky. Vyjadřuje mu povinnou úctu, zároveň ale dává najevo, že si je dobře vědom, jak silnou formální legitimitou je teď vybaven a jak málo karet zbývá v ruce oslabenému Zemanovi. Je to situace, která před společností otevírá šanci konečně se zbavit komplexu, jenž ji paralyzuje. Osvobodit se od nutkavé potřeby pořád probírat, čím vším by ještě mohl hradní král Ubu zabrzdit či překazit demokratický tok moci.
Zbavit se „komplexu Zeman“ přitom znamená zbavit se neblahého dědictví, které nám mocichtivý sólista vnutil. Znamená to osvobodit se konečně od jeho pohledu na českou politiku a nazírat na ni znovu prizmatem konstituce. Petr Fiala teď sestavuje vládu a okno příležitosti se tak právě otevřelo. Snad tedy svůj novodobý mindrák nebude Česko setřásat tak dlouho jako stíny socialistické morálky.
Autor je analytikem týdeníku Euro.
