"Když začala válka, tak jsme se pokoušeli uprchnout. Křičeli jsme na vojáky, aby nestříleli, že máme malé děti. Odpovídali, že neprojedeme, ať se hned vrátíme. Otočili jsme auto a jeli zpět. Pak jsme se týden schovávali u sousedů ve sklepě," vzpomíná Svjetluška Prokopičová.
"Přesně si pamatuji ten večer, kdy jsme si společně s dětmi hráli na ulici. Měli jsme takový zvyk, že jsme o prázdninách mohli být venku i do půlnoci. Najednou mezi nás začaly padat granáty. To je takový šok, jaký si neumíte představit. Každý jsme utekli domů a naše dětství skončilo," popisuje Táňa Novotná Golubičová.
Další z válečných příběhů, které jsme začali považovat za běžnou součást informačního smogu. Jsme přesyceni násilím, nejsme vtaženi do děje. Krutá realita, která neoprávněně snižuje míru surové emoce obsažené v řádcích. Další příběh se odehrál. Zítra ho vystřídá jiný a… Nyní bychom ale přece jen měli zpozornět. Prožili jsme je my, Češi. A není to tak dávno. I smutné příběhy mohou mít dobrý konec, který se stává inspirací v budoucnu. Jen je třeba nepropadat zoufalství, hlavně v časech současných.
O čerstvě nabytou svobodu v devadesátých letech jsme se dokázali podělit s těmi, kteří to opravdu potřebovali. Naši krajané, kteří již dvě stě let žijí Chorvatsku, se ocitli uprostřed ozbrojeného konfliktu, ke kterému došlo po rozpadu bývalé Jugoslávie. Jejich zoufalá prosba: "Zachraňte naše děti" byla adresovaná prezidentu Havlovi a československé vládě. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Rozhodnutí o nutnosti záchranné mise bylo nezpochybnitelné. Logisticky náročná akce během pár dnů převedla slova v činy. Než vesnice okolo Daruvaru, který leží na severu Chorvatska, zasypaly bomby a dělostřelecké granáty, tamní děti byly v bezpečném Československu. Bez rozdílu národnosti jsme přijali všechny, kdo potřebovali pomoc.
Děti byly rozmístěny v rekreačních objektech napříč celou republikou. Bylo jim zajištěno nejen ubytování a strava, ale i plnohodnotná výuka. Spolu s nimi přicestovaly i jejich učitelky. Neplnily ale jen roli pedagogickou, rovněž se snažily nahradit chybějící matky. Prokopičová byla jednou z nich. Dostala na starost skupinu padesáti dětí. "Musely jsme s dětmi pracovat pořád. Přestože jsme jim věnovaly vše, nestačilo to. Některé děti se začaly počurávat a vyskytly se i pokusy o sebevraždu. Tak silná touha po domově u nich byla."
Výstava "Milí Češi, zdravíme z Chorvatska"
(Od 2.4. 2024 Pražský hrad, Jižní zahrady; květen Karlovo náměstí Praha; červen Malinovského náměstí Brno; od července v Chorvatsku)
Nová putovní výstava vypráví příběh o pomoci, kterou naše země poskytla stovkám dětí z chorvatského Daruvaru, jimž nabídla zázemí, zatímco jejich domovy pustošila válka. Nezapomíná ovšem ani na druhou část, a to na pomoc, jež z Chorvatska přišla, když naši zemi zasáhly přírodní katastrofy. Připomíná tak, že nabídnout pomoc lidem v nouzi je jednou z možností, jak posunout odvěký zápas o důstojnou lidskou existenci o kus dál.
(Záštity: ministr vnitra České republiky, ministr vnitra Chorvatské republiky, ministr zahraničních věcí České republiky, starosta městské části Praha 2, starosta městské části Brno - Střed)
Starší děti každý den poslouchaly rozhlas a slyšely, kolik bomb spadlo na jejich rodné město. Chyběly jim informace o jejich rodičích, nevěděly, kdy se vrátí. Odjížděly s představou, že za pár týdnů pojedou zase domů. Některé se záchraně snažily doslova vyhnout. "Maminka s tatínkem mě chtěli poslat už s první skupinou, ale já jsem nechtěla, neuměla jsem si to představit, že bych je a mladšího bratra opustila. Pak jsme se ale museli schovávat ve sklepě, tak jsem nakonec byla ráda, že jsem mohla odjet od toho zla a nebezpečí," vzpomíná Novotná Golubičová.
Nejen díky československé vládě, ale i soucitu běžných občanů mladým uprchlíkům materiálně nic nechybělo. Slavili zde svatého Mikuláše i Vánoce. Lidé z celého Československa posílali dárky, dopisy, ale i běžné oblečení. Děti však nejvíce toužily po sdělení, kdy se budou moci vrátit domů.
Po čtyřech měsících nejistoty a strachu se dočkaly. V autobusech, které vezly děti do Chorvatska, byla radostná atmosféra. Mnohdy ji však doprovázelo napětí a strach, kam se vlastně vrací. Válka ještě zdaleka nebyla u konce, ale intenzivní boje už v oblasti neprobíhaly. Zbyly po nich však zničené domy, mrtví a zkáza. Utrpení a snaha o vyrovnání se s realitou se staly dalším životním údělem těch, kteří dostali druhou šanci pro život.
Do dnešního dne nikdo z nich nezapomněl, kdo při nich stál v devadesátých letech. Vzájemná solidarita v průběhu času mnohokrát připomněla událost, kterou to vše začalo. Škody po povodních v roce 1997 nebo 2002 v České republice byly nesmírné, ale vzpomněli si na nás také ti, kterým jsme pomohli. Stejně tak nedávné tornádo na jižní Moravě neušlo jejich pozornosti. Pomáhat se vyplácí dnes i zítra. Nikdy nevíme, kdy budeme pomoc potřebovat my.
