Třebaže do druhého kola postoupila stejná dvojice jako před pěti lety, historie se rozhodně neopakuje. Tehdy byl Macron symbolem nadějí mnoha Francouzů, nyní je pro řadu z nich jen nejmenším zlem.
A Marine Le Penová už v žádném případě není outsider. V roce 2017 získala ve druhém kole jen třetinu hlasů, nyní podle průzkumů může dosáhnout až na 47 procent. Vezmeme-li navíc v úvahu trend posledních dnů, během nichž nájemník Elysejského paláce trochu ztrácel a jeho vyzývatelka naopak trochu sílila, není stále rozhodnuto. Je třeba to říct naplno: euroskeptickou populistku placenou z ruských peněz si polovina Francouzů umí představit v nejvyšším úřadě.
To je velký problém. Pro Francii i pro celou Evropu.
Když zbydou jen extrémy
Kdo ve dnech před volbami zemi navštívil, nemohl si té zloby nevšimnout. Ani sdílené odhodlání pomáhat napadené Ukrajině nedokázalo překrýt hluboké rozdělení společnosti. Jeho symbolem se staly nejen divoké bitky mezi příznivci a odpůrci protiimigračního extremisty Érica Zemmoura, ale také univerzity. Ač se mají střežit politické agitace, byly jejich kampusy doslova zaplavené plakáty levicového radikála Jeana-Luca Mélenchona.
Macron sice nakonec první kolo voleb vyhrál, a to ještě výrazněji než před pěti lety, další tradiční demokratické síly ale utrpěly absolutní debakl. Kandidáti dvou léta dominantních stran, tedy socialistů a gaullistických republikánů, zcela propadli.
Stávající prezident tak dlouho tvrdil, že mezi levicí a pravicí je dost místa pro jeho centristickou nabídku, až mainstream obou pólů prakticky vyzmizíkoval a zbyl na nich jen extrém. K necelé čtvrtině hlasů pro Le Penovou je nutné přičíst i sedm procent volebních lístků, které získal Zemmour. Je to masa, s níž může šéfka Národního sdružení počítat. Výmluvně to symbolizují slova její neteře Marion Maréchal-Le Penové. Ta sice až do neděle podporovala Zemmoura, nyní už ale opět vyjadřuje sympatie své tetě. Pokud se tomuto táboru podaří dostat za dva týdny k urnám i zbytky pravicových, protiimigračně naladěných voličů, není vyloučeno, že by mohl nakonec slavit.
Výrazně posílila i krajní levice. Pro socialistickou kandidátku a starostku Paříže Anne Hidalgovou musí být krutým políčkem, že jako reprezentantku někdejší slavné Mitterrandovy strany ji dokázal porazit i komunista Fabien Roussel.
Lídrem této části spektra je nyní beze všech pochyb radikální Mélenchon. Muž, který by se snad s trochou licence dal nazvat francouzskou verzí Bernieho Sanderse - čím je starší, tím lépe působí na mladé voliče. Na jeho nabídku socialistické "šesté republiky" slyšela pětina z těch, kdo dorazili do volebních místností.
Putinův dron
Le Penová si nepochybně dobře uvědomuje, že její finální vítězství zatím není příliš pravděpodobné. Náladu ale musí mít i tak výbornou. Stačí připomenout rodinnou historii. V roce 2002 její xenofobní a antisemitský otec Jean-Marie senzačně postoupil do druhého kola, v němž ale i proti mimořádně nepopulárnímu Jacquesi Chirakovi dokázal získat jen 18 procent hlasů. To jeho dcera před pěti roky získala v závěrečném duelu už 34 procent hlasů. Nyní má šanci dosáhnout bezmála na polovinu. A pokud Macron udělá nějakou velkou chybu nebo přijde málo jeho voličů, může Le Penová nakonec i těsně vyhrát.
Jak je možné, že se stala tak široce přijatelnou? Profil své tvrdě euroskeptické a protiimigrační strany sice trochu zmírnila, i tak na ni ale neustále padali ze skříně další a další kostlivci. Naposledy třeba ruská agrese proti Ukrajině připomněla, že moc její strana závisí na penězích z Kremlu. Satirický list Charlie Hebdo ji vykreslil jako blonďatý dron, který ovládá Vladimir Putin. A titulek se ptal, jak daleko až doletí.
Přesto se Le Penové podařilo přesvědčit spoustu Francouzů, že nepředstavuje hrozbu, nýbrž naději na lepší budoucnost. Macron totiž svým teatrálním stylem sice už roky ujišťuje spoluobčany, že s každou další krizí je Francie silnější, mnozí z nich jsou ale zjevně přesvědčeni o opaku. Cítí se být chudší a méně spokojení.
Krajní kandidátce navíc zjevně pomohlo i angažmá již zmiňovaného a ještě extrémnějšího Erika Zemmoura, který z ní svým ukřičeným programem udělal zdánlivě ještě vcelku přijatelnou alternativu.
Evropan Macron s.r.o.
Přes velmi dobrou výchozí pozici Le Penové tahá Macron stále za delší konec lana. Důležitá je pro něj především Mélenchonova prosba, aby jeho podporovatelé ani za nic nedali hlas pravému okraji. Blok prezidentových podporovatelů a oponentů Le Penové by tedy měl dohromady nastřádat dostatek hlasů na to, aby se Emmanuel Macron udržel v Elysejském paláci a na rozdíl od svých předchůdců Nicolase Sarkozyho i Francoise Hollanda získal také druhé období.
Pokud se mu to podaří, bude jej ale čekat velmi těžkých pět let. Zloba Francouzů nikam nevyprchá a po prezidentských volbách budou záhy vybírat také poslance do Národního shromáždění. Sotva se letos přitom bude opakovat pohádka z roku 2017, kdy Macronovo zbrusu nové hnutí hned získalo pohodlnou většinu 308 z 577 míst.
V parlamentu na jeho úkor nyní nepochybně posílí Mélenchonova Nepoddajná Francie a na více zástupců jistě dosáhne i Národní sdružení Le Penové. Macron bude nakonec rád, když po prázdninách pro svého premiéra najde funkční zákonodárnou většinu.
Pokud francouzský prezident obhájí svůj úřad, bude se jistě chtít stát lídrem zásadních změn, jež na Evropu po ruské agresi vůči Ukrajině čekají. Docela dobře se mu ale přitom může stát, že na největší odpor narazí ve své vlastní zemi.
