Poprvé jsme se potkali v prvních dnech sametové revoluce, když se na Filosofickém ústavu řešilo, jak se lidé z univerzit a akademického prostředí mají zachovat v čase, kdy ještě vše bylo v sázce. Pak jsem několik let pracoval v "jeho" Centru teoretických studií. Často jsme se potkávali pracovně i jinak. Naposledy jsme spolu hovořili během letní koronavirové úlevy roku 2020. Jaký byl? V každém případě skromný a se smyslem pro jemný humor. Od samého počátku věděl, že nevstoupí do politiky, a byl rád, že se nemusí starat o rodinné finance.
Naopak ho bavilo přemýšlení, filosofování, spekulování, kreslení a poznávání lidí. Nikdy jsem ho neviděl opilého, málokdy jsem jej potkal bez nějaké knihy. V první půlce 90. let byla Praha intelektuálně atraktivní. Sjížděli se sem filosofové a umělci a mnoho z nich chodilo za Ivanem Havlem, zatímco politici byli přijímáni jeho bratrem Václavem. Bylo obvyklé, že hosté měli v Centru přednášku a pak se s nimi šlo na oběd nebo na večeři. Občas jsem je provedl Prahou nebo jsme jeli na výlet. Jednoznačné to bylo u amerického neurochirurga a myslitele Karla Pribrama, kterého jsme vzali do Příbrami a pak na houby na Plešivec u Rejkovic.
Nedávno jsem listoval materiály z pražské Transpersonální konference roku 1992, kde Ivan rovněž přednášel. Americký spisovatel a etnobotanik Terence McKenna tehdy zpovídal účastníky, jako byl jeho krajan, psycholog a duchovní učitel Ram Dass a rozhovorům říkal "Pražská gnose".
Ivan však měl zaměřením blíž k jinému přednášejícímu - ke kvantovému fyzikovi Davidu Bohmovi, který tehdy promýšlel implikátní řád, v němž je svět propojený a někdy se jeví jako hmota a jindy jako vědomí. Ivan celý život vyvažoval obojí, takže se nestal ani matematikem, ale ani mystikem. Klidně a spořádaně žil někde uprostřed, široce rozkročený mezi tím, co nám přišlo jako dva světy a jemu nejspíš jako svět jediný.
Transpersonální konference se tehdy jmenovala zcela moderně Věda, spiritualita a globální krize. Vstříc světu, který má budoucnost. Psychiatr Stanislav Grof na ní hovořil o transformační krizi ve světle čínského znaku, který se skládá ze znaků pro nebezpečí a příležitost. Zpětně mi přijde, že na počátku 90. let jsme doháněli americká a světová léta 60. a že nyní - po dalších třiceti letech a jednom koronaviru - dospíváme k další transformaci. Někdy se stává, že významní lidé odcházejí i se svou dobou. Ivanovou smrtí se pro mne uzavírá nějaká epocha a ta přicházející do nových rolí už obsadí jiné aktéry.
Ivan byl nezastupitelný v jedné věci: katalyzoval setkání a události. Díky němu se stalo tolik věcí! Přednášek, článků, někdy i knih a zejména rozhovorů. Dnes už se lidé mezi sebou tak často nebaví. Osobně mu vděčím za hodně, ale to je jiný příběh.
Ivan byl z těch lidí, které vnímáte jako součást svého přirozeného prostředí, a ani na to nijak zvlášť nemyslíte. A pak už není, stejně jako další čeští řečníci z tehdejší transpersonální konference - myslitelé Jiří Fiala, Radim Palouš či Zdeněk Neubauer. Je pro mne obtížné myslet jen na jednoho z nich, protože Ivan málokdy vystupoval jako solitér, ale mnohem častěji tvořil součást a někdy i střed celého intelektuálního ekosystému, který se pomalu stává historií.
Autor je geolog. Působí na geologickém ústavu Akademie věd a v Centru teoretických studií.
