Jsou výročí, která se neslaví. Nikdy se o nich veřejně nemluví. Jako by se nic nestalo. Nepotrestané zločiny, oběti, které prý neexistovaly. Nepotrestané vraždy, drancování, znásilňování, upalování, mučení, zabíjení dětí, popravy kojenců. Společenství, které si chce namlouvat, že právě jeho masové zločiny zůstanou zapomenuty, nedojde klidu. Dokud se nenajde někdo, kdo nahlas vysloví aspoň jednu větu: „Je mi to líto“.
Osmého května budeme ne-slavit právě takové výročí. Před sedmdesáti lety, osmého května 1946, schválilo Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé Zákon č. 115/1946 „o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků“.
Tři krátké paragrafy měly právně ošetřit a zpětně legitimizovat násilné a jinak trestné činy z doby války. Tehdejší právní systémy jaksi nepočítaly s mimořádnými situacemi války a odboje, jako byly partyzánský boj, zabíjení zrádců, či dokonce vysílání utajených armádních komand k páchání atentátů. Na to ale opravdu stačily dva tři paragrafy, směrované například k definování odboje proti nacistické okupaci ve všech jeho formách jako vojenského, tedy armádním válečným pravidlům podléhajícího jednání. Většina zemí evropského kontinentu postupovala stejně a podobné jednorázové retroaktivní normy v poválečném období přijala. Bylo třeba po té hrozné válce začít s čistým stolem.
Jan Urban
Bývalý disident a novinář ještě nelegálních Lidových novin. Později psal o válkách ve Střední Americe a bývalé Jugoslávii. Dva dokumentární filmy, pět knih, jedna rozhlasová hra. Učí na New York University v Praze, byl členem mezinárodního právního týmu Diag Human. Profesní i osobní přesvědčení: Ve chvíli, kdy mě chválí mocní, někde dělám chybu. Dokud jsem zvědavý, žiji.
http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-urban.php
Československý přístup byl ovšem zcela jiný. Především byl otevřeně rasistický a vědomě umožňoval etnickou diskriminaci v nové republice „nežádoucích elementů“. Nešlo jen o Němce a Maďary, ale také o Židy, navracející se zázrakem z koncentračních táborů a doufající v restituci rodinného majetku. Otázka byla zvláště výbušná na Slovensku, kde tisíce německých, maďarských a slovenských hlinkovských arizátorů byly během pár týdnů po válce nahrazeny bývalými partyzány a komunisty. Ti neměli sebemenší chuť vzdávat se majetku ve prospěch jeho právoplatných majitelů. Čeští židovští navrátilci byli zase velmi často úředně označeni za Němce a vyhnáni ze země, samozřejmě bez majetku. Řada novinových článků a rezolucí z okresů z tehdejší doby dokumentuje obrovskou nechuť, jakou velká část české společnosti pociťovala k židovským obětem nacistických zločinů. Nejčastěji uváděným důvodem byl „nedostatek bytů pro naše lidi“.
Nejpodivnější však bylo časové vymezení platnosti zákona. Pochopitelné amnestování „jednání, jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků“, by se logicky mělo vztahovat jen na dobu války, která skončila v Praze devátého května, a možná ještě o pár týdnů delší. Jenomže ještě v květnu byl válečný stav státu formálně prodloužen až do konce roku. Armáda, jejíž velení bylo zcela v područí sovětských vojenských orgánů, tak získala mimořádné pravomoci v oblasti bezpečnosti, které v demokratickém státě jinak přísluší jenom vládě a policii. Mír nemír – tento retroaktivní zákon úmyslně rozšířil obsah amnestie i na jakékoliv poválečné jednání, „které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů…" Takové jednání podle tohoto zákona „není bezprávné, ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné“ – a podle zákona platí pro všechny jinak trestné činy až do 28. října 1945, tedy ještě pět měsíců po skončení války.
Hlavním účelem tohoto zákona totiž bylo ochránit československou armádu, která na pokyn prezidenta a vlády v této době uměle vyvolané „revoluční“ bezzákonnosti prováděla brutální etnickou čistku, pro kterou se vžil termín vyhnání Němců. Cílem bylo vytvořit ještě před postupimskou konferencí (konec července 1945) na území ČSR fait accompli, tedy situaci, která by Spojencům nedovolila schválit jiné řešení než odsun veškerého německy mluvícího obyvatelstva z Československa.
Oficiální výklad této operace tvrdil, že masové násilí proti civilnímu obyvatelstvu německé národnosti, ke kterému docházelo v prvních měsících po skončení vojenských operací, bylo jenom spontánní reakcí českého obyvatelstva na šestiletou okupaci.
Tato zjevná nepravda neztratila vliv na českou politiku a veřejné mínění ani po sedmdesáti letech. Fakta však prokazují, že absolutní většinu násilností a celou organizaci „divokého odsunu“ prováděly vybrané jednotky československé armády pod přímým velením ministra obrany Ludvíka Svobody. Prezident i vláda byli o průběhu operace detailně informováni. Mezi koncem května a postupimskou konferencí na konci července tak bylo za hranice státu vyhnáno přes sedm set tisíc německých civilistů. Další více než milion byl vyhnán z domovů a držen v koncentračních táborech.
Tato operace by nikdy nebyla možná bez souhlasu sovětského politického vedení a blízké koordinace a spolupráce s velením sovětské okupační armády v Německu, Polsku, Rakousku a Československu. Československá vláda byla navíc od roku 1942 velmi dobře informována o spojeneckých jednáních, vedoucích k přípravě dohody o stíhání válečných zločinů, stejně jako o snaze spojeneckých vlád aplikovat v řadě případů trestní zodpovědnost za takové zločiny u důstojníků i poddůstojníků vlastních ozbrojených sil.
Byla informována i o iniciativě k prosazení konstrukce nového zločinu genocidia, poprvé zmíněného už v třicátých letech polským židovským právníkem Rafaelem Lemkinem. Ten už v roce 1944 publikoval široce diskutovanou stať, ve které napsal: „Obecně řečeno, genocida neznamená nezbytně okamžité zničení národa, s výjimkou masového vraždění všech členů národa. Úmyslem je spíše projev koordinovaného plánu různých akcí cílených ke zničení esenciálních základů života národnostních skupin, s cílem zcela zničit skupiny samotné. Úmyslem takového plánu je desintegrace politických a sociálních institucí, kultury, jazyka, národního cítění, náboženství a dokonce individuálních životů osob patřících k takové skupině (Axis Rule in Occupied Europe: Laws of Occupation - Analysis of Government - Proposals for Redress, Washington, D.C.: Carnegie Endowment for International Peace, 1944)“.
Jenomže jediným cílem československé vlády, podporované v tomto ohledu absolutní většinou obyvatelstva, bylo právě, slovy Edvarda Beneše, Němce z Československa za každou cenu „vylikvidovat“. Armáda tak dostala za úkol připravit a provést přesně to, co Rafael Lemke definoval jako genocidu - „koordinovaný plán různých akcí cílených ke zničení esenciálních základů života“ německé menšiny na území Československa.
Existenci takového koordinovaného plánu jasně prokazuje příklad brutálního vyhnání německého obyvatelstva z operační zóny 4. divize československé armády v červnu 1945. Šlo o zlikvidování veškerého německého osídlení v okolí a na jih od páteřní silniční komunikace Brno – Jihlava – Praha.
Už ve čtvrtek desátého května, pouhý den po skončení války na našem území, přijel do převážně německé Jihlavy osobně ministr obrany Ludvík Svoboda, doprovázený generálem Bočkem a ministrem Bohumilem Laušmanem. Svoboda pronesl na náměstí razantní projev o nutnosti vyhnání všech Němců a přislíbil pomoc armády při jeho provádění. O tři dny později Jihlavou projel prezident Beneš a bezprostředně potom došlo k prvním násilnostem. Němci museli opustit svoje byty a odejít do přikázaných „koncentračních“ (dobový termín) táborů.
Dvacátého prvního května Ludvík Svoboda osobně přivezl do Jihlavy část 3. praporu samopalníků čtvrté divize. Devátého a desátého června tato jednotka vyvezla a vyvedla během čtyřiadvaceti hodin na deset tisíc jihlavských Němců až za rakouské hranice. Na nejhorších zvěrstvech vyhánění v této oblasti se podílely i stovky teprve osmého května u Písku zajatých fašistů Slovenské Domobrany, posledních bojových jednotek Slovenského štátu, které se v bojích proti Slovenskému národnímu povstání „proslavily“ vypalováním vesnic a popravami civilistů. Namísto válečného tribunálu jim československá armáda nabídla volnost páchat další zločiny pod jejím velením.
Další jednotky 4. divize mezitím připravovaly a prováděly vyhnání Němců ze Svitav a celého svitavského jazykového ostrůvku, Brna a z desítek vesnic na jižní Moravě. Všechny podobné akce proběhly s vědomím, a často i za asistence Rudé armády. Posledním velkým zločinem v této části státu byl v noci z osmnáctého na devatenáctého června masakr dvou set šedesáti pěti německých civilistů, převážně žen a malých dětí, na Švédských šancích u Přerova. 4. brigáda touto masovou vraždou navždy zastavila všechny pokusy o organizovaný návrat více než čtyřiceti tisíc karpatských Němců na Slovensko.
Jen o pár měsíců později se vojáci této prapodivné jednotky podíleli i na protižidovských bouřích a protimaďarských operacích na Slovensku. Z celé československé armády byl, díky ostudnému amnestijnímu zákonu č. 115/1946 Sb., za tyto zločiny odsouzen pouze jediný člověk – nadporučík Karol Pazúr.
Tento zákon byl barbarský a my bychom si to měli přiznat. Podryl samu podstatu demokracie a právního státu. Už v létě 1947 vyděšená menšina demokraticky smýšlejících poslanců prosadila v Prozatímním shromáždění vytvoření parlamentní vyšetřovací komise. Bylo však už pozdě. Rakovina se rozšířila a zasáhla celý organismus.
Parlamentní komise zmizela hned v únoru 1948. Politika přikazovala i naznačovala, proč a co nevidět. Bezpečnostní orgány odmítaly vyšetřovat, státní zástupci raději neviděli ani ta nejdrsnější porušení lidskosti či zákonů, soudci odmítali soudit. Vraždy, sériové znásilňování, loupeže – cokoliv postihovalo Němce, bylo prohlášeno za povolené. Státní zastupitelství v Novém Jičíně uzavřelo, že zdokumentovaná opakovaná znásilnění, mučení a dokonce pronajímání sexuálních otrokyň v internačním táboře v Hranicích na Moravě za peníze není trestné, neboť „soulože s Němkami, byť vynucené, jsou jakousi formou spravedlivé odplaty podle par. 1 zákona č. 115/1946 Sb.“
Jen o pár měsíců později odsuzovali stejní soudci na přání komunistické diktatury k trestům smrti či k vymyšleným mnohaletým trestům vlastní občany, Čechy i Slováky.
Právo a zákon nemohou platit jen někdy a jen pro někoho. Buď jsou pro všechny, nebo jen hračkou pro mocné. Ostudná zbabělost zákona č. 115/1946 zničila samu možnost demokratického právního československého státu. Za jeho neslušnost tak platíme dodnes.
