Možná je to dobře, že Evropská komise představila návrh reformy unijní migrační a azylové politiky v čase druhé vlny koronavirové pandemie. Nemůže se tak naplno rozjet letitá hádka, kde zazní zase vše od humanitních ideálů až po smyšlené islamistické hordy s iPhony připravené vzít Rozvadov útokem.
To ale neznamená, že se dalšího kola unijní hádky o společný postup vůči migrantům nedočkáme. Tragický osud tábora Moria, který vyhořel na ostrově Lesbos, ukázal, že jsme od roku 2015 nevyřešili vůbec nic. A je proto nevyhnutelné, že jakmile vybředneme z koronavirové krize, zabředneme opět do té migrační.
Unijní řešení už musíme najít. A měl by si to uvědomit i český premiér Andrej Babiš. Doba teatrálního "Ani jednoho uprchlíka!" už definitivně minula a je třeba najít kompromis, který uspokojí jak jižní země v první linii, Německo a další cílové stanice migrantů, tak i protimigračně naladěný Východ.
Kdo bude dál říkat jen Ne, ten nakonec prohraje všechno.
Jen už ne znovu kvóty
Snad si premiér uvědomuje, jak daleko jsme se posunuli od 29. června 2018, kdy uveřejnil rozesmátou fotku lídrů V4 z unijního summitu s popiskem "Jsme jeden tým a včera jsme vyhráli!". Tím se uzavřela tříletá pekelná bitva o povinné kvóty, která byla velmi špatně vymyšleným dobrem. Junckerova tehdejší Evropská komise mechanismus velmi mizerně předjednala a jižní a západní lídři kvóty následně prosadili proti vůli Východu.
Přímo v Česku jsme viděli, jak výrazně to podpořilo extremisty všeho druhu. Česko mělo do té doby tradici otevřené země, která bez problémů pomohla v jugoslávských válkách mnoha migrantům včetně těch muslimských. Ještě v roce 2015 vláda, jejímž byl Andrej Babiš místopředsedou, bez problémů po prvním náporu uprchlíků odsouhlasila přijetí 1500 lidí! Jenže pak se z toho stala tahanice o kvóty a národní suverenitu, vše šlo do kopru a Babiš vylekaný nástupem Tomia Okamury a dalších národovců zakormidloval mezi ty nejostřejší odpůrce migrace.
Současná Von Leyenové komise na to jde o pět let později už mnohem lépe. Povinné kvóty nebudou, a ani ne tak kvůli odporu V4, jako spíše kvůli shodě Němců, Italů a dalších, že by to stejně nikdy dobře nefungovalo. Předložený návrh ale ani bez kvót určitě pro českého premiéra nebude lehkým čtením.
Migranti se rychle mají přerozdělit a určit, kdo má šanci na azyl a kdo rychle půjde zpět. Kdo si může dělat naděje, klidně může zamířit do vysněného Německa a dál tam postupovat azylovým řízením. Země, které migranty nechtějí - jako Česko -, ale budou muset pomoci zemím v první linii s repatriací odmítnutých.
Na první pohled to pro nás zní výhodně a Babiš by se mohl ukázat jako rázný policajt Evropy. Jenže tady je třeba přidat špetku reality. Zatímco Evropská komise k prověřenému uprchlíkovi, který opravdu potřebuje pomoc, přibalí ještě slušný peníz, vystrnadit ekonomického migranta není vůbec lehké. Musí to být totiž do takzvaně bezpečné země a takových je kolem Evropy čím dál méně.
Česko by si proto mělo hodně dobře rozmyslet, s čím do vyjednávání půjde a jakou roli pro sebe bude chtít.
Sami bez spojenců
Nyní by se nám velmi hodilo mít v EU nějaké spojence. Bohužel sázíme už jen výhradně na Visegrád a v něm jsou navíc partneři, kteří nás bez milosti podrážejí. Nikoho jiného nemáme, i Babišova domovská liberální eurofrakce Renew Europe má úplně jiné názory. Jsme sami.
Andrej Babiš samozřejmě může zvolit totální blokádu nového kola vyjednávání. Dokonce je to i pravděpodobné, aby nabral zase preference před blížícími se sněmovními volbami. Ale měl by si uvědomit, že jde v důsledku o mnohem více než jen o přerozdělení pár tisíc lidí.
Už při minulých hádkách nám Západ hrozil, že bez solidarity v migrační politice může Východ přijít o eurofondy nebo ještě hůře Schengen. Nejhlasitěji to vytruboval tehdejší belgický premiér Charles Michel, kterého pak Babiš z nepochopitelných důvodů podpořil do čela Evropské rady, a je jasné, jakým směrem bude v této věci udávat směr unijní debaty.
Kompromis je v zájmu Česka
Situace je pro Česko o to horší, že těch pět let jsme opravdu jen vše blokovali. Bylo to tak i pět promarněných let, kdy jsme nedokázali přijít s nějakým vlastním řešením. Konec konců dobře to je vidět i u zmíněné tragédie v Morii. Němci pomohou zoufalým Řekům přijetím 1500 utečenců, Češi pošlou 2,6 milionu (!) korun. Vlastně je skoro div, že místo těchto halířů tam neposíláme už jen víčka od PET lahví…
Česko dorazilo na konec jednosměrky, a pokud chce nadále solidaritu Západu s Východem, musí v migrační politice nabídnout nějaký kompromis. Jinak to skončí špatně a my budeme sice bez jediného migranta, ale také bez eurofondů či hůře Schengenu.
Brzo se tak ukáže, zda premiér má jen na čepici nápis Silné Česko, nebo také i trochu pod čepicí a rozumí tomu, o co se nyní v Evropě hraje.