reklama
 
 

Ježíšek v garáži. Vánoční povídka Martina Fendrycha

22. 12. 2018 17:27
Jako holka jsem se na Vánoce dycky strašně těšila a máma říkala "netěš se tak", protože věděla, co dostanu, ale já se těšila a pak byla zklamaná.

Já jsem Sylva a tyhle Vánoce se fakt nepovedly, nebo já nevím, jestli nepovedly, prostě byly divný. Teda voni Vánoce bejvaj divný, jako holka jsem se dycky strašně těšila a máma říkala "netěš se tak", protože věděla, co dostanu, a já se stejně těšila, i když se pak ukázalo, že máma měla pravdu, voni mi nikdy nekoupili, co jsem fakt chtěla.

No, teď už jsem vdaná a máma říká "jseš šťastně vdaná, Sylvičko, nic ti nechybí" a jo, nic mi nechybí, nebo spíš nevím vo ničem, co by mi chybělo, když se mě Olda ptá, co bych chtěla k Vánocům, tak nevím, co bych měla chtít, jestli to znáte, tenhle pocit. Olda je o hodně starší, ale, jak říká máma, "zabezpečenej na deset životů dopředu". Dělá něco s penězma, nikdy jsem úplně nepochopila co, ale když řeknu "chci Fendi kabelku přes rameno", stojí padesát litrů, tak mi koupí Fendi kabelku přes rameno, jestli chápete, co chci říct, prachy prostě nejsou problém.

Nejsou, jen se už netěším na Vánoce, jednak k nám na večeři na Štědrák chodí máma, co táta umřel, a vona si nerozumí s Oldou, teda Olda s ní, ale chce vidět Simču, tý jsou dva, narodila se den potom, co táta umřel, a máma říká "mám ji místo něj", jenže Olda si nemyslí, že má máma Simču místo mýho táty, a nikdy neopomene poznamenat "vona nemá Simču, my máme Simču, ale bohužel se Simčou máme i tvoji matku, která si myslí, že ji má místo Franty". Franta byl můj táta.

Když je Olda doma, teda jako že výjimečně nikam neletí, a když večer přijde domu, první se ptá "je tady Há?", jako jestli je u nás moje máma Hana, říká jí jen Há, jako kdyby její celý jméno na něj bylo už moc nebo co.

Přitom máma proti Oldovi celkem nic nemá, jen jí vadí, že pije, ale táta taky pil, pamatuju si moc dobře, jak řádil nalitej, a když remcala "těch peněz, co prochlastáš, Fando", tak jí vlepil facku, aby neremcala, ale mě nebil. Olda pije, facku mi nikdy nedal, jen když je fakt hodně nalitej, tak buď říká "že já vůl se ženil", protože se tvářím nakrknutě, nebo mě chytí zezadu přes hrudník a tiskne hroznou silou, až už nemůžu dejchat, a pustí, teprve když začnu chroptět a sípat, nebo mi dělá "vohníček", jestli víte, co to je, teda že vám jako vezme ruku nad zápěstím, sevře ji oběma rukama a točí jima každou opačným směrem a vono to strašně pálí a bolí a mám tam pak modřiny klidně i dva tejdny.

Minule, jak mi udělal vohníček, to se přimotal domu namol a vymočil se v kuchyni, což táta nikdy neudělal, tak mi tekla krev, Olda totiž leze a má v rukou příšernou sílu, ráno se ale vomluvil a nechal mi vystavit zlatou kartu na nákupy, denní limit padesát tisíc. Bylo by fajn, kdybych nemusela bejt doma se Simčou, chtěla jsem jít dělat, jsem sekretářka, ale Olda nechce a říká "hele, jestli někdo ví, co je sekretářka, tak jsem to já". Takže žiju doma se Simčou a často s mámou, když někam jdu, tak s malou, protože Olda razí zásadu "hlídat si ji nenecháme" a nedovolí mi ji dát ani do školky, "když jseš doma, tak mi vysvětli proč". Nechce, abych šla do práce, protože "jestli něco nepotřebujem, tak prachy".

K tý štědrovečerní večeři: Olda nesnáší kapra, nerad vánočku, nejí cukroví, kdežto moje máma tvrdí "Vánoce bez kapra jsou jako Praha bez Vltavy", takže tu je čtyřiadvacátýho celej den, dělá si rybu sama pro sebe, já nesnáším ty kosti, peče si vánočku a Olda v tenhle den dycky chodí "s klukama do hospody čekat na Štědrej večer", jinak by tak po hodině mámu taky chytil zezadu a dusil nebo jí dal vohníček.

Zase kožich, ale děkuju

Hele, letos šlo všecko normálně, Olda se večer vrátil nalitej, ale měl ji dobrou, někdy ji má blbou, ale tentokrát ji měl dobrou, sed si v kuchyni a sněd čtyři řízky ještě před večeří, chvíli blbnul se Simčou, řek, ať se najíme samy, pak šel na počítač a usnul, takže to proběhlo v klidu a máma několikrát zopakovala "Oldřich toho má až takhle" a ukázala rukou nad hlavu. Já řekla "jo? Je nalitej jak prezident", ale máma dělala, že neslyší, a když jsem to zopakovala, řekla "má na to právo, víš, v jakým stresu pořád žije?".

Hana bejvala léta účetní a tvrdí, že "má úctu k lidem, který uměj vydělat peníze". No, já neznám nikoho, kdo by k pracháčům úctu neměl, snad kromě sebe, ale to dá rozum, že jo.

My se teda najedli, já dala mámě dárek od Oldy, zase kožich, vona řekla "už mám od něj třetí, ale děkuju" a odešla v něm domů. Já dala Simču spát a šla za Oldou, že si jako dáme dárky my dva. Vstal, chtěl to dělat, tak jsme to dělali, jestli von něco fakt nesnáší, tak když to nechci dělat, když von to chce dělat, takže to s ním dělám, i když to nechci dělat, a vlastně to nikdy neděláme, když to chci já dělat, protože Olda nesnáší, když si o to řeknu, "to dělaj jen děvky" křičí, a když se zeptám, jestli někdy teda měl nějakou "děvku", tak řekne "co ti je jako po tom, holka?".

Pak jsme šli ke stromečku, každej rok máme stříbrnej smrk, Olda nic obyčejnýho v pokoji nesnese, "stříbrnej smrk jsou pro mě Vánoce" tvrdí a já vím proč, jednou mi to vyklopil, "když jsem byl malej, tak jsme měli hovno, kolikrát ani stromeček ne, a táta jednou ukrad v lese stříbrnej smrček a my měli nejlepší stromek široko daleko".

Teda Oldovi není snadný něco koupit, to asi chápete, von všecko má, dokonce má všecko dvakrát, nebo i třikrát. Třeba holicí strojek, jakmile mu sedne, koupí si další jeden až dva, prej "kdyby je doprodali".

Výběr dárku je fakt rébus a já dycky volám jeho sekretářce Idě, von má dvě sekretářky, ale Ida je víc fajn a zná ho líp, všude s ním jezdí, a Ida mi řekla "hele, Sylvi, kup mu Spyro Reignited Trilogy", protože jestli Olda něco miluje, tak hry, jen je blbý, že hraje dlouho do noci a pak to občas chce dělat, když spím, takže u toho někdy fakt spím a von je naštvanej a třeba mi přiváže ruce i nohy k posteli a říká "když už chrápeš, tak chrápej".

No tak jsem koupila Spyro Reignited Trilogy, platforma: XboxOne, PlayStation 4, Olda to rozbalil, kejvnul a povídá "Ida?", což mě teda namíchlo, von taky zkazí každou radost.

Pro Simču koupil auto na elektriku, ve kterým může jezdit po bytě, chtěl kluka, jak vám asi došlo, jenže Simča už dávno spala. Mně dal takovou podlouhlou krabičku. Napadlo mě, že mi koupil pistoli, sám jich vlastní několik a já bych zbraň brala, možná by mě pak přestal dusit a dělat mi vohýnek, jenže omyl, byly to zase klíčky od auta, von mi každej rok kupuje nový auto, a když říkám, že nový nepotřebuju, řekne "jezdíš v tom za mnou do práce, ne?".

"Ježíška máš v garáži, jdem se mrknout," povídá. Von auta miluje skoro stejně jako počítačový hry.

Eště jsem vám neřekla, jak bydlíme, my bydlíme totiž dost luxusně, Olda nesnáší, když někomu dávám adresu, ale nechal postavit fakt hustej dům na kraji Prahy, víc neřeknu, moderní, dokonce i mně se líbí, a máma říká "je to jak nějaká mořská příšera" a Olda kejvá a říká "jo jo, mám svůj blob".

Máme tři velký podzemní garáže, každej svou a von eště garáž na motorky, na kterejch ale skoro nejezdí, spíš je sbírá.

Range Rover Sport čtyři krát čtyři

Tak jsme teda sjeli do mý garáže, můj sharan, se kterým se mi dobře jezdilo, byl pryč a stálo tam takový veliký, vínově červený auto, Olda pípnul ovladačem a řek takovým až jako dojatým hlasem, z novýho auta je dycky naměkko, "Range Rover Sport, čtyři krát čtyři" a já řekla "hmm, mně stačil ten sharan, v tomhle to zas nebudu umět", nesnáším ty nový auta, jak je tam všecko vždycky jinak a složitý. Olda na mě valil svahilštinu "máš tam CommandShift dvě, elektronicky řízený vzduchový vodpružení a je to esvéerko".

"Dík," řekla jsem a obešla vůz, že si do něj povinně vlezu, jako že za volant, ale zaječela jsem, protože za tím vínovým roverem na zemi ležel člověk. Spal. Olda přiběh ke mně, zíral, dlouho nic neříkal a pak skoro fistulí vykvík "jak se sem, kurva, dostal?" a "to je nějakej tvůj známej nebo co?" a "ty si zase nechala votevřenou garáž, do prdele?", ale já mu řekla "co blbneš, tys tu byl naposled, jel jsi sem s tím autem, ne?".

"Zeptej se ho, jak se sem dostal," zavelel Olda. Von strašně nerad mluví s cizíma lidma, vždycky to radši hodí na mě.

"Kdo jste? A jak jste se k nám dostal?" ptala jsem se ne moc nahlas, jenže ten chlápek nic, až po chvíli se začal sbírat, měl pod sebou deku, kterou jsem vozila vzadu v kufru sharana, kdyby něco, a Olda ji asi hodil na zem, von je děsnej bordelář, po něm se furt musí uklízet, furt.

Ten člověk měl dlouhý hnědý vlasy, milý voči, řídký fousy a na sobě, to bylo fakt teda divný, něco jako noční košili, lněný šaty nebo co, trochu ušpiněný a až dolu, koukaly mu z nich jen nohy bez ponožek v sandálech, což jsem vocenila, protože Olda nesnáší lidi, kerý maj ponožky v sandálech, možná proto, že moje máma to tak v létě vobčas nosí.

Nebála jsem se, ten chlápek vypadal všecko, jen ne nebezpečnej, a Olda mi povídá "počkej tu s ním, hned se vrátím" a zmizel. Napadlo mě, že jde pro jídlo nebo pro peníze, a líbilo se mi to, když byl ten Štědrák, že jo, vůbec bych to do Oldy neřekla. V garážích máme teplo jako v bytě, Olda má názor, že pro auta je teplo a sucho lepší než vlhko a zima. My tam tak stáli, von se usmíval a byl naprosto klidnej a já se taky usmívala a taky jsem byla klidná. Divný.

"Vodkud jste?" povídám pak a von se usmál a rozhodil rukama, jako kdyby vodevšad nebo co. "Jak jste se sem dostal?" ptala jsem se dál a von "vešel jsem", z čehož jsem usoudila, že přišel, když Olda přivez ten můj dárek. "Vy jste jako bezdomovec? Není vám takhle venku zima? Chodíte bosej a jen v noční košili, brrrr…", ale vona to nebyla žádná noční košile, spíš takový jako arabský šaty, řekla bych. Zřejmě mu to někdo dal, tydle lidi berou všecko.

"Máte hlad?" Na to hned kejvnul. "Nejste nemocnej?" Byla bych nerada, aby nějak nakazil naši Simču, že jo. "O dceru se nebojte," povídá von a zase se usmál, smál se fakt moc pěkně, po pravdě jsem nikdy nikoho neviděla usmívat se tak… tak mile, nebo přátelsky, nebo jak. A vypadal čistě.

"Takže máte hlad?"

"Ano," řekl, "dlouho jsem nejedl."

"Olda vám šel pro jídlo," řekla jsem, "Olda je můj muž, dělá do financí a k Vánocům mi dal todle auto."

Neměl v ruce řízky, ale…

Olda se zrovna vrátil, slyšela jsem kroky, obešel auto zezádu, já se k němu votočila, jenže von neměl v ruce řízky, ale pistoli a mířil na toho člověka v košili. Ten řekl "nebojte se, pane, nic vám neudělám, jen jsem se potřeboval ohřát" a já řekla "hele, Oldo, neblbni, eště to spustí a bude malér, víš, jak nesnáším ty tvý zbraně", jenže von na něj mířil dál a ten chlápek zved ruce nad hlavu, ale ne jako že se vzdává, spíš jako by Oldu vítal, vykročil blíž k nám, možná chtěl odejít, zavřená roleta garáže byla za náma, a jak vykročil, já mu uhnula a řekla "dáme vám aspoň něco k jídlu na cestu, máme řízky", von spustil ruce dolu a šel, jenomže Olda, kterej nesnáší cizí lidi a po pravdě je dost strašpytel, si to asi špatně vyložil a vystřelil, ta rána se v garáži příšerně rozlehla, eště teď ji slyším v uších, a trefil ho rovnou do prsou a ten chlápek sebou trhnul dozadu, pak to nějak vyrovnal a pomalu, neuvěřitelně pomalu klesal do kolen a nakonec upad vedle toho mýho fungl novýho vínovýho rovera na podlahu obličejem dolu, ruce rozpažený.

Já začala ječet a ječela jsem a ječela a při tom ječení jsem si klekla a třepala s ním a bylo mi to strašně líto a říkala jsem si "do prdele, do prdele, dyť von nikomu nic neudělal, dyť von se chtěl jenom vohřát" a Olda stál nad náma a pořád na něj mířil a já ječela "dej to pryč, ty pitomče, dyť je mrtvej, mrtvej, mrtvej" a koukám, Olda se celej třese, tu debilní pistoli pustil na podlahu a sed si a klepal se jak přizabitej kapr a povídá "ty vole, to bude malér, dyť já nechtěl" a pak zase "ty vole, to bude malér, dyť já nechtěl" a tuhle větu mlel furt dokola a já třepala tím mrtvým, zbytečně, a Oldou, taky zbytečně, a zkoušela jsem tomu mrtvýmu dávat masáž srdce, stokrát za minutu zmáčknout hruď na prsní kosti, a dávala jsem mu i umělý dejchání z úst do úst, což zase nepomohlo, a ani Olda nic neřek, a že umí bejt vošklivě žárlivej, to si teda pište, ale mlčel.

Štědrej den blbec, to vám teda garantuju.

"Musíme zavolat policajty," řekla jsem za nějakej čas a Olda "ty vole, to bude malér, dyť já nechtěl", byl totiž v tom posttraumatickym šoku. Zvedla jsem ho a odtáhla do vejtahu a nahoru k nám a tam mu říkám "zavolám policajty" a von najednou "ať tě to ani nenapadne, ty krávo, to by byl můj konec". Teprve když slyšel slovo policajti, tak se z toho dostal, najednou byl zas při sobě, přestal se třást, já povídám "tak za prvé nejsem kráva, aspoň snad na Štědrej večer ne, a za druhý policajty zavolat musíme, to snad chápeš".

"Proč," vyštěk na mě Olda, "aby mě tahali roky po soudech?"

"Protožes ho zabil, ty vole blbej, ne?"

Ale Olda už se probral z šoku, začal bejt strašně aktivní, to von mívá taky někdy po vopici, běžel do garáže pro zbraň, děsně dlouho ji otíral a pucoval, zakázal mi kamkoliv volat, "nebo se mnou končíš", dálkově vypnul v garáži topení a přes klimatizaci nastavil teplotu na minus tři stupně, "jinak se mi tam začne rozkládat a smrdět". Mně potom vysvětlil "těla se musíme zbavit, to je to hlavní".

"Ale byl to člověk, má nějaký příbuzný, to přece nesmíme," namítala jsem, "ty za to nemůžeš, byla to nutná obrana, nebo jak tomu říkaj." Jenže Olda už byl rozhodnutej, co udělá, a to já zas vím, že ten když se rozhodne, tak s ním nehne ani vyprošťovací bagr, děsně tvrdohlavej týpek. "Tvý mámě a Simče ani slovo, jasný? Najdu místo, kam ho vyklopím a zbavím se ho, neměl sem lízt, já ho nezval, já teda ne."

"Já taky ne," bránila jsem se, protože to znělo, jako že já ho snad pozvala, von dycky všecko hodí na mě, třeba když ztratí klíče nebo tak. Olda hned "viděl jsem, jak jsi na něj čuměla, tyhle pohledy já poznám". Jo, fakt, slyšíte dobře, ten můj blb dokáže žárlit i na mrtvýho bezďáka, fakt. Jednou, to jsem ho znala krátce, jsme pařili na večírku jeho firmy, Olda mě tam nikomu nepředstavil, nějakej plešatej, brucewillisovskej týpek se mnou tancoval, dobrej, uměl se vrtět, kam jsem se na něj hrabala, jenže ten můj pošuk najednou přilít, popad mě za ruku, smejk mnou ven z parketu a vrazil mi facku, že jsem viděla všecky hvězdy Mléčný dráhy. Doma mě pak v předsíni začal dusit, že jsem skoro vomdlela. Žárlivej cholerik? Pekelná kombinace.

Jo, mámy, ty maj čuch

Po úpravě teploty garáž elektronicky zamk, zničil záznamy z kamer za celej den, ačkoliv, a to mi teda přišlo fakt divný, na nich nic nebylo, jenom to, jak Olda vyváží na zahradu sharana a přiváží dovnitř to nový auto. Žádnej záznam, jak se chlápek v košili prošmejkne dovnitř, nic. "Tomuhle ty šmejdi řikaj bezpečnostní systém," nadával Olda, "vypláz jsem za to nekřesťanský peníze a hovno, ani to nezachytí zloděje, jak se mi plíží do garáže."

"Počkej, von přece není zloděj," bránila jsem toho zmraženýho mrtvýho, "jen se tam chtěl ohřát a vyspat, řikal mi to, nic ti nevzal", ovšem Olda trval na tom, že to byl zloděj, "jinak by do takovýho baráku přece nelez, ne". Lepší je se s Oldou nehádat, to mi fakt věřte.

Košiláče zastřelil na Štědrej den v půl jedenáctý večer, na Boží hod vyrazil hledat místo, kam s ním, "úložiště", řek, nenašel, u nás přes den trčela zas máma, Olda se ale neukázal, "pracuje" lhala jsem jí, zakázal mi cokoliv říct a s mámou měl pravdu, tý něco svěřit, to to můžete rovnou vyvěsit na plot. Na Štěpána Olda zase vyrazil ven, jezdil mym sharanem, prej to bude "míň nápadný", no míň nápadný než jeho Lamborghini Aventador Superveloc teda jako určitě. Na Štěpána v noci mi konečně pošeptal. Začal doma normálně šeptat "vím, kam ho šoupnu" a já "kam?", ale von mi to odmít prozradit.

Dvacátýho sedmýho ráno přišla máma ("zařiď, ať si Há ráno veme holku na celý dopoledne"), odvezla Simču, Olda nastavil teplotu v garáži zpátky na plus 21 a nařídil mi: "Pudeš se mnou, sám ho do auta nedostanu. Vyjedu s roverem, zajedu se sharanem, naložíme ho, odvezu ho, uložim, konec, je to za náma. Jasný?"

"Nebylo by lepší odvízt ho v noci?"

"Mám to vymyšlený, tak se mi do toho neser," řekl, byl teda vycukanej, jen co je pravda.

Sjeli jsme do mý garáže, rozsvítili, obešli rovera a šok: chlápek v košili nikde. Olda hned na mě "kam si ho do prdele schovala, co si s nim udělala? Říkal jsem ti, ať s nim nic neděláš!". Chytil mě pod krkem a tisk, ale já s tím košiláčem vážně nic nedělala, i když je pravda, že jsem se na něj chtěla jít podívat, táhlo mě to k němu dolu.

Olda mě pustil a začal mrtvolu hledat, kouk se pod auto, do svý garáže, do sklepa, do vinnýho sklípku, prošel zahradu, stopy nikde. Zase zkontroloval kamerovej systém, nový nahrávky od Štědrýho večera, nic. Chlápek zmizel. "Dyť byl mrtvej, sakra, nechápu to," opakoval Olda furt dokola, "tys řekla, že je mrtvej," vyjel na mě a já "dyť taky byl mrtvej, neměl tep a nedejchal" a von "tak kde teda do hajzlu je?"

Hele, co vám budu povídat, nenašli jsme ho. Jen na podlaze v garáži jsem objevila zaschlou krev, jinak nic, žádnou stopu. Čekali jsme, jestli se nevrátí, neobjeví. Nevrátil, neobjevil. (Proč taky, že jo, aby do něj Olda střílel?) Fakt divný Vánoce, uznejte sami. Toho rovera Olda vrátil, prej "je divnej, všecko, co je spojený s tím chlápkem, je divný, i ty" vyčetl mi docela vážně.

"Proč já? Jak já? Já nejsem divná!"

"Byla jsi tam s nim, když jsem šel pro bouchačku, proto."

No nic, řeknu vám, že jestli je někdo od Štědráku divnej, tak Olda, ne já. Ale kecám, jasně že kecám, já vlastně taky, mně se vo tom chlápkovi v tý košili vobčas zdá. Natahuje ke mně ruce a usmívá se a já se v tom snu cejtím šťastná. Moje máma se ptá "co se to s tebou stalo, Sylvičko?" a já "nic" a vona "jseš nějaká jiná, poslyš, a Oldřich je taky nějakej zaraženej. Nečekáte další malý? Že vy čekáte další malý, co?".

"Žádný další malý nečekáme, stačí Simča."

"Aha, chápu, že ty máš teda někde chlapa?"

"Ježišmarjá, mámo, co si jako myslíš, copak jsem na hlavu padlá? Dyť by mě Olda zabil, vůbec by s tim neměl problém."

Ale znáte to, na tohle maj mámy mimořádně vyvinutej čuch.

autor: Martin Fendrych | 22. 12. 2018 17:27

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama