David Klimeš David Klimeš | Názory
24. 10. 2019 7:30

Brexitář Johnson si vyvztekal své. Historie ale ocení Mayovou

Boris Johnson se nekonečnou sérií porážek prokousal až ke konci brexitové ságy. Za vítězství byl ale ochoten zaplatit příliš mnoho - rozvrátil stranu i Británii.
Dejte mi to, já to chci!
Dejte mi to, já to chci! | Foto: Reuters

Vladimir Iljič Lenin tomu říkával revoluční defétismus: pokud ve válce nelze docílit takového vítězství, jaké si přejete, ať národ raději prohraje. Pak přijde revoluce, která požadavky splní.

Britský premiér Boris Johnson jde na věc podobně. Na co od svého nástupu do premiérského úřadu sáhl, to prohrál. A ty porážky jsou opravdu potupné. Nejprve mu parlament zakázal odejít z unie bez dohody. Potom mu soudy zakázaly pozastavit sněmování. Když pak představil svůj dlouho odkládaný plán nové brexitové dohody, severoirští spojenci ho vypískali. A když chtěl novou dohodu protlačit Dolní sněmovnou, ta mu ji sice rámcově schválila, ale odmítla postupovat v kvapu.

A Johnson? Hodil ručník do ringu, pozastavil tlak na brexit ke konci října a připravuje své konzervativce na volby, s čímž už budou asi souhlasit i labouristé.

To opravdu nevypadá jako výhra. Jenže počítají-li se výsledky, lze říci, že se Johnson rozhodl pro strategii "neprosadím-li svou výhrami, uspěji pomocí nekonečných proher". Nezvládne tak sice opustit unii ke konci října, jak se dušoval, ale půjde do zimních voleb jako jediný garant toho, že dokáže odchod dotáhnout do konce, byť se zpožděním. Doufá přitom samozřejmě, že pro své konzervativce opět získá většinu.

Může mu to vyjít. Ale cesta revolučního defétismu je vždy krajně riziková. Vůdce revoluce může získat vše, stejně jako může všechno ztratit. A Johnson riskuje, že většinu pro stranu nezíská, zato ji ale ještě více rozvrátí. A s ní i celou Británii.

Johnson u Gallipoli

Příměr k Leninovi by se konzervativci Johnsonovi určitě nelíbil. Jeho velkým vzorem je někdo úplně jiný - sir Winston, o kterém napsal skvělou knížku Faktor Churchill. Na mnoha jejích stránkách ovšem není jasné, mluví-li ještě o válečném premiérovi, nebo už o své budoucnosti: "Vystupoval excentricky, nespoutaně, teatrálně, měl vlastní charakteristický styl oblékání - a byl to naprostý génius."

V knížce u jednotlivých významných událostí posuzuje, jak moc za to, co se stalo, mohla jedna osoba (faktor Churchill) a jak moc to nevyšlo (faktor ztroskotání). Nyní je ale otázka, v čem se vlastně Johnson dotažením brexitu obdivovanému předchůdci vyrovná. Bude to spíše hrdinná obrana Londýna za druhé světové války, nebo méně slavné vylodění v Gallipoli za té první? Británie se tehdy na celou akci měsíce dmula pýchou, vše pak ale skončilo hrozným krveprolitím a lord admirality Churchill měl na čas po kariéře.

Pohled na Johnsonovu aktuální brexitovou dohodu zatím připomíná ten smutnější případ.

Britští poslanci zatlačení do kouta nakonec premiérovi předběžně schválili dohodu, ta se ale z 99 procent shoduje s tím, co už vyjednala Theresa Mayová. Johnson doplnil víceméně jen řešení problému irské hranice. Jenže je natolik divoké, až jednoho napadá, že i v případě schválení se udrží sotva déle než kdysi Britové u Gallipoli.

Zatímco Mayová nabízela jasnou a přehlednou dohodu, tedy že kvůli nezavedení tvrdé hranice mezi Irskou republikou a severním Irskem musí logicky celá Británie nějaký čas zůstat v celní unii s kontinentem, atakuje Johnsonův návrh samé hranice možného. Ba i vůbec představitelného.

Severní Irsko se podle něj má stát jakousi geopolitickou Schrödingerovou kočkou. Jednou bude součástí celní svrchovanosti Británie, ale jindy (když bude zboží odtamtud směřovat do EU) se rázem ocitne v celní unii s kontinentem. A každých pár let o tom navíc bude hlasovat severoirský parlament. Přesně ten, který se nedokáže v posledních letech dohodnout vůbec na ničem.

Je velmi pravděpodobné, že kdyby s tímto řešením přišla už Mayová (jde o jednu z alternativ, o níž se už dlouho hovořilo, ale nikdo jí nikdy nevěřil), byl by Johnson nepochybně prvním hlasitě protestujícím. Není tak těžké si představit, jak říká svou oblíbenou sentenci, že raději bude ležet mrtvý v příkopu, než aby pro takovou hloupost zvedl ruku.

Teď v rámci své taktiky revolučního defétismu předkládá tuto dohodu vyčerpanému parlamentu jako jedinou možnou.

Mayová, nejlepší z brexitových premiérů

To jsou ale vnitřní věci Británie. Pro unii je důležité, že se blíží konec dost ošklivé ságy, která děsivě a hlavně zcela zbytečně poničila vztahy kontinentu a ostrovů. Po všech těch odkladech už je celkem jedno, zda se odchod opozdí jen o pár dnů, nebo se vše protáhne až do ledna.

Důležité je pohnout se už z místa a znovu začít slepovat rozbité vztahy, protože to oba nyní znesváření partneři potřebují obchodně i bezpečnostně. Navíc ani rozvodem problémy jen tak neskončí. Evropa bude muset i po něm stát za Irskem a kontrolovat, zda se pomalu neplíží na zelený ostrov jak pevná hranice, tak neproclené zboží naoko určené pro "globální Británii", jak si chce hrdé království po opuštění unie říkat.

Až ovšem budeme z nejhoršího venku, nastane čas začít psát první řádky knihy o jednom z největších chaosů, do jakých kdy moderní Británie upadla. Čas umí být nejen milosrdný, je také přísný soudce. Nebylo by divu, kdyby Johnsonovi přiřkl roli muže, jehož hlavním dědictvím je jeden velký rozvrat.

Z konzervativní strany vyloučil velmi nekonzervativně dvě desítky zasloužilých poslanců (včetně Churchillova vnuka, jehož citací mimochodem otevírá svou knihu o válečném premiérovi). Antipatii Irů i Skotů vůči Londýnu se mu podařilo vyšponovat na maximum. A podle posledních průzkumů už se k nim přidali i Velšané. Spojené království rovnocenných národů se pod Johnsonovým vedením zkrátka stále více začíná podobat spíše Rozpojenému království Anglie a tamtoho zbytku.

Aby uhrál své na domácím hřišti, obětoval bez mrknutí oka vztahy s největším obchodním partnerem, tedy s EU. Byznys už ostatně v reakci na jeho strategii hlasoval nohama a Británie tak bude ráda, když se vyhne recesi. A konečně ze všech možných smluv prosadil tu, která Severnímu Irsku vyhovuje asi nejméně.

Bude zajímavé sledovat, jak historie ohodnotí tři brexitové premiéry. Davida Camerona, který vše způsobil. Theresu Mayovou, která po rozvratném referendu znovu postavila vládu na nohy a vyjednala většinu věcí. A Borise Johnsona, který vše revolučním defétismem dokončil.

Můžeme-li si tipnout, čeká nejvlídnější přijetí nyní ostouzenou ženu. Svou misi sice nedokázala dokončit a scénu opouštěla se slzami v očích, ale většinu té nejnevděčnější práce odvedla právě ona. Aktuální premiér přišel k hotovému a předvedl pak už jediné. Tak dlouho se vztekal a kopal okolo sebe, až mu raději dali jeho vytouženou hračku.

Johnson: Raději mrtvý v příkopu, než žádat o další odklad Brexitu | Video: Reuters
 

Právě se děje

před 7 hodinami

Tesla podle Muska postaví novou továrnu blízko Berlína

Americký výrobce elektromobilů Tesla hodlá postavit novou továrnu v blízkosti Berlína. Oznámil to podle agentur DPA a Reuters generální ředitel podniku Elon Musk.

Tesla již dříve uvedla, že brzy sdělí umístění svého evropského závodu s označením Gigafactory 4, který by měl zahájit výrobu v roce 2021. Musk dnes při předávání ocenění "Zlatý volant" v Berlíně prohlásil, že závod bude stát blízko berlínského letiště.

Zdroj: ČTK
Další zprávy