Je třeba se uvést do stavu naprosté vnímavosti, a tedy být čistý, vytvořit v sobě prázdno. Odtud naše ideální snaha učinit vše a v každém okamžiku otázkou," napsala si skupinka francouzských studentů gymnázia v Remeši. Byli mladí, hlavu měli ale plnou nápadů, odvahy lámat konvence a zkoušet, za jaké limity se dá dojít ve smyslovém vnímání, psaní i výtvarné tvorbě. Takoví beatnici Francie 20. let. Zkoušeli zadržování dechu, halucinogenní přípravky i indickou mystiku. Musela v nich ale být opravdovost, protože neskončili na módní vlně, ale dokázali se otisknout v umění. Posunuli ho dál. Dva z nich dnes patří mezi nejlepší básníky minulého století. Jejich vzorem byl Rimbaud (jak jinak) a jeho krédo "Básník musí být vidoucí". S tím, že básníkem myslel vůbec umělce.
A co je pro nás důležité: ti mladíci patřili k těm, kdo pomohli najít cestu k sobě samému Josefu Šímovi. Jednomu z našich největších a nejoriginálnějších výtvarných zjevů 20. století pomohli k jeho nejlepším obrazům.
Tím, že Šíma žil už před válkou ve Francii, byl potom na dlouho vymazán z českého povědomí - vybočoval z houfu zasloužilých a národních umělců. Dnes je ovšem součástí evropského malířství.
Nervní linka chvějivé kresby
Je to zvláštní historie: český malíř Šíma žije už několik let ve Francii, nejdřív pod Pyrenejemi, zakrátko v Paříži. Mluvíme o 20. letech, Paříž je Mekkou umění a vůbec intelektuálního vření, kdekdo se tam z Evropy stěhuje. Tvůrčí duchové tuší, že tam vzniká nová budoucnost, a že je tam tedy i jejich šance vypracovat si vlastní jazyk. Šíma má za sebou klasickou dráhu. Studoval v Čechách malbu, zároveň si k ní přibral stavební inženýrství (odtud možná jeho záliba v uchopení architektury i v uchopení přírody jako geometrických těles). Ve Francii se živí jako malíř vitráží, jako kreslíř, ilustrátor. Maluje a hledá se. Jako každý v té době přechází od realistických pláten ke kubismu, futurismu i purismu. Pár let zkouší abstrakci, přitahuje ho město, budovy, přístavní mola, parníky. Spolu s tím i kavárenské stolky, sklenky na tenké nožce, ženy nosící mikádo - civilizace velkoměsta i přístavů, jakou v provinční atmosféře rodných východních Čech nepoznal.
V jeho podání mají i město, přístav a domy zjednodušenou - částečně zobrazující, částečně zabstraktnělou a zgeometrizovanou podobu. Prádlo v nich povívá na pozadí městské architektury jako abstraktní plocha a kompozice. Právě tohle vidění tvoří ze Šímy neopakovatelného umělce. Zároveň hodně kreslí. Kresba u něj přitom není jen podpůrným žánrem, ovládl ji stejně bravurně jako malbu na plátno.
Světu dal svou jedinečnou nervní, chvějivou, texturou ručního papíru místy lehce přerušovanou linku, s jejíž pomocí dokázal zpodobnit kavárenské ženy i město.
Když jedinou tenkou linkou na čisté bělosti papíru vykresluje sedící ženu - již rozpitá tuš či akvarel doplňují o výraznou hru očí a rtů -, působí to jako zázrak. Jako výtvarné haiku moderního velkoměsta. Podobnou kresbu zkoušeli i Jindřich Štyrský nebo Toyen, byla to trochu dobová záležitost, ale Šíma ji dovedl asi nejdál. Na člověku ho zajímala tvář, těla bývají jakýmsi stylizovaným, podpůrným válcovitým tělesem.
Vysoká hra: souznění na první pohled
Až ve třiceti letech se setkává se skupinou oněch mladých Remešanů (řeč o nich byla na začátku), kteří nedávno odmaturovali a usadili se v Paříži. A s velkou vervou experimentovali. Brzy to mezi nimi a Šímou zajiskřilo: láska na první pohled, chtělo by se říci. Od prvního setkání si prý rozuměli na půl slova. Lidé, kteří se předtím nikdy nepotkali, zjistili, že vnímají svět stejně. Založili skupinu Vysoká hra, Le Grand Jeu (dnes je uznávanou součástí francouzské kultury), a vydali pár čísel časopisu téhož jména. Šíma se stal výtvarným mluvčím uskupení a pro obálku jejich tiskoviny nakreslil spirálu, jako symbol odstředivosti, v jejímž rámci se jedinec rotací transcenduje v celek. Ostatní se pak věnovali hlavně poezii. Především René Daumal a Robert Gilbert-Lecomte. Jednu chvíli dokonce koketovali se vstupem do Surrealistické skupiny, jednali s Bretonem. Ukázalo se ale, že jsou radikálněji naladění, a z námluv tak sešlo.
Zvláštní setkání stejně starých mladíků s člověkem odjinud, s jinou kulturní minulostí, starším nejméně o deset let. Šíma se ve Francii držel stranou tehdejších skupin a směrů (nebo ho mezi sebe nepřijali?), něco od nich přebral, ale šel svou cestou. Neměl bližší přátele mezi těmi, kdo později vešli do všech encyklopedií umění 20. století. I když se s nimi v Paříži znal, byl v malířství solitérem, nevygeneroval si ani následníky. Osud emigranta, který přijde někam, kde nikoho nezná, kde nemá zázemí, příbuzné, kde nezdědí žádný dům s francouzskou minulostí po strýci? O pařížské avantgardě soudil, že to jsou ve velké míře hypertrofovaná ega marnivosti.
Hmota je jen jedna
Po prvním setkání s remešskými mladíky si Šíma poznamenal: "Hmota je jen jedna - monismus." Jako by se mu potvrdila dosavadní hledání, odtud už vede víceméně přímá cesta k řadě jeho pozdějších skvělých pláten. Nezpodobují skutečnost ani nejsou čistou abstrakcí: jsou jakousi geometrizovanou přírodou, geometrizovaným, tedy racionalizovaným všehomírem. Mraky, tráva, zem se stávají volně levitujícími plochami spojenými rozvlněnými nitkami. Nahé tělo přechází v kámen, jinde se ze skály vyroní člověk. Mezi přírodními prvky jako uschlý strom či zeleň se objevují dva jeho věčné symboly: šestihran nebo vejce. Vejce jako začátek všech začátků, jako dokonalý tvar, svým způsobem dokonalejší než kruh. I jako mnoho dalších symbolů, jež vejci přiřkly různé kultury. Šestihran se u Šímy objevuje někdy od roku 1925 a potom téměř po padesát let až do jeho smrti v roce 1971. Našel ho u Platona, kterého hodně četl. Je mu zároveň krystalem, tedy hmotou, skrze niž prochází světlo.
Šíma byl vůbec sečtělý, erudovaný člověk. Opak divokého bohéma z Montmartru, jaké nám vytvořila pozdější laciná žurnalistika. Četl různé filozofy, zabýval se duševními pochody, spiritismem. Chtěl uchopit svět v jeho prapodstatě, v jeho základním smyslu a fungování. Nezajímaly ho jen formy, ale také to, co je pod nimi. Třeba na Mondrianovi obdivoval jeho spirituální založení.
Lze se odvážit říci, že maloval filozofii? Doba byla trochu taková: Kupka v Paříži měl obdobné zájmy - spiritismus, východní filozofii, hudební harmonii. Klimt ve Vídni zřejmě taky. Šímu ani Kupku nelze pochopit bez proniknutí do jejich myšlenkového světa, který nebyl jen světem štětců a barev, ale také duchovna, prazákladů hmoty i prolnutí obojího v jedno. Překlenutí dávného antagonismu ducha a těla. Totální vidění, ten už zmíněný monismus. Jak tu syntézu ale vyjádřit výtvarně? To asi byla otázka, s níž se Šíma probouzel celý život.
Tematické pojetí výstavy
Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře
(Pořádá Národní galerie v Praze)
Kurátoři: Anna Pravdová, Petr Ingerle
Valdštejnská jízdárna, Praha, výstava potrvá do 28. července.
Spolu se Šímou lze dnes celou touto objevitelskou cestu projít ve Valdštejnské jízdárně. Kdy měl Šíma, ten velký, pro Čechy trochu mytický malíř, u nás naposledy výstavu? Někdy před dvaceti lety.
Ta současná je ovšem zajímavá tím, že je víc než chronologickým souborem pláten. Pojmenovává Šímovy peripetie, ukazuje podrobně, jak se hledal, z čeho vycházel. Až k osudovému setkání s mladíky z Vysoké hry, z nichž pár mu zůstalo přáteli na celý život. Takových výstav na jasné téma u nás moc neznáme. Analogií může být snad jen pražská výstava kolem Kupkova plátna Amorfa v roce 2012. Jasná teze, jasné vysvětlení: jak Kupka zřejmě došel k tomu plátnu, jaké myšlenkové a výtvarné pochody mu předcházely.
Výstava není celoživotní monografií, jejím smyslem bylo ukázat cestu k Vysoké hře. Proto je v jejím názvu slovo "cesta". Není tu už poslední Šímovo období, jeho čistě abstraktní barevná plátna, na nichž vystupuje kdesi z hlubin pigmentu difúzní světlo. Jež lze číst tak, že Šíma přešel z hledání syntézy ducha a hmoty přímo k energii, k duchu, který tuhle hmotu prolíná. Od Vysoké hry Šíma už jen maloval, s kresbou skončil.
Francouzská vazba se vrací do Národní galerie
Šímovu výstavu připravili kurátoři Petr Ingerle z Moravské a Anna Pravdová z Národní galerie. Žena, která v minulých dvou letech stihla zorganizovat s několika dalšími kolegy z Prahy i Paříže výstavu Františka Kupky v pařížském Grand Palais. A vzápětí pak dovézt do Prahy české malíře v Bretani (Zrzavý a další). Stálé sbírce 20. století v pražském Veletržním paláci tak už stačila vtisknout novou tvář. Zcela překopala staré pojetí, na jaké jsme byli zvyklí od časů základní školy. Meziválečná léta nově rytmizovala podle regionů a témat: poprvé se tam dnes člověk dozvídá, že umění existovalo také na Podkarpatské Rusi. Že Slovensko zažilo zajímavé výboje. Že v Československu žili také německy mluvící umělci a že svá umělecká centra a skupiny měla i jiná města než jen to hlavní. Pravdová tak vrátila Československu jeho pravou tvář. A teď chystá výstavu Toyen, která - podobně jako Šíma - žila už před válkou v Paříži. Do českého povědomí tak kurátorka vrací vazby na Francii, jež byly pro formování zdejšího umění od 20. až do 60. let klíčové.
Prostředníci mezi Prahou a Paříží
Typickým prostředkujícím agentem mezi Prahou a Paříží byl po léta právě Šíma. Než mu dveře v Čechách zabouchl rok 1948, psal soustavně o tom, co se ve Francii dělo. Zval tam české výtvarníky, seznamoval je s malíři působícími pod Eiffelovkou. Do Prahy na první československou výstavu surrealismu doprovázel třeba Andrého Bretona. Vysoká hra sice neměla v Čechách takový ohlas, Šíma ale seznámil několik Čechů s jejími protagonisty. Nebyl přitom jediný, kdo se snažil Čechy a Francouze propojovat, dosti podobně fungoval také Kupka a mnoho dalších, včetně Muchy.
Praha byla tehdy o pařížských výbojích informována velmi dobře také díky několika novinářům. Jedním z nich byl Richard Weiner, který dal mimochodem dohromady Šímu s mladíky z Remeše. O založení Vysoké hry referoval do pražských novin hned krátce po jejím založení.
Kdy jste si ale naposledy přečetli v současných českých novinách, jaká že skupina právě vzniká v Paříži? Kdo tam vystavoval minulý týden nebo čím tam žije výtvarný svět? V tomto kontextu je neobyčejně záslužná práce obou galerií, které výstavu iniciovaly. Vracejí tak české předválečné umění do jeho skutečných zeměpisných šířek, tedy do Francie.
Po nástupu komunismu se Šíma do Čech už nikdy nedostal, podobně jako Kupka nebo Toyen. Svá plátna odkázal, podobně jak oni, francouzským muzeím. Šíma většinou remešskému. Měl k tomu městu díky svým přátelům zvláštní vztah. V jednom z tamních kostelů vytvořil moderní vitráže, radnice mu udělila čestné občanství a má ve svém muzeu několik jeho pláten.
Výstava ve Valdštejnské jízdárně je kombinací děl z českých a zahraničních sbírek, v tomto případě francouzských. Konečně se i u nás dělají výstavy s evropským rozhledem, ne jen stále dokola česká jména a české sbírky.
Je skvělé, že Šímu dnes české publikum může poznat v podobě, jakou dosud neznalo. Že může objevit netušené aspekty vývoje jednoho z nejzajímavějších jmen moderního umění, jaké Čechy světu nabídly.
