Před třiceti lety jsem neměl pojmy pro to, abych pojmenoval, co chci. Stejně jako starší generace jsem byl v zakletí režimních slov, takže kdyby mi moje dnešní já radilo, že mám chtít právní stát, nerozuměl bych mu.
Ale mít možnost žalovat u českého soudu třeba i Českou republiku a vyhrát, potrestat zločince a přitom je nelynčovat, moci si vybrat život na Zemplíně i na Zélandu: to jsem chtěl a neuměl jsem to říci. Vláda práva a důvěryhodná justice patří mezi to nejlepší, co jsme během třiceti let od revoluce vytvořili.
Nedůvěra už od Karla Havlíčka
Lidé počítají soudy mezi tři nejdůvěryhodnější instituce v zemi (podle pravidelného měření CVVM jich justici v září 2019 důvěřovalo 58 procent, což překonává jen armáda a policie). Povolání soudce se dlouhodobě řadí mezi nejváženější, hned za lékařem, vědcem, zdravotní sestrou a učitelem. Takže když měli v říjnu Češi v pravidelném průzkumu STEM uvést, kterému činiteli dnes věří nejvíc, vyšel ze srovnání nejlépe předseda Ústavního soudu.
Přitom skepse vůči justici měla na českém území hluboké kořeny. To nezpůsobil jen komunismus: přesvědčení, že soudci jdou na ruku vládní moci, sahá ke Karlu Havlíčku Borovskému ("Vojenský soud na civilní / dívá se zvysoka / nesoudí podle zákonů / všechno jen od oka") a ještě dál do historie.
Dnes se ovšem v českých filmech a seriálech objevují nejen policisté, ale už i soudci jako pozitivní postavy. A především se podle této nově nabyté důvěry Češi reálně chovají: dokonce i lotři věří, že mohou u tuzemského soudu úspěšně zažalovat ministerstvo spravedlnosti - a mají pravdu!
Stejně tak do obecného povědomí vstoupilo, že i mocní a bohatí mohou od tuzemských soudů odejít s nepodmíněnými tresty za korupci nebo podvody. Dnes už na vypočítání všech příkladů nestačí člověku prsty (dvěma ukázkami za všechny mohou být premiérův poradce Marek Dalík a hejtman David Rath). I proto demonstranti proti premiérovi vycházejí ze samozřejmého předpokladu, že kdyby byl ve svých trestních věcech obžalován, soud s ním by proběhl spravedlivě. To vše je dokladem úžasného nárůstu důvěry v právní stát.
Na cestě do Kutné Hory
Není to jen dojem zevnitř. Světové ekonomické fórum ve své pravidelné zprávě o konkurenceschopnosti ekonomik (Global Competitiveness Report 2019) řadí Českou republiku na 32. místo ze 141 srovnávaných zemí, tedy na úroveň Estonska. Dlouhodobě se přitom v jeho zprávách zlepšuje vnímání nezávislosti zdejší justice (Česká republika je v tomto kritériu na 48. místě, zatímco například Slovensko na 114. příčce). Velmi vysoko nás v tomto ohledu hodnotí i americký Freedom House ve své pravidelné zprávě o stavu svobody ve světě.
I když se Čechům pořád zdá zdejší justice pomalá, v rámci Evropské unie patří k nejrychlejším po Nizozemsku, Estonsku, Rakousku a Litvě, jak vyplývá z pravidelného srovnání EU Justice Scoreboard 2019 (pracuje s údaji za rok 2017). Spolu s Pobaltím má Česko velmi dobré hodnocení za možnost uplatňovat nároky na soudech elektronicky.
Ministerstvo spravedlnosti ve své letošní výroční zprávě o stavu českého soudnictví, která vychází z čerstvých dat za rok 2018, hlásí dokonce postupné snižování rozdílů mezi nejrychlejšími a nejpomalejšími okresními soudy v zemi. Ve statistice uvádí i mediánové hodnoty, které na rozdíl od průměru nejsou tolik zkresleny extrémními výchylkami (pokud bychom všechny délky řízení u všech sporů u jednoho soudu seřadili od nejkratší po nejdelší, mediánová hodnota bude přesně uprostřed).
Pokud jde o civilní spory mezi občany, loni patřily mezi nejrychlejší soudy Domažlice a Kutná Hora (medián 97 a 107 dnů), nově i Trutnov (111 dnů). Na opačném konci škály se ocitly Chomutov a Břeclav s mediánem 401 dnů. To ale v jejich případě znamená výrazné zlepšení: ještě předloni vykazoval Chomutov medián 682 dnů a Břeclav 571 dnů.
Pokud jde o trestní věci, mediánová délka u okresních soudů činí 202 dnů. Nejméně ve Svitavách (40 dnů), Kutné Hoře (42 dnů) a Benešově (43 dnů). Nejvíc v Ústí nad Labem (274 dnů), Liberci (255 dnů) a Jeseníku (237 dnů).
Ve správním soudnictví, kde se občané a podniky soudí proti úřadům, se sice mediánová délka řízení zkracuje, ale pořád činí neúnosných 362 dnů (průměrná délka je 440 dnů). Tyto spory řeší krajské soudy, přičemž dlouhodobě je bolavým místem Městský soud v Praze s mediánovou délkou řízení 427 dnů a Krajský soud v Brně s 592 dny. Ještě stále výsledky zachraňuje Nejvyšší správní soud, kde délka řízení loni v průměru činila 178 dnů. I tady však prudce narůstá počet nevyřízených případů, z 1130 v roce 2015 na loňských 2503.
Becketův efekt na Ústavním soudu
Co českou justici odlišuje od jiných exkomunistických zemí, je étos vrcholných institucí. Český Ústavní soud je dnes s přehledem nejlepší v zemích visegrádské čtyřky. Ke zdejšímu havlovskému dědictví patří svobodná a inteligentní diskuse jeho soudců.
Funguje zde "Becketův efekt" (poté, co se stal svatý Tomáš Becket arcibiskupem z Canterbury, začal hájit svou instituci proti bývalému příteli a vládci, králi Jindřichu II.). Proto prezident Václav Klaus u "svého" Ústavního soudu všechny své případy spektakulárně prohrál a proto jsou dnes tak mrazivé vztahy mezi Milošem Zemanem a Pavlem Rychetským.
A nejde jen o Ústavní soud: ducha institucí určují jejich první šéfové, tedy v případě Nejvyššího soudu Otakar Motejl a po něm Eliška Wagnerová. Do třetice měl Václav Havel šťastnou ruku i při jmenování prvního předsedy Nejvyššího správního soudu: díky Josefu Baxovi je to dodnes intelektuálně přitažlivé místo, které láká i akademiky a advokáty.
Co jsem chtěl, to jsem dostal
Před třiceti lety mi nikdo nesliboval, že můj prezident bude navždy Havel, a chápal jsem, že když žádám volby, občas vyhrají i jiní revolucionáři, než chci já. Dokud platí Listina svobod, dokud trvá střídání u voleb a dokud jsme pod ochranou soudu, potud trvají ideály revoluce. Zbytek se vybojovává stále znovu. To jsem tušil, i když mi tehdy bylo necelých 17 let.
Co jsem chtěl, to jsem dostal. Můj rok 1989 proto žije a má se skvěle.
Autor je advokát a novinář.
