Jako dnes se pamatuji na naše první setkání s kolegou Vladimírem Kučerou: potkali jsme se samozřejmě v restauraci u piva, kde mi ho představil dnešní komentátor Českého rozhlasu Petr Nováček. Ten hostinec poslední majitel pojmenoval U Šumavy a je ve Štěpánské ulici. Došlo k tomu bezmála před třiceti lety, kdy jsem se vrátil z exilu. Vladimír Kučera byl poučeně zvědavý, bylo vidět, že hodně četl i exilovou literaturu a časopisy a zároveň velice břitce formuloval své názory. Myslím, že to bylo hned tam, kde mi řekl: Na marxistech mě štvalo, že si myslí, že je možné znát smysl dějin dřív, než nějaký děj skončí.
A proto později, když se svým kamarádem Čestmírem Fraňkem založil Historii.cs, kritizoval ty, kteří zahlcovali veřejný prostor iluzemi, a byl vždy na straně těch, co se snažili svými dotazy přiblížit k tušené pravdě. Rád používal příklad o Raymondu Aronovi, který měl skoro celý život ve všem pravdu, ale přesto byl rovněž celý život zastíněn Jean-Paul Sartrem, který se skoro vždycky mýlil - ale protože byl podmanivý formulátor, který předkládal veřejnosti metafyzickou spásu, stal se celosvětovou hvězdou.
Z tohoto vyčteného faktu usuzoval na to, že povinností intelektuála je rezignovat bezezbytku na jakoukoliv ideologii a nenabízet žádnou iluzorní spásu a vykoupení, protože naší povinností je využívat své nadání k soustavnému pídění se po pravdě, tedy ke kladení upřesňujících otázek. Proto Vladimír Kučera spíš než okupaci roku 1968, kterou naše generace spíše očekávala, považoval za největší hrůzu to, co se dělo po roce 1969, kdy se dějiny překrucovaly, a stát argumentoval lživými fakty.
Bohužel, Vladimír Kučera nás 4. července 2019 ve dvaasedmdesáti letech, po dlouhotrvajícím pobytu v nemocnici, opustil. Patřil spolu s již zmiňovaným kamarádem Čestmírem Fraňkem z České televize k těm, kteří se po studiích - ta ukončili v půli sedmdesátých let - protloukali až do konce roku 1989 v nejrůznějších nenovinářských profesích. On konkrétně pracoval v Ústavu zdravotní výchovy a kromě toho pod pseudonymem Ladislav Kučírek psal převážně fejetony do Mladé fronty a písňové texty pro Hanu Hegerovou, Petru Černockou a Zdeňka Mertu, byl také autorem námětu celovečerního filmu Karla Kachyni Blázni a děvčátka. Od začátku devadesátých let společně s pány Čestmírem Fraňkem a Ivanem Egonem Červenkou postupně pracovali a podíleli se na vedení deníku Práce, intelektuálního Prostoru, Lidové demokracie a Večerní Prahy. V roce 1998 odešel Vladimír Kučera na volnou nohu a pro Českou televizi psal scénáře dokumentárních filmů jako například Začátek konce, Hokej, hokej, hokej či Labyrintu revoluce a cyklu o Heydrichovi s názvem Konečné řešení. Od roku 2007 se věnoval hlavně pořadu Historie.cs, přispíval do týdenního blogu na webu ČT24 a psal úvahy do Aktuálně.cz, které vyšly knižně pod názvem Aby bylo jasno. Byl i spoluautorem knihy Dějiny v manéži.
Vladimír Kučera a jeho hlas, který byl vždy dobře vyváženou směsicí zaujatosti a racionality, mně bude zvláště v této zjitřené době chybět. V jednom z posledních rozhovorů o své práci řekl: "Já se strašně trápím tím, co jsem někde řekl nebo napsal. A dlouho se mi ty věci převalují v hlavě. Stojím si za nimi, přijímám za ně odpovědnost, zároveň se ale hlásím ke svým pochybením. A je pravda, že s Historií.cs se trápím velice špatně, ne hodně, je to opravdu "špatné" trápení, bolí to, když přemýšlím, na co jsem se měl zeptat, co tam chybělo, co jsem měl udělat jinak."
