Zatímco svíčky za Václava Havla dohořívají a doutná spor, jestli po něm pojmenovat letiště, otevřela se opona nad rokem 2012.
Nejen po Havlově smrti, vlastně celý rok to vloni vypadalo, jako by se tu skládaly kulisy pro nějaké nové, s napětím očekávané představení. O čem bude, ani kdy má být premiéra, se ale přesně neví.
O to větší panuje nervozita. Netrpěliví diváci se dožadují jasné odpovědi. Už to vypukne? Už se něco stane?
Společnost má předstartovní horečku 37,1. Už dlouho. Úzkost z toho, že se to nelepší, stoupá.
Neblahé tušení
Někdy na podzim přišel do redakce e-mail od čtenáře S. Píše v něm: "Prosím o zprávu (možná víte víc údajů ...), proč se v médiích začíná stále více objevovat tolik informací o hrozbě 3. světové války anebo válkách obecně, v souvislosti s krizí eurozóny?
Připouštím, že souvislosti mezi světovou válkou a hospodářskou krizí nerozumím ... Není mi jasné, kdo proti komu by bojoval. Nejsme přece v roce 1929!
Celá věc mě však děsí ... Možnost války připouštějí bohužel i mezinárodně významní a informovaní lidé. Mají pravdu, nebo se mýlí? Proč se tak vyjadřují?"
Milý pane S., „víc údajů" nemám, přesto jsem přesvědčený, že se ti informovaní lidé naštěstí mýlí. Vy se ale ptáte správně. Pocit, že se blíží něco neblahého, je pochopitelný.
To, co nám zatím hrozí, není válka. Jen dusno, které jí naposledy předcházelo. Některé příznaky druhé, pomnichovské republiky. Hnědnutí, rudnutí, veřejně tolerovaná, společensky přijatelná netolerance. Malé poměry.
Šíří se pocit, že „spojenci zklamali". O Evropské unii už pomalu není slyšet dobrého slova, naopak, je to lůzr, záporná postava, viník. Je čas udělat čelem vzad a zas jednou prošlápnout „českou cestu", s jejími poklesky?
To jsou hrozby:
Domnělé ryzí češství jako zázračné antibiotikum na krizi Evropy, hospodářské problémy, korupci a komplikované soužití s menšinami. Brát dnešní horečnatý stav jako důkaz, že „elity selhaly", politika je „svinstvo" a ideály „nevyšly". A že ke slovu má přijít „lid", ta sůl země.
Do veřejného prostoru se derou ohavná pořekadla jako naházet je do Vltavy a na každou svini se vaří voda.
V zemi, kde prezident považuje evropské vládnutí za „větší nebezpečí než Al-Káidu", kde média oprášila spojení „romští pachatelé", kde se slovo „nepřizpůsobiví" vžilo jako politicky korektní nadávka a „pravdoláskaři" jako posměšek, mají vzpomínky na druhou republiku smysl.
Euroval s vozovou hradbou
První ochutnávka roku 2012 přišla už před Vánoci. Půjčíme 90 miliard korun na záchranu eurozóny, nebo si půjdeme po svých? Zkuste se ptát lidí na ulici, co si o tom myslí. Cože? Proč máme tahat horké kaštany za líné Řeky, zadlužené Italy, a vůbec za ty naivky, co si pořídili euro? My, s naší slavnou korunou a svými už tak utaženými opasky? Ani nápad.
Většina zdejších politiků si buď myslí totéž, nebo se nijak zvlášť nenamáhá vysvětlovat, že to tak úplně není. A premiér jel ladit noty do Budapešti.
Evropa se, nejen u nás, scvrkává na má dáti-dal. Podvojné euroúčetnictví. Nějakou hlubší myšlenku, nejlépe rovnou smysl společné evropské existence, abyste hledali špendlíkem. Všude jen samé záchranné valy. A za nimi default.
Pokud se Evropská unie soustředí jen na „zachraňování", nemůže to s ní dobře dopadnout. Do rovnice vyplatí se - nevyplatí je zapotřebí dosadit i neměřitelné proměnné typu „odpovědnost", „solidarita" a také „mír", milý pane S.
Pokud se rozhoduje jen „technologicky", nebylo by divu, že Češi nebo kdokoli další usoudí, že jim nějaké ty miliardy na oltář techno-evropanství nestojí za to.
V mnoha lidech může vznikat docela pochopitelný dojem, že Evropská unie spočívá jen v nekončících dohadech o tom, kolik mrkve smí někdo odněkud někam vyvézt… říkal Václav Havel poslancům Evropského parlamentu v roce 1994, čili dávno před eurem, v době, kdy se budoucnost zdála jasná a česká hvězdička na modré vlajce se vesměs brala jako vytoužený cíl.
Ještě Havel o unii: Jde o projekt natolik historicky významný, že by bylo neodpustitelnou vinou dnešní generace, kdyby měl chřadnout a posléze zklamat naděje do něj vkládané jen proto, že by ve sporech o technických detailech své existence utopil svůj vlastní smysl. „Technické detaily" se po 17 letech rozrostly do moře dluhů a krize společné měny, ale princip otázky zůstal. Proč vůbec společnou Evropu? Má to být automat na to, abychom se měli pořád líp a rostli do alelujá? To je přece málo.
Nevyměňujte demokracii
Ať se máme dobře zůstává hlavním zadáním, které politici od voličů slyší. Že to nepůjde tak jako dřív, lehce a na dluh, je zřejmé. Zatím hlavně na straně politiků. Ti už nesměle připouštějí, že mít se dobře může také znamenat „mít se možná o něco hůř než včera, ale pořád ještě dobře".
Větší problém je na straně poptávky. Aby šli do sebe i voliči, aby začali také „škrtat" ve svých hodnotách a nenutili politiky, aby zařídili setrvalý blahobyt a odstínili je od trablů okolního světa? Zatím spíš utopie.
Nejít voličské mase na ruku tak, jako dřív (a riskovat, že mě nezvolí), to je úkol pro odvážné demokraty. Takové politiky by měli voliči ve svém zájmu hledat; protože politiky jako takové „vyměnit" nejde.
Nebo jde - ale to už ne v demokracii.
Elsa Fornero, italská ministryně sociálních věcí, oznámila 4. prosince na tiskové konferenci zvýšení důchodového věku - a uprostřed věty se přitom rozplakala. Byl to okamžik roku.
Ne, řešení nespočívá v tom, že si nad problémy společně popláčeme. Ale když vidíte, že „škrty" nedělají žádná monstra, ale lidé jako vy, je v tom kus naděje. Takže to hlavní.
Politici, ne finanční trhy, jsou přes všechny své chyby našimi spojenci. Buďme na ně přísní, ale spravedliví, a nedělejme jim to ještě těžší. Bankomat se před vámi nerozbrečí, s tím nepočítejte.
