Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
14. 11. 2014 7:30

25 let pohledem optimisty: Pravda a láska zvítězí

Komentář Martina Fendrycha: Jak jsme na tom pětadvacet let po 17. listopadu 1989? Nepochybně žijeme ve svobodném státu. Naše svoboda je bezbřehá, nabyla nebývalých, gigantických rozměrů.
V Listopadu 1989 lidé chtěli svobodu. Mají ji.
V Listopadu 1989 lidé chtěli svobodu. Mají ji. | Foto: Aktuálně.cz

Slýchám: „Je to horší než za komunistů, mnoho nezaměstnaných a krade se víc. Lidem o nic nejde. Společnost se atomizovala.“ Slýchám taky: „Nepovedlo se to.“ A velmi často: „Jsme zklamaní.“ Nebo taky: „Zklamali nás.“ Jeden za komunistů známý disident mi tento týden řekl: „Hele, je to dost hrozný, ale musíme říkat, že je to dobrý.“ – Jak na tom „25 let po“ vlastně jsme? Žijeme ve svobodě? Protože o svobodu šlo tehdy především. Mělo smysl za bolševika něco dělat proti totalitě? Je náš svět dneska lepší?

Moje odpověď: Žijeme ve svobodě. Totalita byla neskonale horší, dusivá, škrtící, hnusná, křivící. Poničila životy či charaktery milionů lidí. Život ve svobodě je nesmírně pestrý, nabízí mnoho možností. Už to není „na nich“, nebo ne tolik na nich, nýbrž na nás. A to, že záleží takřka výhradně na nás, je ta potíž, hlavní zdroj nespokojenosti.

Sametová revoluce se dokonale povedla, protože dnes jsme svobodný stát. Neutiskují nás okupační vojska. Nepodléháme diktátu jedné strany a tajné policie. Zemi nemá v rukou diktátor. Můžeme se svobodně rozvíjet, svobodně mluvit, svobodně psát, svobodně tvořit. (Což ovšem neznamená, že musíme všichni uspět.) Je na nás, jaké si vybereme strany a politiky. Dnes zdrcující většinou poctivě zvolení zástupci zrcadlí naši societu. Nadáváme na ně bez obav, že nás zavřou.

Máme média, která většinou věrně popisují, co se u nás odehrává. Máme média soukromá, o nichž (opět většinou, ne vždy) víme, komu patří, a můžeme je tak vnímat. Máme veřejnoprávní rozhlas a televizi placené ze státního rozpočtu a pod dohledem politiků. Svobodu názoru a pohybu považujeme za naprostou samozřejmost, ač to ještě před čtvrt stoletím bylo všechno jen ne samozřejmost.

Církve a náboženské společnosti se mohou svobodně rozvíjet. Už vás existenčně neohrožuje chodit do kostela. Už to není projev odvahy. Dokonce stát církvím začal vracet majetek, který jim komunisté za minulého režimu zcizili. Můžeme se tedy bez obav o zaměstnání, bez obav o budoucnost svých dětí hlásit ke své víře, pokud ovšem nějakou máme.

Je to na nás, sorry

Máme, alespoň podle ústavy a zákonů, nezávislé soudy, nezávislý justiční systém. Studium na vysoké škole je otevřené pro všechny. Kdo nestíhá na státní škole, může na soukromou. Můžeme pomáhat, kde je potřeba, doma nebo v zahraničí. Zásadní posun – naše děti mohou studovat na nejlepších školách světa, pokud na to mají. Chtěli jsme za komunistů „na Západ“ a patříme k Západu. Jsme západní země se vším, co k tomu patří. A takto se dá pokračovat dál.

Můžeme se rvát za lepší svět – ale to jsme mohli i za komunistů. Tehdy, pravda, s velkým rizikem a za cenu osobních obětí, jen toho zdrcující většina tuzemců jaksi nevyužívala.

Jediná potíž demokracie spočívá v tom, že je to opravdu na nás. Že máme, co si zvolíme. Že pracujeme tam, kam jsme se dostali vlastní pílí, umem, schopnostmi. To společnost ostře diferencuje. Jsme západní země, neplatí uzákoněná povinnost pracovat a ne všichni mají práci. Nejsme žádné Španělsko, nezaměstnanost, jak by řekli ekonomové, je u nás na nepříliš vysoké úrovni. Ale toho, kdo práci nemá a chtěl by ji, tento přístup nepochybně rozzuří. Svobodný systém neznamená, že se všem daří dobře, že jsou všichni spokojeni.

Zvítězila tedy pravda a láska nad lží a nenávistí? „Nezvítězila,“ slyším kolem. Nebo taky, většinou z pravé části spektra: „Nejhorší jsou pravdoláskaři!“ Pokud pravda a láska nezvítězily, nemůžeme tvrdit, že náš život ztratil smysl. Pořád je za co se bít.

Atributem svobody je, že o sobě hodně víme. Denně se dozvídáme o chybách, podvodech, nedokonalostech, nechutnostech. „Raději už noviny nečtu,“ hořekují ti, kteří do roku 1989 hořekovali, že noviny lžou, jako když tiskne. Potíž tkví v tom, že není špatná demokracie, špatní jsme my, její obsah. Nebo ne špatní, jsme dobří i špatní a soustředíme se na to špatné. Což je zase naše svobodná volba. Nikdo nás nenutí. Nikdo nám nenastavuje priority, dominanty.

Česko je svoboda na druhou

Žijeme v míru. V relativním blahobytu. Bez velkého úsilí, v podstatě zadarmo jsme se stali zemí Evropské unie, ze které stále ochotně čerpáme dotace, i členským státem Severoatlantické aliance. Máme garantovanou ochranu, můžeme v klidu kolegy v NATO urážet a podrážet, takovou míru svobody si plnými hrstmi dopřáváme. Náš minulý prezident plival na EU, nenechal na ní chlup čistý. A ona držela, ani necekla.

Jsme schopni se jakž takž postarat o nejslabší (i když to ty silnější často uráží). Naše svoboda je tak velká, že u nás smějí fungovat komunisté, kteří tuto zemi po léta udržovali v totalitě a vedli rovnou do pekel. Jsme tak bezuzdně svobodní, že majitel obřího holdingu smí bez potíží dělat ministra financí. Že není problém být bývalý estébák a zastávat vysokou státní funkci. Nevadí, že špičkový politik vlastní nejvýznamnější média.

Česko je dnes svoboda na druhou. Svoboda takřka bez mezí. Prezident země smí doma i ve světě veřejně podporovat nepřátele svobody. Nevídané. Dokonce tak trochu nepochopitelné.

Přinesla nám svoboda ztrátu smyslu? Vyprázdnila naše existence? Někteří (někde mezi pětinou a polovinou občanstva) to tak kupodivu vnímají. Zanedbatelná část z této skupiny cítila smysl třeba v tom, že vzdorovala StB, bolševikům. Komu teď vzdorovat? Nikomu? Všem? Nevědí. (Ó, jaká hrůza, nepřítel už není tak snadno identifikovatelný! Už to není „režim“.) Neplatí, že jediné, co má smysl, je žít v nesvobodné zemi a snažit se ji osvobodit, jinak nic. Smysl, hluboký smysl, jediný smysl, má žít svobodně. Žít svobodně jak v totalitě, tak ve svobodné zemi.

Za ztrátu smyslu života, za jeho „zvěcnění“ bývá označován konzum, převládající spotřební „filosofie“, hédonismus. Ale zase, jestli propadneme spotřebáku, to je jen a jen naše volba. Ano, žijeme v supermarketovém světě, ve světě tichého, mocného diktátu věcí, potřeb, kariér. Ale nemusíme. Nejsme povinni večer sklesnout do sedačky před televizí a nechat si nekonečně nastavovanými seriály vydlabat všecky šedé závity mozkové. Nikdo nás nenutí konzumovat a vyměšovat a konzumovat. Držet ústa, když nadřízený blbne. Můžeme se bránit. Můžeme se rozdávat, pracovat pro druhé doma nebo venku, když chceme. Můžeme nemít nic. Je to na nás.

Pořád je za co se bít

Zklamání. Deziluze. Znechucení. Už to není vina systému, už se nemůžeme vymlouvat (a to je krása!), že za to mohou „oni“. Dneska za všechno můžeme my. Jestli cítíme zklamání, pak ze sebe. Že jsme byli líní nebo neochotní se bouřit, neuplácet, jít do politiky, když se nám nelíbí. Že nejsme tak kvalitní společnost, za jakou jsme se považovali. Že jsme kradli za bolševika (Kdo nekrade, okrádá svou rodinu, znělo lidové heslo) a krademe i dneska (zřejmě podle sloganu z listopadu 89 Kdo, když ne my, kdy, když ne teď).

Úžasné na svobodě není to, že žijeme v ráji, ale že víme, můžeme vidět, jací jsme. Kdybychom chtěli, mohli bychom se vyrovnat s minulostí, se svou bolševickou, často zbabělou, skrčeneckou minulostí. Ale my to rok od roku odkládáme, až to pomalu, ale jistě ztrácí smysl.

Výhodou svobody je, že nic není „na věčné časy a nikdy jinak“. Vzpomeňte, jak mnohé přiváděl k šílenství Václav Klaus na Hradě. Jak udělil svou brutální, nespravedlivou amnestii. A kde je dnes? S chutí by vzal místo předsedy Národní rady pro vzdělávání... u ministra Chládka! To jsou paradoxy. Kdysi jsme proklínali opoziční smlouvu. Skončila a její aktéři za ten podvod zaplatili. Kde je „papaláš“ Paroubek? Kde je Standa Gross? Intelektuálové se dnes zhusta děsí ANO Andreje Babiše. Ale i on bude mít svůj vrchol a sešup. Síla svobody.

Nemusíme se křivit, nemusíme se bát, že nás zavřou za pravdu. Dokonce ani za lásku už se nezavírá, což potvrdí lesby a gayové. Zvítězila tedy pravda a láska nad lží a nenávistí? „Nezvítězila,“ slyším kolem. Nebo taky, z pravé části spektra: „Nejhorší jsou pravdoláskaři!“ Pokud pravda a láska nezvítězily, nemůžeme tvrdit, že náš život ztratil smysl. Pořád je za co se bít.

 

Právě se děje

před 32 minutami

Rusko otestovalo start hyperzvukové střely Cirkon poprvé z vojenského plavidla

Rusko úspěšně vyzkoušelo nejnovější hyperzvukovou střelu Cirkon (Zirkon), která byla poprvé odpálena z vojenského plavidla. Oznámila to dnes agentura TASS s odvoláním na nejmenované vojenské zdroje. Test se odehrál už v minulém měsíci.

Raketa Cirkon dosahuje podle starších výroků prezidenta Vladimira Putina devítinásobku rychlosti zvuku a při doletu až 1000 kilometrů může zasahovat námořní i pozemní cíle.

Zdroj: ČTK
před 42 minutami

Lídrem STAN pro podzimní krajské volby bude v Plzeňském kraji regionální předseda hnutí a současný hejtmanův náměstek pro dopravu Pavel Čížek

O tom, že Čížek povede kandidátku, hovořilo hnutí už loni, ve čtvrtek pozici stvrdil jeho regionální sněm. Řekl to pro ČTK krajský manažer Václav Cinádr.

Zdroj: ČTK
Další zprávy