Prožíváme naprosto jiný, nejpodivnější advent za desítky let. Výzkumná agentura Kantar se dotazovala 150 tisíc respondentů z více než šedesáti zemí včetně Česka, jak je covid ovlivňuje. Nálady mezi lidmi ve světě jsou temné, jako je nyní temné české počasí. Koronavirus se rozšířil globálně a globální, více méně všem společné, jsou pocity z něj. Když to otočíme, virus nás sice straší, ale taky spojuje.
Podle průzkumu Kantaru koronavirus provází globální vyděšení. Přiznalo ho 52 procent odpovídajících. Jen 29 procent sdělilo, že se cítí uvolněně. Lidé se bojí o budoucnost, o ekonomiku, o svá pracovní místa, o firmy, v nichž pracují, nevidí budoucnost nadějně. Nepokoj cítí 70 procent respondentů Kantaru z celého světa. Úplně jiný advent.
Místo zklidnění zažíváme nepokoj, strach. Ocitáme se v temnotě, nevíme, co bude (to nevíme nikdy, ale jindy si to méně připouštíme). Jako jakési světýlko v temnotě část lidí očekává vakcínu, čekají na "příchod vakcíny", její advent. Ale i tady vládnou pochyby (dokonce kupříkladu ruskými trolly živené obavy), obavy, že séra budou neúčinná, či dokonce našemu životu nebezpečná.
Obavy pociťují nevěřící i věřící. Křesťané jsou opatřeními proti koronaviru omezováni ve svých rituálech, při svých náboženských shromážděních. V českých kostelech bude o Vánocích zakázán společný zpěv a podávání rukou při pozdravení pokoje, oznámil ministr zdravotnictví Jan Blatný ve sněmovně. Snad nikdy, ani za války, se nestalo, že by lidé v kostelech nesměli zpívat Narodil se Kristus Pán, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, radujme se. Je to vůbec advent? Budou to letos vůbec Vánoce? A kdy to skončí? Skončí to někdy?
Sněmovna vládě povolila, aby nouzový stav platil až do středy 23. prosince. Skončí těsně před Štědrým dnem. Nejspíš ho ale znovu protáhnou, počty nakažených se pravděpodobně nepodaří zarazit. I Vánoce pak spadnou do stavu nouze, pokud budou poslanci souhlasit. Celá ta změna, nabourání našich návyků, omezování osobních kontaktů, zakrývání obličeje, nezpěv, netanec, neradost, se jak lupič vlamuje do našich duší, ohrožuje naše duševní zdraví. Lidé jsou nervózní, nejistí, agresivní, útočí na sebe víc než dřív.
Příchod kupujících umožněn
Stále však platí, že prožíváme dobu adventní. Vláda ji vnímá jako "příchod dárků", před týdnem otevřela prodejny, pokouší se nám vrátit zvyk vánočních nákupů, nechce, aby obchody a výrobci krachovali. Advent vnímá materiálně. Premiér Babiš při Čaulidi zapaluje svíčky na adventním věnci.
Běžnosti vymknutá doba je však pro křesťanský advent úplně normální. Nejde v něm o nákupy, o to, co komu věnujeme, jde v něm jen a jen o náš interiér, právě o naše strachy a děsy a nejistoty. Věřící by řekli "o naše duše". Jde o to, na co čekáme a co jsme ochotni přijmout, jak jsme otevření.
Dobu adventu jsme takřka dokonale převrátili - nevěřící i většina věřících, vlastně se v tom nelišíme. Žijeme ve stresu, který covid jen umocnil, vlastně k němu dokonale pasuje. Vyrábíme si stres (všecky ty dárky, pečení, stromeček, vaření, nesmyslné přejídání, povinná setkání s rodinou, přičemž často o setkání jednotliví členové vůbec nestojí, mají pocit, že musí, a podle toho to pak taky vypadá, napětí, jestli padne svetr či kalhoty, zklamání, že nepadly, vztek, vracení zboží, nedodané zboží…).
Smysl adventu je jiný. Jde o rituální opakování radosti, radostného výhledu, vyhlížení světla. Adventní věnec symbolizuje vítězství, ne prohru, ne infarkt z Vánoc, ne hádku se strýcem rasistou. Symbolizuje královskou důstojnost přicházejícího spasitele člověka a světa. Věnec je projevem úcty, radosti a (úplně jiného) vítězství. Vzdává hold tomu, kdo je očekáván a kdo taky už přichází jako vítěz, král, osvoboditel. Ježíš Kristus.
Aj, stojímť u dveří, a tluku
Jestli covid převrátil náš život na ruby, postavil ho na hlavu, zpřeházel naše pořádky, pak narození Ježíše je pro věřící obrat a převrat řádově větší. Přichází ten nejabsurdnější vítěz nad smrtí (o Velikonocích se nechá ukřižovat). Nabízí úplně jiný pohled na smysl života. Jeho "milujte své nepřátele" je nabídka dodnes naprosto převratná. Ale mnohem převratnější a dnes i dříve mnohem potřebnější je jeho odpuštění.
Ježíšovská nabídka je pro nás všechny vlastně cizí, proto "slavíme" (nebo spíš trpíme) advent a Vánoce každý rok, znovu a znovu. Začalo to někdy ve 4. století v jižní Galii a ve Španělsku, součástí liturgie se to stalo mezi 12. a 13. stoletím. Je neuvěřitelné, že Ježíšova nabídka stále platí, přes všechno, co jsme natropili, přes všechny války, hejty a nenávist, přes všechno zlo, jež produkujeme, advent se dostaví vždycky znovu, zase dostáváme šanci.
Advent v Bibli nepředstavuje nic masového, týká se jednotlivce. Každý je oslovován zvlášť, záleží na tom, jestli uslyší. Nabídka neplatí jen pro věřící. V Bibli, ve Zjevení svatého Jana, Ježíš říká: "Aj, stojímť u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dvéře, vejduť k němu, a budu s ním večeřeti, a on se mnou." (Znění dle Bible kralické.) Advent je klepání na dveře a klepe Ježíš.
Pak je najednou jedno, jestli řádí covid nebo padají trakaře. Je jedno, jestli máme lockdown, je jedno, jestli můžeme, či nemůžeme společně pět "nám, nám narodil se". Jde o to, co my sami, my v sobě z adventu přijímáme, jestli otevřeme dveře té prapodivné nabídce, nabídce k milování a odpouštění, protože jsme sami milováni a je nám odpuštěno.
Skvělé je, že na to my všichni (Andrej Babiš, já, vy, Miloš Zeman, Zuzana Čaputová, Donald Trump, Josefína Vonásková…) máme čtyři týdny, každý rok celé čtyři týdny, a pokud to nestihneme, pokud to nedáme, příští rok zase a pak zase a zase, neskončí to.
