reklama
 
 

Akční film podle Rudého práva. Únos autobusu skončil krvavou přestřelkou na železné oponě u Chebu

AKTUALIZOVÁNO 23. 5. 2018
„Je třeba vzdát úctu všem pohraničníkům.“ Od únosu autobusu bratranci Barešovými uplynulo čtyřicet let. Kdo je vítězem tohoto příběhu?

Únos autobusu s desítkami studentů. Ten dechberoucí příběh se odehrál právě před čtyřiceti lety, 23. května 1978, u západní hranice komunistického Československa. Je pro nás zajímavý i dnes. Ne proto, že se jednalo o ojedinělou událost v dějinách země, ale pro její důsledky včetně ukázkového propagandistického zpracování. Lživé informace nás provázely tehdy, stejně jako v současnosti - jen jsou trochu jiné a dostávají se k nám jinými cestami.

Tehdy tři ozbrojení muži unesli na Chebsku autobus s devětatřiceti studenty gymnázia, kteří jeli na školní výlet. Únosci se chtěli za každou cenu dostat na Západ. Bratranci Milan, Robert a Václav Barešové nařídili řidiči autobusu, aby zamířil k hraničnímu přechodu v Pomezí nad Ohří. Jenže strážci československé železné opony měli cíl opačný: za žádnou cenu je tam nepustit. A právě na to doplatil řidič Jan Novák.

Při přestřelce na hranici v noci z 23. na 24. května byl zabit. Stejně jako jeden z únosců. Podle všeho oba kulkami pohraničníků. O dva dny později je ale překvapivě jasno: "Teroristé … mají na svědomí i řidiče autobusu, který byl dalším rukojmím a který svému těžkému zranění podlehl," píše v komentáři pro stranické noviny Rudé právo přední komunistický novinář, propagandista a politik (vše v jednom) Zdeněk Hoření. "Je třeba vzdát úctu všem příslušníkům Pohraniční stráže a Sboru národní bezpečnosti (tehdejší policie, pozn. red.), kteří chladnokrevně přispěchali rukojmím na pomoc a kteří se, nehledě na bezohlednou střelbu ze strany teroristů, snažili odvrátit jakékoliv krveprolití," pokračoval Hoření. "Ve vyšetřování teroristického činu se dále intenzivně pokračuje. Ale již dnes můžeme po zásluze ocenit statečný a úspěšný zásah našich ozbrojených složek. Jejich příslušníci jednali v plném rozsahu svého poslání…"

Komentář určil kontury události, které provázely československou veřejnost až do pádu režimu v roce 1989. Ale svým způsobem i potom. Protože únosci (jeden z nich měl zrovna nastoupit do vězení) byli opravdu ozbrojeni a opravdu vyhrožovali studentům, únos je kriminální čin, tak možná proto ten nečernobílý příběh moc nevzrušoval. A řidič Jan Novák? Kdo by se zajímal o někoho s tak tuctovým jménem a povoláním? A kdo by v normalizovaném Československu přemýšlel nad tím, že kdyby pohraničníci nechali autobus projet na druhou stranu hranice, tak by mohl normálně žít? A také; že kdyby železnou oponu komunisté nezřídili, tak by vůbec k takovému činu nemohlo dojít?

Revize procesu odstartovala v roce 1992 z popudu tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešové a ukázalo se, že komunistická spravedlnost spravedlivá nebyla. Jeden z únosců Václav Bareš jde hned na svobodu. Jeho příbuzný Robert Bareš už z revize nemá nic - byl mezitím popraven.

Ale přesto ještě nebyla na světě celá pravda - tu se snažili zjistit policisté, kteří šest důstojníků bývalé Pohraniční stráže zkoušeli poslat o čtrnáct let později před soud za zpackaný zásah. Podle jejich šetření porušili pohraničníci tehdejší předpisy. Hlavní postavou byl samotný velitel pohraničníků František Šádek, který akci na hraničním přechodu v Pomezí na místě osobně řídil. Současně byl náměstkem ministra vnitra a od počátku se zřejmě staral o to, aby důkazy nebyly: takže pitva řidičova těla proběhla tajně a střely si vzal od lékaře tajný policista. Tělo bylo spáleno, projektily zmizely. Autor tohoto textu mluvil v té době s řidičovou manželkou i Václavem Barešem. Žena netajila zoufalství nad tím, že se vlastně nikdy nedozvěděla pravdu. Bareš popisoval, že na autobus začali střílet pohraničníci. V té době byl v invalidním důchodu kvůli zranění, které při zásahu utrpěl, a splácel stále ještě po stokoruně měsíčně zničený autobus pojišťovně…

Vítězem příběhu se ale stal nakonec překvapivě František Šádek. Podařilo se mu dosáhnout přerušení trestního stíhání s odkazem na zdravotní stav a vyhýbat se soudu až do smrti v roce 2015. Dočkal se pohřbu s čestnými vojenskými poctami v Praze na Olšanech. Řidičova manželka se nedočkala ani odškodnění, ani omluvy. A nikomu to evidentně nevadí, protože příběh je příběh a tohle je pointa, která nikomu nechybí.

Svým způsobem je také dalším vítězem komunistický novinář Hoření, protože jím nastíněná osnova příběhu se tak dobře ujala. Na začátku byla přitom "jen" propaganda. Pár falešných a zavádějících informací. A… a dnes - jak jsme na tom? Není to náhodou tak, že jsme se nedokázali vypořádat ani se skutečným příběhem, ani s jeho obrazem? A není to potom dvojnásobná prohra? Anebo je poselství ve zjištění, že dokonalá a vytrvalá propaganda je nebezpečnější, než se nám může zdát?

Příběh bratranců Barešových

Příběh bratranců Barešových

Milan, Robert a Václav Barešovi, kterým bylo v roce 1978 26, 22 a 20 let, pocházeli z prostředí provozovatelů pouťových atrakcí. Od dětství se často stěhovali, ani jeden z nich nedokončil devítiletku. Měli za sebou drobné kriminální delikty.

Na cestu se vydali 23. května 1978 ráno, když Robert Bareš vyzvedl bratrance žijící stejně jako on u severozápadního okraje Prahy. První pokus o vyloupení hájenky na Lounsku nevyšel, napodruhé už se jim ale pušky už získat podařilo, a to na samotě nedaleko Řevničova u Rakovníka.

V Robertově trabantu dorazili kolem šesté večer do Chebu a začali hledat vhodné rukojmí. Uvažovali o tom, že by použili západoněmecké turisty, nakonec se ale rozhodli unést autobus. I to se jim podle pozdějších výpovědí Roberta a Václava Barešových podařilo až na druhý pokus, když u Jesenické přehrady narazili na Škodu RTO plnou studentů na školním výletě. Gymnazisté právě hledali domluvené ubytování a Barešovi využili toho, že dospělý doprovod vystoupil a vyjednával nocleh.

Muži, každý ozbrojen puškou, vpadli do autobusu a počáteční smích studentů umlčel výstřel do vzduchu, kterým si Robert Bareš zjednal respekt. Autobus zamířil k hranici.

Cestou Barešovi propustili dva chlapce, aby pohraničníkům předali varování, že pokud je nepustí, "všechno rozsekají". Zhruba ve tři čtvrtě na osm večer autobus zastavil před první závorou přechodu v Pomezí.

Začalo vyjednávání. Nakonec se podařilo dosáhnout dohody, že rukojmí s výjimkou řidiče propustí a poté budou moci odjet do západního Německa. Když studenti vystoupili, vyrazil autobus z prostoru hraničního přechodu a Barešovy dělila od Bavorska jen dlouhá rovinka. Bylo půl třetí ráno 24. května.

Zhruba 150 metrů před hranicí vjel z pravé strany do cesty autobusu obrněný transportér, do té doby ukrytý vedle silnice. Strhla se několik desítek vteřin trvající přestřelka, během níž autobus narazil do transportéru. Když zbraně - většinou samopaly pohraničníků - utichly, zůstali na místě dva mrtví a dva zranění. Střelbu nepřežil iniciátor únosu Milan Bareš a také nevinný řidič autobusu, po němž zůstala manželka a dvouletý syn.

Soud v září 1978 Roberta poslal na šibenici a Václava na 25 let za mříže. Kromě únosu jim vyšetřovatelé kladli za vinu i smrt řidiče, ačkoli ho pravděpodobně zastřelili pohraničníci.

V roce 1994 skončil znovuotevřený případ definitivními rozsudky - 14,5 let pro popraveného a 11,5 pro jeho mladšího příbuzného (ve vězení přitom strávil 12,5 roku, propuštěn byl už v roce 1990 díky milosti).
(ČTK)

autor: Luděk Navara | 23. 5. 2018

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama