Užívám si typické deštivé počasí, při kterém se skvěle čtou knihy, poslouchá blues a náramně spí. Přímořské podnebí mi navíc vyléčilo dlouholetý atopický ekzém. Zbožňuji čistou britskou angličtinu znějící z kaváren okolo Bathu a baví mě ta možnost potkávat lidi různých kultur, což k bývalé koloniální velmoci neodmyslitelně patří.
Anglický deník řidiče náklaďáku
Jsem dítě reálného socialismu. Chlapec z malého města s šedivými paneláky. Pamatuji Spartakiádu i fronty na banány. Chtěl jsem být šofér jako můj táta a táhlo mě to na Západ jako mou mámu. Když se pak otevřela možnost pracovat kdekoliv v rámci EU, neváhal jsem ani chvíli. Po osmi letech usilovného studia německého jazyka jsem zakotvil v… staré dobré Anglii - v malebném Somersetu na jihozápadě ostrova.
I když Anglii miluji, občas se nezdržím kritiky - i proto tu jsem jen jako "řidič náklaďáku". V kolébce svobody vás totiž nyní může navštívit doma policie i za nevhodný vtip na sociální síti.
Dnes bych vám rád představil mou profesi. Nekonečně ji miluji, přestože na ni často nadávám - někdy dost sprostě. Práce řidiče není raketová věda, ale jde o povolání náročné a stresující. Je to můj život a občas taky pěkně divoký cirkus. Tady na ostrovech člověka čeká hodně výzev. A opravdu tím nemyslím jen jízdu vlevo ani tisíce kruhových objezdů často o třech a více pruzích. Dokonce i tu absolutní absenci intuitivního dopravního systému bych jim asi odpustil.
V Anglii si užijete hlavně úzké cesty, původně navržené pro koňské povozy. S rozvojem automobilismu se mnoho z nich pouze přizpůsobilo novým podmínkám, místo aby byly zcela přestavěny. Prostor pro rozšiřování je v Anglii navíc často omezený. V některých oblastech jsou cesty obklopeny historickými budovami nebo přírodními překážkami. Místní silnice a cesty tak obecně patří k nejužším na světě a řídit cokoliv širšího je zde velmi náročné. A nebavíme se zdaleka pouze o silnicích třídy B. Se slzou v oku vzpomínám na ty nádherně široké bulváry kolem Českých Budějovic.
Když už se ale propletete silničkami, je docela problém najít adresáta zásilky, kterou vezete. Značení tu totiž často neexistuje. Není výjimkou, že uprostřed polí či lesů hledáte dům, který má určitý název (například White Cottage), ale bez jakéhokoliv čísla nebo značky. Na klasickou navigaci rovnou zapomeňte. Dům není často dohledatelný téměř v žádných mapách ani jiných záznamech.
Jistě, orientujeme se zde především podle takzvaného postcode, tedy něco jako vaše poštovní směrovací číslo, ale to není vždy přesné, a především ve venkovských oblastech nikdy nepostačí. Dovolat se zákazníkovi pro instrukce je obvykle také nemožné kvůli špatnému pokrytí signálem. Mnozí z nás tak používají různé vychytávky typu poštovních map, případně starých záznamů z počátku 19. století uvedených na webu (především oblasti Cornwallu a Devonu). Vznikají tak stovky příběhů z cest, které vám někdy příště rozepíšu detailněji. Je to celé o přirozeném nastavení britské mysli. Pokud totiž něco nějak funguje už sto let, není podle Angličana důvod, aby to dalších sto let nefungovalo dál.
Autor komentáře si přeje zůstat v anonymitě.
