Na první pohled se zdá, že ty strany, které spolu od voleb méně či více ochotně vyjednávají, nemají až tak mnoho společného. Ponechme zatím stranou ČSSD a podívejme se na tyto tři: ANO, KSČM a SPD Tomia Okamury; v čele té nejsilnější stojí podnikatel, druhá proti podnikatelům a podnikání všeho druhu stojí už po desetiletí a tou třetí je strana, která slibuje cokoliv, co slíbit jde, protože sliby jsou zadarmo. Tyhle politické síly už dnes tvoří jakýsi neviditelný spolek, navzdory všem evidentním rozdílům.
Jenže nějaký společný jmenovatel tady přece jen existuje; totiž jistá forma jakéhosi odstrčení - ti, kteří nyní sahají po moci, jsou sbírkou skupin či jednotlivců polykajících zklamání. Jsou odmítaní, přehlížení, vysmívaní, někteří dokonce trestně stíhaní, někteří dokonce pro posměch ostatních. Podívejme se nejdříve na KSČM - kolik tam musí být vzteku a zloby u voličů strany, jejíž předchůdkyně tuhle zemi nekompromisně ovládala, a dnes její příznivci dobře vědí, že partaj je jen jakýmsi suvenýrem doby, že s ní nikdo z těch ostatních etablovaných a "zavedených" vážně spolupracovat nebude. Ostatně její představitelé na to možná i tak trochu sází, neboť je to pro ně pohodlná situace. I když… … teď, teď, říkají si třeba, se možná nabízí šance prolomit tuhle nepřetržitou ostrakizaci, protože příležitost je jen jedna a prsty v pootevřených dveřích jsou jen k trápení - je dobré tam hned pro jistotu nacpat nohu.
Nebo Tomio Okamura; jak se asi cítí tenhle podnikatel se slovy, který řekne cokoliv, co chtějí jeho voliči slyšet. Který by normálně neměl ve slušné společnosti místo. Okamura dávno ví, co vědí všichni podobní kouzelníci s jazykem: že "pravda je všechno, co se mi líbí". Jak se na něj dívají ti, kteří jsou v zajetí své jediné nudné pravdy? Jak se na něj dívají ti, které bychom označili za spořádané občanstvo, opora každého státu? Navždycky bude jen hochštaplerem, prodavačem dobře znějících historických omylů. A to v tom lepším případě. V tom horším nebezpečný muž, který jednou možná skončí před soudem. Musí to být nesmírně ponižující a ti, kteří k němu vzhlížejí, jsou na tom nejspíš podobně: i oni jsou přehlížení, vysmívaní, jsou nazlobení, ustrašení, protože všechno se děje na jejich úkor: i ti Romové a azylanti strhávají přece na sebe svým utrpením více pozornosti než oni. Někteří z těch voličů možná opravdu živoří, ale vláda za miliony vykupuje prasečák, a to kvůli mrtvým! A ještě jsou ti mrtví Romové! Svět se proti nim, živým, bílým, spikl, ale je tu hlas, který to řekne všem. Alespoň to.
A je tu další politická síla - ta největší, vedená silným mužem, který má dvojnásobný problém; jeho jméno je v seznamech spolupracovníků komunistické tajné policie. A také je trestně stíhán. A co víc; jsou stíháni jeho spolupracovníci a příbuzní. Kvůli tomu je opakovaně odstrkován i očividně a v přímých přenosech zcela veřejně od svého největšího volebního vítězství - celá země vidí, že kromě ostatních "odstrčených" jej nikdo v čele vlády nechce.
Tohle všechno ho postihuje na samém vrcholu kariéry, takže by to byl sám o sobě důvod k hodně velké zlobě, ale on od počátku hlásal rozhořčení jiné: nad zavedeným systémem, který prý jeho hnutí brání na cestě k úspěchu, který se staví proti němu, protože mu ten úspěch nepřeje: ti nepřející, to jsou prý tradiční strany, to jsou politikové, kteří se ho snaží z politiky vytlačit, protože si politiku prý chtěli uzurpovat pro sebe. Z tohohle programu založeného na rozhořčení se zrodilo jeho volební vítězství, necítí to jeho voliči tedy také tak? Nejsou i oni odstrčení, naštvaní, opravdu nazlobení na tento systém? Každý český volič přece ví, že ho politik okamžikem svého zvolení opustí. Je totiž jen voličem, ale volby nejsou pořád: proto ta hesla o referendu tak táhnou, ale také proto se tolik lidí nechává oklamat, protože přece "pravda je všechno, co se jim líbí".
Teď dvě otázky: Odkud se taková podpora "odstrčených" bere? A co by znamenalo, kdyby byli u moci?
Podle posledního průzkumu by tři strany "odstrčených", ANO, SPD a KSČM, získaly dohromady přes 50 procent; těsně, ale přece. Jakou roli pro jejich voliče hraje zklamání? Jistě všechny nedovedlo k volební urně rozhořčení; ale mnohé jistě ano. Svým způsobem to potvrdila i volba prezidenta, neboť ten, který vyhrál, je také bezpochyby mluvčím zklamaných, oklamaných a bojácných. Bude velkým úkolem najít příčiny téhle nekonečné řady zklamání a zloby, ale musí se začít u voličů, ne u těch zvolených.
Jednou z příčin jistě je, že nejrůznější volby se opakují příliš často, což snižuje jejich důležitost a otupuje pozornost; jistě je jednou z příčin, že novináři, kteří mají kontrolovat a nezávisle vysvětlovat, jsou na ústupu nebo pod tlakem a na rozdíl třeba od řidičů kamionů nemají ani fungující profesní organizaci; jistě je také jednou z příčin nerovnoměrné rozložení bohatství v zemi a nevzdělanost: finanční gramotnost, ale i ta mediální. Umět číst zprávy, znát dějiny a připomínat si hrozby, které známe z minulosti, to je důležitější než branná výchova; ale diskutuje se teď zrovna o ní. Proč?
Všichni vědí, že stát netvoří politici, ale předivo vztahů, v nichž hraje roli občanská iniciativa, spolky, kontrola, vyváženost, regionální soudržnost a solidarita… Nezanedbávali jsme to? A nemůžeme na to vše doplatit? Pokud začne vládnout tahle koalice ukřivděných, nečelíme riziku, že jejich politika bude vedena touhou chtít sobě a všem kritikům dokázat, jak se mýlili, dokázat, že byli odstrkováni neprávem? Nebudou dělat rázné kroky, které nepůjde vzít zpátky? Nebo je to jinak; není naopak taková vládnoucí síla konečně tou dlouho očekávanou šancí pro všechny, kterým až dosud málokdo naslouchal? Není to vláda té "druhé poloviny" země, té rozhořčené, naštvané, té, pro kterou je Praha daleko?
Některým stačí ke štěstí možná zlomyslnost, možná pocit, že něco pokazili těm ostatním, protože dobře vědí, že oni sami nedokážou nic. Tak vyrovnávají skóre, alespoň takhle. No, pokud se zrovna tahle poslední skupina voličů prosadí, Bůh tuto zemi ochraňuj.
