Prezidentští kandidáti, kteří chtějí přinést změnu - myslím skutečnou změnu, ne pouhou výměnu tváře, která na nás bude shlížet v úředních místnostech - by měli rychle jednat. Itinerář je zřejmý:
Krok 1: Nechat si od svých štábů připravit svodku zpráv z nedávných voleb na Slovensku. Stačí Banskobystrický kraj.
Krok 2: Sejít se a napodobit vyzyvatele tamního župana Mariana Kotleby, dnes už jen dosluhujícího.
Rychlá vsuvka pro ty, koho ta zpráva minula: Někteří Kotlebovi protikandidáti se dlouho před volbami zavázali, že stáhnou kandidaturu ve prospěch toho, kdo bude mít největší šanci ho porazit (šéfové krajů se na Slovensku volí přímo a jednokolově). Dohodli se předtím, než bylo zcela jasné, který z nich to bude. Jak slíbili, tak udělali, a fašistu Kotlebu jasně porazil nezávislý kandidát Ján Lunter.
Zpět do Česka. Do poslední chvíle před registrací kandidatur se výsledek prvního kola zdál být jasný. Dál postoupí Miloš Zeman a někdo z protikandidátů, kteří jdou do voleb s jasným odmítnutím dvou hlavních charakteristik jeho mandátu: zatlačování Česka zpět na Východ a zneužívání úřadu coby nástroje k častování druhých osobní nevolí a přízní.
Jenže na poslední chvíli si o funkci řekl bývalý premiér Mirek Topolánek a situace se zamotala. Už není jisté, že se ve druhém kole - pokud k němu dojde - utká Zeman a Antizeman.
Topolánek totiž nepředstavuje antizemanovskou změnu ve smyslu, v jakém ji nabízejí Jiří Drahoš a Michal Horáček, se zatím menším úspěchem pak také Pavel Fischer a Marek Hilšer. Tedy jako jednoznačný příklon zpět k demokratickému Západu a snahu o spojování a zahlazení příkopů ve společnosti.
Poznámka na okraj: Tito čtyři samozřejmě nejsou klony jeden druhého. Ale jejich hlavní "smysl bytí" coby prezidentských kandidátů je tentýž.
Topolánka k nim přiřadit nelze - to je zřejmé už ze samotného faktu, že kandiduje. Pokud by nabízel totéž jako už nejméně čtyři kandidáti před ním, proč by do souboje naskakoval? Na poslední chvíli, takticky, aby si pojistil, že na jeho kandidaturu nikdo další nestihne zareagovat. Že se chlap z Valašska nemohl dívat na tiskovku prezidenta s Andrejem Babišem? Dojemné. Daleko pravděpodobnější vysvětlení Topolánkova "překvapivého" rozhodnutí je ale jiné - byznys, ve kterém se po odchodu z politiky pohybuje, chce druhému kolu Zeman-Antizeman (a hlavně možnému vítězství Antizemana) zabránit.
Pokud by někomu tento doklad nestačil, jsou tu další. Některá záhadná Topolánkova vystoupení z poslední doby dostala smysl až po oznámení kandidatury. Mám na mysli především jeho monolog v pořadu Apel televize DVTV. Nebyl jsem sám, kdo letos v květnu nechápal, proč se funkcionář Teplárenského sdružení ČR rozhodl kázat o tématu, kterému se nikdy nevěnoval - jak ostatně potvrdily i stereotypy, klišé a vyložené nesmysly, které při této příležitosti zazněly.
Pokud ale vnímáme toto vystoupení jako palebnou přípravu na kandidaturu, smysl samozřejmě dává. A bohužel potvrzuje, že Mirek Topolánek, stejně jako Miloš Zeman, nebude váhat, naskytne-li se mu příležitost získat pár politických bodíků i za cenu rozdmýchávání obav, jitření ran a hloubení příkopů. Co se týče prozápadní orientace, stačí zmínit Topolánkovo opakované koketování s vystoupením z EU, kterému jsem se věnoval v minulém komentáři.
Z pohledu kandidátů, kteří chtějí na Hradě vyvětrat, se tak hlavní střet přesouvá z druhého kola do kola úvodního. A to i přesto, že první průzkum voličských preferencí Topolánkovi příliš velkou šanci nedal. S tím, že bude pro skoro tři čtvrtiny voličů nepřijatelný, nejspíš ani Topolánek nepočítal.
Jenže do voleb zbývá dost času a šikovný politický marketér čte průzkumy trochu jinak. Tři čtvrtiny voličů Topolánka odmítají? Výborně! Proč? Protože ho znají! Už jen to ušetří miliony, které bude takový Jiří Drahoš muset potřebovat pro dvaatřicet procent voličů, kteří o něm neslyšeli. Stačí vytlačit lidem Dalíka a Toskánsko z paměti něčím pozitivním. Ostatně, Česká republika tak trochu plní funkci jakési křesťanské chráněné dílny, která věří v to lepší v člověku a každému dá druhou šanci. Její prominentní chráněnci Andrej Babiš i Miloš Zeman by mohli vyprávět.
Topolánek chce vyhrát. Je to na něm znát a je to jeho hlavní trumf. Když bojuje, je ve svém živlu, ožívá. Dravost a tah na branku se v politice počítají. Voliči mají přirozenou a pochopitelnou tendenci dát hlas kandidátovi, který si o něj řekne nejhlasitěji.
Jeho soupeři mají ale v rukou také jednu silnou kartu. Je jí - ač to může znít paradoxně - nelpění na výhře, připravenost obětovat vlastní ambice společnému cíli. Z tohoto zorného úhlu se jejich slabost - neochota bojovat o úřad s takovým potěšením, jaké to očividně přináší Mirku Topolánkovi - může proměnit v pravý opak, ve smrtící zbraň.
Všichni kandidáti, kteří to myslí se střídáním stráží na Hradě vážně, by proto měli už teď, po vzoru vyzyvatelů Mariana Kotleby, jasně deklarovat, že pokud bude z průzkumů vyplývat reálná možnost druhého kola Zeman-Topolánek, odstoupí z voleb ve prospěch toho, kdo bude mít největší šanci jí zamezit. S tím, že pokud zůstane rozložení sil přibližně stejné, jako je teď, nebude takový krok nutný.
Pokud se budou Antizemanové dnes tvářit, že Topolánkova kandidatura nic nemění, hrozí jim, že za pět let budou muset shánět Antitopolánka.
