reklama
 
 

Auto je fetiš. Kdyby nebylo, ušetříme za Pražský okruh

19. 9. 2010
Nestačí stavět nové silnice. Je nejvyšší čas přimět lidi, aby omezili jízdu.

Praha, září 2010. Zatímco se otevírá okružní dálnice, 23 kilometrů za bůhvíkolik miliard, ve městě probíhá symbolický Den bez aut a Velká podzimní cyklojízda.

To první znamená způsob života a zpravodajskou událost plnou superlativů. To druhé a třetí se bere jako happening, piknik, volný čas výstředních nadšenců. Rušivá epizoda.

Takový pohled je i v pražských podmínkách, kdy auta lidem zjevně přerostla přes hlavu, naprosto dominantní. A zvrácený. Svoboda zajet si sám kam chci a kdykoli chci se přece dávno změnila v karikaturu. Všudypřítomné kamiony a nadměrečné terénní limuzíny v ulicích měst jsou nejviditelnějším, ale zdaleka ne jediným příkladem.

Co na tom změní Pražský okruh? A co bude dál?

Pavučina bez konce

Velkoměsto silniční obchvat samozřejmě mít má, navíc když jde o místo, kudy putuje mezi východem a západem polovina Evropy. Není pochyb, že s okruhem se nám bude jezdit lépe. Ježdění dostane nové možnosti.

Jenže ať se nám to líbí nebo ne, další dálnice, okruhy, tunely, to jsou jen sudy na vodu, které přistavíme pod děravou střechu. Dokud bude pršet a střecha zůstane, jaká je, můžeme jich tam mít nekonečné množství. A vždycky to bude málo.

Znáte to. I ty nejnovější silnice někde končí a auta se hromadí zas jinde. Mezitím asfaltovou pavučinu - to ještě na snímcích z Pražského okruhu nevidíme - zahustí symboly růstu. Sklady, parkoviště, terminály, nákupiště, pumpy a „dopravně dostupná" obydlí. A začarovaný kruh se uzavře - bude to chtít další spojky, kapacitní přivaděče, širší cesty pro širší a těžší auta. Těch peněz!

Teď třeba, v souvislosti s Prahou, čteme: „…situaci definitivně vyřeší až prodloužení okruhu z Modletic do Běchovic." Nevyřeší. A už vůbec ne definitivně. To je omyl, který vyplývá z inženýrského vidění světa: naše cesta vpřed je správná, jen ji musíme dovedně vylepšovat a řídit, mačkat ta správná tlačítka. To dokážeme.

Přesouvání lidí a věcí z místa na místo, zvané doprava, sice není žádným přírodním zákonem, ale přirovnat k dešti ho snad můžeme. Je momentálně nezbytné. To už není pokrok, ale spíš evoluce, a ta se jen tak nazpátek neobrací, přinejmenším dokud nedojde ropa.

Takže naším skutečným problémem není ani dešťová voda, ani sudy na vodu, ale ta střecha.

Kdo nám to znechutí

Bez ohledu na pošetilost „inženýrské víry", město nějaká „opatření", usměrňující automobilovou dopravu do patřičných mezí, dělat má a musí. To jsou sliby, které čteme ve volebních programech.

Za poslední čtyři roky - díky tomu, jak se situace zas o něco zhoršila - jsou o něco odvážnější a zelenější. I když pořád velmi krotké, viz například minimální podporu příměstské železnice nebo mýtné odsunuté hluboko za rok 2014. O tom, že z brutální magistrály udělají městský bulvár, mluví politici dvacet let (zatím).

To všechno se ale děje, a jinak to ani nejde, v rámci zavedeného způsobu uvažování. Desítky miliard (!) se investují do dopravních staveb proto, že tak zní společenská objednávka. Naopak, skoro nic se nevěnuje na to, aby se lidem - ano, i proti jejich vůli - přeprava autem znepříjemnila. Nebo aby lidé a náklady nemuseli tolik cestovat.

Omezení musí být daleko tvrdší, než teď. A neříkejte, že to nejde. Vzpomínáte si, že ještě před nějakými patnácti lety se v Praze parkovalo na ulicích zadarmo?! Teď je potřeba proti automobilovému pohodlí udělat další, větší krok. Právě když se otevírá Pražský okruh a razí metro pro auta, falešně líbezně pojmenované Blanka, je nejvyšší čas. Jinak to v ulicích bude ještě horší.

Vášeň a utrpení

Ale nechtějme od politiků nemožné. Spoutat motoristické libido - ve všech jeho bizarních mutacích - a úspěšně čelit automobilové civilizaci, to je mentální úkol pro lidstvo, ne pro magistrát.

Ta činnost, kterou člověk z celého bohatství své svobody dělat může, se mění v činnost, kterou dotyčný dělat musí. Tím se ze svobodné lidské bytosti mění v druh otroka: otrokářem tu však není nějaký starořímský boháč, ale například automobil či ona „činnost", nutná k jeho řízení. Tím se však takováto „činnost" mění spíše v druh jakési posedlé trpnosti: ne náhodou měly oba klasické jazyky antiky pro utrpení a vášeň totéž slovo - řec. pathos, lat, passio. (Milan Machovec, Smysl lidské existence, z kapitoly Fetiš.)

Tu „posedlou trpnost" si určitě uvědomují i někteří řidiči. Ale vymknout se jí, to nám pořád připadá absurdní. Když nás k odmítání - nebo alespoň přísnému omezení - automobilismu nepřimějí ani jeho nejviditelnější „externality", pomníčky kolem silnic, není divu, že se autům nevzepřeme ve jménu něčeho „neuchopitelného", jako je životní prostředí.

K sebeomezení nevidíme důvod. Proč, a proč právě já? Žádná speciální věda nezná a neposkytuje lidstvu důkaz, proč by mělo bojovat o své rodové přežití a nikoliv jen o individuální pohodlí, píše M.M. Pokud přece jen auto odkládáme, pak to spíš připomíná současné vládní „škrty" - dočasně se uskromníme, doufajíce, že až zas budeme bohatší, znova to rozjedeme.

Típněte to

Před nějakými šedesáti lety kouřili v reklamě na camelky američtí doktoři. Ještě před dvaceti lety to u nás vypadalo, že kouří všichni a všude. Co se od té doby změnilo? Kouření už není společensky přijatelné, ne tak jako dřív. Může za to lékařská věda, daně, zákony, móda, média a bůhví co ještě.

Z úplně stejných důvodů může optimista doufat, že něco podobného čeká i individuální automobilismus. Když budete každý den jezdit do práce velkým autem, nebude to měřítko statutu, ale důvod, proč se na vás lidé dívají skrz prsty. Rozmařilé ježdění už nebude společensky přijatelné, ne tak jako dřív.

Teprve až se změní myšlení - vymění děravá střecha na domě - začnou mít všechny ty okruhy a tunely a půjčovny bicyklů skutečný smysl. Uznáváme, že to zní naivně a jaksi pěrestrojkovitě. Zatím.

autor: Jan Lipold | 19. 9. 2010

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama