Ve středu odpoledne, v druhý a závěrečný den summitu NATO ve Vilniusu, spadla přítomným médiím do mailu zpráva z Bílého domu. Americký prezident Joe Biden vydal prohlášení k tomu, že inflace v USA klesla na tři procenta. Pro novináře v tiskovém centru to byla v tu chvíli ta poslední věc, která by je zajímala, Biden se měl na summitu právě setkat s Volodymyrem Zelenským.
Ukrajinský prezident den před tím na Twitteru tvrdě zkritizoval uniklý text závěrečné deklarace summitu, jež sice konstatovala, že "budoucnost Ukrajiny je v NATO", ale "pozvání do aliance budeme moci nabídnout, až se spojenci dohodnou a podmínky budou splněny". Což Zelenskyj označil za "absurdní" a dodal, že pro Rusko "to bude motivace, aby pokračovalo ve svém teroru".
Jeho osobní schůzka s Bidenem, jeden na jednoho, tak mohla pročistit vzduch, nebo nemusela nic moc urovnat, anebo dokonce mohla prohloubit rozkol, pro média to byl v každém případě obrovský tahák. A do toho Bílý dům "vymrzuje" s inflací v USA?
Celkové vyznění summitu je nakonec jak pro NATO, tak i pro Ukrajinu mnohem optimističtější, než by mohl napovídat Zelenského rozhořčený tweet. Vysněné členství v NATO sice pro Kyjev není o moc blíže, než bylo před summitem, nejdříve musí skončit válka s Ruskem. K možnému dosažení tohoto cíle si ovšem ukrajinský prezident odvezl do Kyjeva nové přísliby velmi silné pomoci. Především od zemí skupiny G7 a individuálně vedle toho chce přispět řada dalších států.
Kdo platí účty, ten šéfuje
Pro Ukrajinu teď bude klíčové, aby byly sliby dodrženy, aby země G7 i celé NATO přešly od slov k činům. Na jedné straně co nejrychleji, ale zároveň setrvale. Pomoc bude Ukrajina potřebovat i po konečném odražení Putinovy agrese - a to pomoc jak rekonstrukční, tak stále i vojenskou. S Ruskem za zády Kyjev v bezpečí nikdy nebude, tedy až do svého případného aliančního členství.
Od ukrajinských partnerů, ať už aliančních, či od Japonska a Jižní Koreje, to bude vyžadovat vytrvalost, z jejich strany to budou muset být víceleté, dlouhodobé závazky. A to je přesně moment, v kterém se informace o inflaci v USA pro Ukrajinu stává stejně zajímavou a důležitou zprávou, jako bylo dění přímo na summitu ve Vilniusu. Stav americké ekonomiky totiž může rozhodnout, kdo bude od ledna 2025 úřadovat v Bílém domě.
NATO má svého generálního tajemníka, kterým ještě rok bude osvědčený a úspěšný Jens Stoltenberg. Ale skutečností je, že nejmenovaným, ale faktickým lídrem aliance je prezident Spojených států. Globální velmoci, jejíž vojenské výdaje jsou vyšší, než kolik na své armády dohromady dává dalších deset světových mocností. V NATO, které má třicet jedna zemí, USA stále hradí přes 70 procent všech obranných výdajů.
Vedle těchto čísel byl právě summit NATO příkladem, že bez Spojených států se nic nestane, a zároveň se stane to, co chce Washington. Se zněním výše citované deklarace ohledně přibližování Ukrajiny k NATO přišli na summitu na poslední chvíli Američané. K nepříjemnému překvapení Polska a zemí Pobaltí, které chtěly konkrétnější, pro Ukrajinu jednoznačnější nabídku členství. Ale diskuse se ani nevedla, bylo zřejmé, že Bílý dům neuhne, že bude po jeho.
Síla USA a zcela konkrétně prezidentského úřadu se ovšem na summitu uplatnila i v jednoznačně pozitivním světle, kde výsledkem je zásadní posílení celé aliance. Těsně před summitem Ankara odblokovala vstup Švédska do NATO. A po Finsku, které vstoupilo už letos v dubnu, teď i Stockholm nejen přispěje další bojeschopnou, moderně vyzbrojenou armádou. Ale společně s Helsinkami ve prospěch aliance změní i strategickou situaci v celém širším regionu severní Evropy.
Putin přišel o celé moře
NATO získá kontrolu nad Baltským mořem. Pokud chtěl Putin svojí válkou proti Ukrajině odtlačit NATO dále od ruských hranic, tak se mu povedl pravý opak. Teď musí přemýšlet, jak by se v případě konfliktu dostal přes moře do ruské enklávy v Kaliningradu, když vody budou hlídat alianční (švédské) fregaty a ponorky ze základny u aliančního (švédského) ostrova Gotland.
A kdyby se Putin pak ptal, komu za to může poděkovat, tak Spojeným státům a zcela konkrétně Bidenovi. Jednou z klíčových podmínek k odstranění turecké závory pro švédské členství byl požadavek prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, aby USA prodaly Turecku své stíhačky F-16. Turecko je sice už má, ale staré, nutně potřebuje své letectvo modernizovat, pro Erdogana to byla zásadní věc. Bílý dům ovšem musel na americké straně překonat nesouhlas některých senátorů, kteří prodej musejí schválit, ale vidí v současném Turecku nespolehlivého partnera.
Bidenovi se podařilo senátory přesvědčit, a navíc možná uspěl nejen v tom, že Jens Stoltenberg tak mohl v předvečer summitu ve Vilniusu vyhlásit, že Švédsko se stane členem aliance. Ale Erdoganovi by možná ani nevadilo, kdyby s Bidenem mohl počítat co nejdéle. Ve Vilniusu turecký prezident vyjádřil přání, že by s Bidenem mohli spolupracovat po celých pět let Erdoganova současného prezidentského termínu, který začal jen před dvěma měsíci. To by však předpokládalo, že Biden by příští rok vyhrál prezidentské volby. K čemuž mu ovšem také Erdogan před novináři na summitu rovnou popřál "best of luck".
Volba podle peněženek
Ze strany tureckého prezidenta, který to v mezinárodní politice hraje na mnoho stran, to mohla být nezávazná, lehkovážná poznámka k pobavení médií. Jenže otázka, kdo bude v USA po příštích prezidentských volbách úřadovat v Bílém domě, dělá alianci těžkou hlavu a rovněž ve Vilniusu teď byla přítomná a živá. Možný návrat Donalda Trumpa leží na alianci jako těžký stín. Bidena sice můžou někteří členové kritizovat, že v podpoře Ukrajiny by měl být rozhodnější a rychlejší. Ale zároveň vědí, že s Trumpem, který už chtěl NATO jednou bezmála rozpustit a který Ukrajinu nepovažuje za opravdový stát, by si ani aliance, ani Kyjev nepolepšily.
Američané se ve volbách rozhodují podle stavu svých peněženek, někdy více, někdy méně, ale vždy to hraje důležitou roli. Bidena v tuto chvíli američtí voliči vidí jako toho, kdo jim peníze vzal. Vyčítají mu vysokou inflaci, která před rokem v USA vystoupila na čtyřicetileté maximum. Kladou mu za vinu, že jejich reálné mzdy šly dolů, že si za stejné peníze koupí méně potravin, méně galonů benzinu než před dvěma roky.
To vše se ale teď zlomilo. Inflace se vrátila na tři procenta, tam, kde byla v březnu 2021, tedy krátce poté, co Biden nastoupil do Bílého domu. Reálné výdělky se znovu, poprvé po dvou letech, začaly zvyšovat. A proto by tato zpráva, která dorazila zdánlivě nepatřičně uprostřed aliančního summitu v Litvě, nakonec mohla být pro NATO a Ukrajinu zatraceně důležitá.
Biden má do příštího listopadu čas na to, aby se Američany pokusil přesvědčit, že jejich peněženky se nemají o nic hůře, ale možná naopak lépe, než se jim vedlo za jeho předchůdce Donalda Trumpa. Možná se mu to nepovede a možná nějaký ekonomický náraz současný dobrý inflační vývoj znovu obrátí. A jisté není ani to, zda opravdu budeme svědky opakování souboje Bidena s Trumpem. Ale pokud to tak bude, mohl by být právě dobrý stav ekonomiky důležitým klíčem, ne-li podmínkou, k Bidenovu možnému vítězství.
