Začněme krátkým ohlédnutím. Zemřel Donald Rumsfeld, kterého většina nekrologů v médiích zmiňuje jako "strůjce", případně "architekta" války v Iráku. Sluší se ovšem připomenout (jak mimo jiné upozornil na svém Facebooku biochemik Jan Konvalinka), že Rumsfeld sehrál důležitou roli při vývoji tenofoviru (prvního schváleného léku na prevenci a léčbu HIV/AIDS) českého vědce Antonína Holého.
V letech 1997 až 2001 byl Rumsfeld předsedou představenstva americké společnosti Gilead Sciences. A v kritickém období, kdy se rozhodovalo, zda má společnost do Holého výzkumu dále investovat, šel Rumsfeld do rizika, a pak také uměl ty (nemalé) peníze sehnat. Petr Zelenka to před třemi roky zachytil ve své skvělé divadelní hře Elegance molekuly.
Investice do výzkumu a vývoje (R&D) se dobře hodí i jako přechodový můstek k aktuální agendě prezidenta Joea Bidena. Ten v uplynulém týdnu vyrazil na cesty po USA, aby propagoval svůj "deal": Podařilo se mu se senátory dohodnout na investicích do americké infrastruktury, což akcentuje jako průlom. V politicky rozštěpeném Washingtonu, kde se jinak demokraté a republikáni takřka na ničem podstatném neshodnou, se podle prezidenta zrodil nadstranický kompromis.
Navíc jde prý o zásadní test, zda Spojené státy obstojí i ve 21. století v globální soutěži, a to především s Čínou. Během projevu ve Wisconsinu to byla jediná země, kterou jmenovitě zmínil. Když mluvil o investicích do dopravní infrastruktury, říkal, že je "už daleko před námi". V prosazování elektromobility "jede plnou parou vpřed" a rovněž utíká v součtu výdajů na "výzkum, vývoj a následných investic do výroby".
Svůj infrastrukturní "deal" přitom Biden už teď rámuje jako důkaz, že Spojené státy jsou stále schopny velkých věcí, že tamní demokracie funguje, slouží lidem. A že autokraté v Pekingu nemají pravdu, když tvrdí, že západní demokracie jsou na sestupu a budoucnost už prohrály.
Vítejte v realitě
Ve Wisconsinu taková slova nezazněla poprvé, jde naopak o centrální akcent zahraniční i domácí agendy současného šéfa Bílého domu. Bylo to základní poselství, s kterým přijel na svoji první cestu do Evropy. A pokud je na tom všem něco překvapivého, pak nikoli to, že si uvědomil pravý stav věcí, ale že to stalo až tak pozdě.
Ještě před dvěma roky, na jaře 2019, na začátku své prezidentské kampaně, kritizoval Donalda Trumpa, za jeho tvrdé výpady vůči Pekingu: "Ale jděte, Čína nás nepřetlačí…". Jako americký prezident ovšem z tohoto sebeklamu naštěstí procitl.
Pokud ale Biden předkládá právě infrastrukturní "deal" jako důkaz, že Amerika opět vyrazila vpřed, vzbuzuje to spíše rozpaky. Stačí si přečíst jeho vlastní výčet, co všechno je potřeba v zemi opravit. Kromě jiného mají být vyměněny vodovodní řady, aby "10 milionů domácností a 400 000 škol a školek" nemuselo pít vodu, u které je "nebezpečí kontaminace olovem". A 35 procent venkovských domácností se má konečně dočkat vysokorychlostního internetu, který zatím postrádají.
Nadějné je, že přesně na to jsou v předběžně dohodnutém infrastrukturním balíku peníze. Stejně jako na dálnice, mosty či přístavy. A také na rozvoj elektromobility - nově by se ve Státech mělo vybudovat na půl milionu dobíjecích stanic. Jenže celkově, v objemu i zaměření, se původní plán výrazně smrskl. Tak radikálně, že to lze opravdu jen těžko prezentovat coby zásadní průlom a investici do americké budoucnosti.
Sliby, které mohou zarmoutit
Původně Joe Biden požadoval 2,3 bilionu dolarů. Po kompromisu s republikány ale balík zeštíhlil o víc než polovinu - na jeden bilion. Přičemž nově přiteče jen necelých 600 miliard, další peníze budou přesunuty z už dříve schválených programů, například z březnového anticovidového balíku.
S výjimkou zmíněné elektromobility úplně zmizela zelená agenda, bez které teď ale prezident nemá šanci splnit věci, které slíbil nejen svým voličům, ale například i Evropanům, když se znovu připojil k Pařížské dohodě o klimatu. Vyhlásil například, že do roku 2035 bude Amerika vyrábět elektřinu už jen z čistých zdrojů. To se ale nemůže podařit bez zavedení nových standardů pro producenty energií. A tedy ani bez daňových a jiných zvýhodnění, která by takový přechod ulehčila. Nic takového ovšem v současném balíku není.
Rozpaky vyvolává i nesoulad v tom, jak Biden svůj plán propaguje. Protože potřebuje získat zpět voliče, které demokratům sebral Donald Trump, zdůrazňuje, že 90 procent pracovních míst, která v rámci investic do infrastruktury vzniknou, nebude vyžadovat vyšší (bakalářské) vzdělání. "Je to dělnický model, jak znovu vybudovat Ameriku," avizuje Biden. To se ale s investicemi, které by měly mířit do moderních oborů a příštích technologií - prostě do 21. století - opravdu příliš nepotkává.
O velkých slovech a bumerangu
Bidenův balík je kompromisem, který mu dovolili republikáni. Nevyhnutelně to vede k nesouhlasu velké částí demokratů, kteří požadují mnohem, mnohem více. Je možné, že výsledkem nakonec bude "win-win" situace pro Bidena. Nejdříve mu Kongres schválí jeho osekaný balík. A demokraté pak už vyloženě "na sílu" (zvláštní procedurou, s jejíž pomocí bez republikánů prosadili už anti-covidový stimul), protlačí návazné investice, po nichž touží.
Jenže v tuto chvíli je vše otevřené a možné jsou i jiné scénáře. Nespokojení progresivisté také mohou vše zablokovat. A seknout se ještě mohou i republikáni - ostatně jednu výhrůžku, že dojednaný kompromis ještě může spadnout pod stůl, už vyslali. Každopádně termín, kdy by chtěl mít Joe Biden "deal" definitivně podepsaný, se zatím posouvá. Mělo to být do prázdnin, teď mluví o září.
"Je to živoucí důkaz, že se v této zemi stále můžeme semknout a dokázat něco velkého a transformačního. Ukazujeme světu a také, stejně důležitě, ukazujeme sami sobě, že americká demokracie na to má. Není nic, nic, nic, co by nebylo v našich schopnostech, když se semkneme jako národ," deklamoval prezident ve Wisconsinu, jako by už mohl slavit
Snad se mu to nevrátí jako bumerang. V každém případě by bylo lepší, kdyby šetřil velkými slovy, historickými příměry a hyperbolami. Také by se mu mohlo stát, že napodobí svého předchůdce Donalda Trumpa. To kdyby po velkých slibech jen přibylo pochyb, zda se Amerika vůbec může vymanit ze svého politického a společenského klinče.
