reklama
 
 

Bitva o ministra Staňka? Jen epizoda v Zemanově úsilí přivlastnit si stát

2. 7. 2019 15:15
Svým příklonem k extremistům tak Miloš Zeman v malém kopíruje Vladimira Putina.

Ve své knize Tyranie, zabývající se dalším osudem liberální demokracie, píše Timothy Snyder: "Je zásadním omylem si myslet, že vládcové, kteří se dostali k moci prostřednictvím institucí, nemohou tyto instituce změnit nebo zničit."

Stojí za to připomínat si jeho slova právě teď, kdy Miloš Zeman usiluje přesně o to, před čím profesor historie Yaleovy univerzity varuje: o systematické rozleptávání demokratických institucí.

Miloš Zeman prošel mimořádně úspěšnou politickou cestou. Na jejím sklonku, tři a půl roku před koncem druhého prezidentského mandátu, jen potvrzuje, že jakékoli hranice pro něj znamenají stále méně.

A bylo by krátkozraké spatřovat v prezidentově odmítání odvolat ministra kultury Antonína Staňka jen stařeckou pomstychtivost vůči sociální demokracii nebo sesazenému řediteli Národní galerie, který v přímých prezidentských volbách důsledně podporoval Zemanovy protivníky.

Prezident si jistě uvědomuje, že pokud udrží Staňka ve funkci, nebude to jen další rána do vazu zubožené sociální demokracie, ale hlavně násilnický průlom do ústavy, která ukládá hlavě státu odvolávat a jmenovat ministry na návrh předsedy vlády. Což v podobných sporech nakonec respektovali oba Zemanovi předchůdci.

Tah ministrem

Pokud na nadcházející schůzce v Lánech Babiš s Hamáčkem nepřimějí prezidenta k ústupu, ocitáme se nikoliv na hraně ústavy, ale rovnou za ní. Miloš Zeman pak může jakékoliv politické turbulence využít k dalšímu porušování ústavních pravidel a posouvání parlamentní demokracie k prezidentskému, nebo spíš autoritářskému systému. Buď při rekonstrukci současné vlády, nebo sestavování kabinetu po volbách, ať již proběhnou v řádném, nebo mimořádném termínu. Že mu něco takového nečiní nejmenší potíž, prokázal opakovaně.

I kdyby ale tentokrát v souladu s ústavou Staňka nakonec odvolal, bude to znamenat více než jen taktický ústupek v Zemanově systematickém útočení na stabilitu demokratických institucí, v němž podrývání ústavy je jen jedním, byť klíčovým bitevním polem?

Prezidentovo frontální tažení má mnoho podob. Permanentně útočí na Českou televizi. Navádí poslance, aby neschválili její výroční zprávy a tím umožnili volbu nové (rozuměj poslušnější) Rady ČT, která by pak mohla odvolat generálního ředitele a zvolit někoho "vhodnějšího".

Zpochybňuje legitimitu Senátu a volá po jeho "vyhladovění". Důvod je zřejmý: spolu s Ústavním soudem je horní komora hlavní pojistkou proti machiavelistickým změnám ústavy nebo volebních zákonů.

Prezident se snaží nahlodat i důvěru ve zpravodajské služby, které varují před vlivem ruských a čínských agentů. A které se odmítly podílet na Zemanově dezinformační akci, jež měla mystifikovat národ, že se v Česku vyráběl novičok.

Poté, co prosadil do vlády svou poradkyni a dlouholetou spojenkyni Marii Benešovou, zaútočil Zeman i na pověst státního zastupitelství. Jeho šéfa Pavla Zemana označil za neviditelného úředníka, který po sobě nezanechal žádnou stopu. Prezidentův povzdech, že nejvyšší žalobce hned tak odvolán nebude, lze chápat i jako ujištění: kdyby se kabinet přece jen "pochlapil", navzdory statisícovým demonstracím na podporu nezávislé justice, může se spolehnout na jeho podporu.

Pán a pobočník

Jako snahu o destabilizaci země lze chápat i Zemanovu posedlost menšinovými kabinety, které by se opíraly o extremistické strany. Poprvé s tím vyrukoval už v roce 2002, kdy neúspěšně nutil Vladimíra Špidlu k sestavení vlády s podporou komunistů. A nyní nepokrytě kalkuluje s tím, že opustí-li ČSSD vládu, potřebné hlasy pro její udržení ochotně dodají okamurovci.

Svým příklonem k extremistům tak Miloš Zeman v malém kopíruje Vladimira Putina. Pro ruského prezidenta jsou v Evropě přirozeným partnerem jakékoliv antisystémové strany, od nichž lze čekat vyvolávání chaosu a oslabování demokracie.

Což jen posiluje podezření, že krom cest do Číny, kde Zeman studuje, jak stabilizovat společnost na Si Ťin-pchingův způsob, si k Putinovi jezdí pro rozumy, jak rozmělnit liberální demokracii na kaši.

Jak si ale vysvětlit tak zásadní Zemanův vliv na politický vývoj v zemi? Jistě, je zde slabá a rozdrobená opozice. Ale hlavně premiérovými problémy oslabená vláda, jejíž předseda se tak stává závislým na prezidentově přízni.

Jsme svědky zvláštního paradoxu. V čele vlády stojí oligarcha disponující obrovskou ekonomickou a mediální silou. Zároveň se ale do područí prezidenta dostal v míře, jaká v polistopadových časech nemá obdoby.

Trestní stíhání, konflikt s Bruselem kvůli střetu zájmů a masové demonstrace rychle proměňují Andreje Babiše v prezidentovu hračku. Ostatně v sobotním rozhovoru pro Mladou frontu Dnes Miloš Zeman na otázku, co by se stalo, kdyby na něj premiér podal kompetenční žalobu, odpovídá: "No, tak rozhodně by to výrazně zhoršilo naše až dosud korektní vztahy."

Což lze samozřejmě číst i jako temnou vyhrůžku.

Termín mocenský tandem tedy přestává být v případě Zemana a Babiše výstižný. Spíš se začíná rýsovat duo hradní pán a jeho pobočník. Dožene nakonec potupná mezaliance Andreje Babiše k ještě bližšímu vládnímu spojenectví s Okamurou a Filipem, s nimiž již čile operuje v Poslanecké sněmovně?

autor: Jiří Leschtina | 2. 7. 2019 15:15

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama