A pak že jsou média povrchní. Poslední dobou začala objevovat nový pramen původních zpráv: písemná odůvodnění soudních rozsudků. Není to, doufám, nějaká móda, sezónní konjunktura, ale trend. Kromě relevance a přiměřené atraktivity pro čtenáře – pokud se právní jazyk novinářům podaří převyprávět do srozumitelnější verze – to má i společenský přínos. Přidaná hodnota.
Zprávy ze soudních síní obvykle končí vynesením rozsudku. Řeší se, jestli obžalovaný byl vinen nebo nevinen, jestli dostal moc nebo málo. Citují se výroky z přelíčení, ty ale stejně zapadnou ve stínu hlavní informace – trestu a jeho výše, případně osvobozujícího verdiktu. A druhý den je po všem. Pozornost se stočí jinam. Nutná povrchnost tisku.
Skutečná cena, váha rozsudku, přitom není oddělitelná od jeho zdůvodnění. To bývá, musí být, docela suchařina, a taky ne právě krátká. Ideální je, když si novinář počká na písemnou verzi a pak v klidu prostuduje, co tam soudce říká. Pokusí se pochopit vnitřní logiku a souvislosti jeho rozhodování. A usoudí, jestli „je to na zprávu“. I po několika týdnech od soudu.
A často je – viz kauzu Nagyová (kde soudkyně Králová verdikt veřejně vůbec neodůvodnila), spor ČSSD versus Altner, viz šestnáctiletý trest pro silničního piráta nebo při Davida Ratha o poslanecké náhrady. A naposledy rozsudek v případu Kateřiny Krejčové, obžalované z útoku na policistu při demonstraci (a osvobozené).
Zdůvodněními soudních verdiktů se probírají žalobci, advokáti, strany sporu, právníci. Kdo jiný, samozřejmě. Ale proč se s tím ten soudce vlastně píše? Neměl by to znát i někdo jiný, v některých případech vlastně každý? Měl, a proto je dobře, když novináři texty tlumočí dál.
Skrze svá rozhodnutí soudci ladí právo. Ale aby to mělo nějaký efekt, je potřeba znát nejen to, kolik let rozdávají, ale hlavně jak u svých rozsudků uvažují. Pro tříbení smyslu pro právo a spravedlnost je to zásadní. Přenechat právo jen „odborníkům“, dejme tomu jako náš chrup zubařům, by byla katastrofa.
Zdůvodnění rozsudků fungují také jako podklad pro polemiku. Není to jen hlášení o justici, ale dokument předurčený ke kritickému zkoumání. I tak probíhá to „ladění“ a „tříbení“ práva.
Ze všech těchto důvodů je dobře, když víme, proč soudkyně Jarmila Löffelmannová osvobodila Kateřinu Krejčovou, která se vrhla zezadu na policistu, zatímco opodál nerušeně demonstrovali extremisté se šibenicemi. (Byla obžalovaná z násilí proti úřední osobě a v první instanci potrestaná měsíční podmínkou s roční zkušební dobou.)
Soudkyně Löffelmannová konstatovala, že policie za této situace zasahovala „pravděpodobně takticky, prozíravě a pohodlněji“ proti hloučku anti-demonstrantů. Tento pohled musel pro obžalovanou být „hluboce demoralizující“. „Jestliže pak policie razantně zasáhne proti příteli obžalované, 'svede' ho na zem, zaklekne ho u hlavy, když prokazatelně dokonce při tomto zákroku dojde k vyražení zubu přítele obžalované, mohla obžalovaná tento způsob zákroku policie vyhodnotit odůvodněně za nepřiměřený.“ Zpochybňuje také to, zda policista, který proti příteli Krejčové zasáhl, vykonával svou pravomoc v souladu se zákonem a v zájmu občanů. „Všechny tyto okolnosti výrazně snižují společenskou škodlivost jednání obžalované,“ napsala soudkyně Löffelmannová. Zároveň upozorňuje, že policejní výzvy lidé musí akceptovat, ne je svévolně ignorovat.
Osvobozující rozsudek byla významná zpráva, ale jeho odůvodnění je ještě důležitější. Černé na bílém od soudu, to není žádná dojmologie. Ať už tam stojí cokoli, berte to vážně.
