reklama
 
 

Češi papouškující Putina neunesli těžké břemeno svobody

3. 9. 2014 12:24
Komentář Martina Fendrycha: Kde se bere česká podpora ruské agrese na Ukrajině? Podpora Putina? Základním zdrojem je lhostejnost ke svobodě, zklamání (ze sebe) a nespokojenost.

Vypadá to, jako by bylo Česko natvrdo rozděleno na dva nesmiřitelné tábory. Jeden proruský, proputinovský, protizápadní, protiamerický, protinaťácký, ale také čím dál víc protiunijní. Druhý prostě západní, tedy logicky protiputinovský, logicky pronaťácký a proevropský ve smyslu: sem patříme, ne na Východ.

Není jasné, kolik občanů se utábořilo mezi vyznavači Putina. Jsou velmi hluční, velmi útoční, zaplavují s až podezřelou pílí internet, debaty pod západně orientovanými texty. Takže to vypadá, že je takových lidí mnoho, že jich je nejméně polovina. Ale my to nevíme. Nejspíš jich není tolik, proto tak nahlas křičí a proto tak zuřivě útočí. Ale nevíme, kolik osob jejich řady čítají.

Nabízí se však otázka, odkud se ten zuřivě proruský postoj u nás bere? Jeho zastánci bývají nenávistní, rádi vyhrožují („takové komentátory rovnou věšet a střílet“, napíšou mi klidně). Běžně druhým spílají, pěnu u úst.

Ještě snad jeden postřeh. Naše debata se nevede na hranici „svoboda – nesvoboda“ nebo „demokracie – nedemokracie“. Jako by o tohle už ani nešlo. Vede se jaksi „národnostně“, nacionálně. Odtud se dá soudit, že se našim nacionálním, národoveckým politikům (jeden za všechny: Václav Amnestie Klaus) částečně podařilo lidi zblbnout, nalít jim do hlav představu, že o toto jde nejvíc, o nějaký ten národní stát a národní zájmy, ne o svobodu jednotlivce, o občanství. Občanská společnost u nás zní jako sprosté sousloví.

Není divu, svoboda jednotlivce je náročná, vyžaduje osobní, odpovědný přístup a neumožňuje mi mít svého „vůdce“, který to za mě všecko vymyslí a rozhodne, který má vždycky pravdu, kterému se nikdy neodporuje.

To, že jakoby nejde o spor „svoboda versus nesvoboda“, je zákeřné. Není pochyb, že Rusko dnes neposkytuje svobodu slova, názoru, potlačuje jiné politické postoje. (Kupříkladu soud v Moskvě nedávno odsoudil opoziční politiky Sergeje Udalcova a Leonida Razvozžajeva na 4,5 roku odnětí svobody za „vyvolávání nepokojů“ v roce 2012.) Ve skutečnosti samozřejmě jde o svobodu a demokracii, o to, v jakém systému a jak svobodně žijeme.

Věci se zdají naprosto jasné: Ukrajina přišla o Krym, bojuje o východ svého území. Putin porušil Budapešťské memorandum z roku 1994, které Ukrajině poskytlo jasné územní záruky, záruky hranic za to, že se Kyjev vzdal sovětských jaderných zbraní. Rusko si bere násilím kusy cizího území. Dnes už taky těžko někdo soudný může popírat, že ruští vojáci, ruské tanky a rakety bojují spolu se separatisty na Ukrajině.

Viník? No přece USA, EU, NATO, Západ

Ale to jaksi nemá žádný význam. Ze dvou důvodů. První: proruský tábor prostě řekne, že to není pravda. Našel nejjednodušší způsob, jak se vypořádat s fakty - prohlásí je za lež. Druhý důvod (který zároveň popírá ten první, ale to nevadí): zastánci putinismu tvrdí, že Rusko má na Krym, na Ukrajinu prostě nárok. Případně tvrdí, že přece Ukrajinci utíkají do Ruska a tím dávají jasně najevo, že chtějí k Rusku. (Mnohdy ti lidé jinam před válkou, kterou Rusové podporují, živí, utéct prostě nemohou.)

Část občanů je nespokojena. Svoboda jim nepřinesla úspěch a sama volnost jim nestačí. Rychle ji spolkli, zkonzumovali jako samozřejmost. Nic nás nestála, jen málokdo u nás o svobodu osobně usiloval, zpěčoval se komunistům a estébákům, riskoval. Navíc byla svoboda rychle pohlcena konzumem.

Aby tohle všechno fungovalo, proruský tábor odmítá západní média. Samozřejmě včetně hlavních českých listů, serverů a stanic. Když se škrtnou média, je všecko snazší. Vygumována jsou všechna svědectví západních novinářů, týmů, uznávaných titulů. Je to stejné, jako když si malé dítě zacpe uši, aby neslyšelo, co mu rodiče říkají, nechce slyšet, co se mu nelíbí.

Když píšete o Ukrajině a roli Rusů v té válce, oblíbená otázka putinistů zní: Byl jsi tam? Nebyl? Tak drž hubu. (Oni tam ovšem taky nebyli, že, ale to neřeší.) Je to podobné, jako byste někomu, kdo měří metrem, řekli: A přeměřil sis osobně, ty chytráku, kolik urazí světlo ve vakuu za 1/299 792 458 sekundy? Neověřil? Tak metrem neměř.

Aby to fungovalo, musí se najít viník. Toho má proruská strana pěkně na talíři: USA, EU, NATO, Západ. Američané rozdmýchali Majdan, CIA zorganizovala pád boeingu MH17 (naznačuje to český poslanec Stanislav Huml), EU chce Rusku „ukrást“ Ukrajinu. Severoatlantická aliance prý Rusy nutí se bránit, neboť se jim tlačí k hranicím, bere jim okolní státy.

Absence svobodného rozhodnutí hraje v celé té propagandě, v tom naprostém zblbnutí a oblbování, obří roli. Státy, které vstoupily do NATO, se přece rozhodly samy, dobrovolně. Nikdo je kvůli tomu neokupoval, neanektoval, nezabral. Podobně je to se vstupem do Evropské unie. Dokonce ten proces probíhá opačně, země musejí leccos splnit, aby se ocitly v EU a NATO. Ale to je fuk.

Zdroj českého putinismu: lhostejnost

Stejně jako se nebere vážně naše osobní, česká historická zkušenost. Ano, Rusové nás za druhé světové války pomohli osvobodit. Za to jsme jim vděčni. Ale krátce po válce nám svobodu na mnoho let zase vzali a nakrmili nás totalitou. V roce 1968, při skromném nadechnutí k trochu větší volnosti (stále za existence jedné státostrany), nás okupovali. Zajímavé, tady jde najednou nacionalismus stranou, nehodí se.

Tak kde se český putinismus bere? Zdrojem té nenávisti k Západu (k sobě samým) je jistě nespokojenost. Ani demokracie za mě nebude pracovat, myslet, vzdělávat se, starat se. Proruští jsou občas i bývalí opozičníci vůči komunistickému režimu. Nejednou zřejmě proto, že neuspěli v novém státu. Za totáče vykládali, co by všecko ve svobodě dokázali, ale pak se to nějak zvrtlo, nepovedlo.

Část občanů je nespokojena. Svoboda jim nepřinesla úspěch a sama volnost jim nestačí. Rychle ji spolkli, zkonzumovali jako samozřejmost. Nic nás nestála, jen málokdo u nás o svobodu osobně usiloval, zpěčoval se komunistům a estébákům, riskoval. Navíc byla svoboda rychle pohlcena konzumem. Však se za komunistů říkalo „mít se jako na Západě“. Nikoli „žít svobodně jako na Západě“. Říkalo se „mít se jako Němci“. No a my se stále ještě nemáme jako Němci, byť se nám daří nesrovnatelně lépe než před rokem 1989.

Další zdroj českého putinismu: tuzemská lhostejnost, nevzdělanost. Srovnejte si české a německé noviny, nebe a dudy. Srovnejte si dejme tomu kulturní část Frankfurter Allgemeine Zeitung a MF Dnes. Není to tím, že by tady novináři a kritici neuměli psát jako ve FAZ, dost jich to umí, ale většinový čtenář novin o to nestojí.

Svoji úlohu hraje i to, že voliči pravice u nás uvažují více méně západně, kdežto část voličů levice tíhne k Východu. Západu, Spojeným státům, spočítají všecky blechy, ale moskevské vředy jim nevadí. Dnes prozápadní pravice selhala – její vůdce Klaus po léta šilhal se zálibou, ba závistí po Moskvě a neustále napadal a zpochybňoval západní svět, od Unie po Ameriku.

Základní potíž ale nepochybně tkví v tom, že mnozí naši drazí spoluobčané neunesli těžké břemeno svobody. Tu dřinu být svůj, myslet sám za sebe, starat se sám o svoje okolí, neházet to na druhé, nepotřebovat vůdce.

Jak ale řečeno na začátku, my nevíme, kolik těch promoskevských, svobodu neuznávajících papoušků mezi námi žije. Pevně věřím, že jich není polovina. A i kdyby byla...

autor: Martin Fendrych | 3. 9. 2014 12:24

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama