Do barev podzimu tentokrát výjimečně nepřispívají žádné volební billboardy. Na rozdíl od let 2010, 2012, 2013 a 2014 se letos v říjnu žádné volby nekonají. Jsme právě v půli cesty mezi těmi minulými (komunálními a senátními) a těmi příštími (krajskými). Vypadá to, že někteří z nás mají po roce už docela slušný absťák.
Voliči – někteří – touží znova rozdávat karty; politici – někteří – větří novou poptávku a začínají bojovat o co nejvýhodnější pozice. Začíná to vřít jako v cyklistickém pelotonu před cílem etapy, pedály se točí na plné obrátky. Co se dá soudit z toho, kdo je na čele a kdo se veze v háku? Něco ano, ale finiš je daleko, neukvapujme se.
Politické debatě dominuje téma uprchlíků, potažmo islámu, v krajních případech ohrožení národní, ba evropské kulturní a jiné identity. To ano. Ale jak to může souviset s volbami? Respektive, neskáčeme z médií a sociálních sítí, kde o uprchlicko-islámské agendě nemůže být sporu, až příliš rovnýma nohama do volebních úvah a spekulací?
Jsou to dvě různé věci. První, intenzita „uprchlického“ problému, jak ji prezentují média, politici v médiích a tisíce individuálních internetových publisherů. Ta je značná, a zároveň často přehnaná, neadekvátní realitě, někdy jde přímo o smyšlenky. V českém případě se tu stále pracuje především s hrozbou, obrazy, symboly, ne se skutečnými davy běženců. Nesnášenlivost, rozrušení, paniku je čím živit i tak.
A pak druhý, právě proto tak těžko uchopitelný faktor: máme tu téma s velkým T, o tom není sporu, ale neumíme posoudit, jak se promítá do psychologie a chování voličů. Ani dnes, a co teprve za rok. Je možné, že se pohybujeme v mediální bublině a že se hněv a vášně kolem uprchlíků a islámu přeceňují. Že je to optický klam. Anebo ne, jde a v příštích a přespříštích volbách půjde o rozhodující prvek. Ale jak to chcete poznat?
Průzkumy veřejného mínění momentálně žádnou velkou změnu neavizují. Jako by se v nich spíš projevovala „spirála hluku“ sociálních sítí: téma uprchlíků a odmítání cizího se v nich zrcadlí jen subtilně, pokud vůbec, a rozhodně měrou neporovnatelnou s tím, co se odehrává na Facebooku. Volební preference jsou setrvalé: ANO – ČSSD – KSČM. Jako by se nic nedělo.
Kvas uprchlické debaty ovšem o něco zvýšil zájem o volby a mobilizoval voliče Úsvitu a Úsvitu II, tedy Svobody a přímé demokracie Tomia Okamury. Jakou roli v tom hraje informace, že s Úsvitem bude kandidovat Blok proti islámu, není jasné. Ale podle STEM posílili také zelení, tedy strana s úplně opačným cizineckým postojem. A řeč je o rozdílu jednoho, dvou, nanejvýš tří procent hlasů, nic dramatického. (Pro pořádek – jde o volební preference do Sněmovny, průzkumy na krajské volby nejsou k dispozici.)
Relevantní průzkumy s dlouhodobými časovými řadami používají tázání face-to-face. To je spolehlivější zdroj než Face-book – ale nemůže se na druhou stranu stát, že počet „facebookových voličů“ a hlavně jejich vliv podceňují? Anebo má pravdu premiér Cameron, když překvapivě drtivé vítězství konzervativců glosoval „Británie není Twitter“? Jasně, ani Česko není Facebook – ale jak dalece není?
Průzkumy, které se týkají přímo názorů na cizince a uprchlíky, se mění zřetelněji než volební preference. Stouply obavy z „ohrožení českého způsobu života“ – loni v březnu je měla třetina, letos v únoru 42 procent, v září 54 procent dotázaných (zjistilo CVVM; zda odpovídali pouze rodilí Češi, nevíme). Přibylo i lidí, kteří se bojí, že tu cizinci budou šířit nemoci. Naopak významně kleslo přesvědčení, že pomáhají hospodářství, přispívají k řešení problému stárnutí populace a jsou obohacením kultury.
Jen čtyři procenta oslovených uvedla, že by Česko mělo přijmout uprchlíky ze zemí s válečným konfliktem a také je tu nechat usadit.
„Uprchlická krize bude trvat ještě několik let,“ prohlásil minulý týden předseda eurokomise Jean-Claude Juncker. Je takřka jisté, že se problém promítne nejen do krajských voleb 2016 (jakkoli kraje v tomto směru nemají žádné zásadní kompetence a některé leží mimo potenciální uprchlické trasy), ale také do parlamentních voleb 2017 a po nich následující volby prezidenta. A i kdyby se krizi dařilo zvládat, i kdyby migrantů ubývalo, téma a s ním spojené obavy a předsudky, skutečné nebo domnělé hrozby nezmizí. A bude dost politiků, kteří usoudí, že je pro ně výhodné nenechat je usnout. Foukat do ohýnku dál.
„Migranti“ vlastně jen přebírají roli „pouličních živlů“, jak je líčily některé kampaně před loňskými komunálními volbami; klíčové sloveso „nechceme“ se vrací jako ozvěna. Symbol "nepřizpůsobivosti" je v principu týž, jen s mnohem silnějším účinkem.
V případě běženců jde samozřejmě o vážnější problém, s většími nároky na mezinárodní řešení i svědomí jednotlivců. O to usilovněji se bude voličům malovat co nejpůsobivější obraz nepřítele. S příslušným jednoduchým řešením. Zlatá střední cesta mezi zametáním krize pod koberec a používáním migrantů jako hromosvodu vlastní frustrace je nepohodlná.
