V některých bublinách sociálních sítí se v posledních dnech pomalu nemluví o ničem jiném. René Zavoral, generální ředitel Českého rozhlasu, neprodloužil smlouvu šéfredaktoru stanice Vltava Petru Fischerovi. Prý nesplnil úkoly a stanice stagnuje. Prý se rozhlas se mstí. Na obou stranách se mluví o ztrátě důvěry, to je asi jediný styčný bod. Ale je to skutečně takhle černobílé?
Dát vedení Českého rozhlasu do kategorie stoprocentní zlo je jednoduché - protože se tak většinu času chová. Ať už šlo o sloučení Dismanova rozhlasového dětského souboru s Dětským pěveckým sborem, nemístnou kritiku reportáží Janka Kroupy, nebo neuvěřitelnou kauzu "porna na Vltavě", po které se nelze zbavit dojmu, že rozhlas i jeho kontrolní orgán (rada) jsou jedna ruka - rozhlas, potažmo René Zavoral, zkrátka dělá příliš mnoho rozhodnutí, která se příčí zdravému rozumu a slušným mravům. Je proto nesmírně jednoduché si říct "no jasně, další otřesnost od ČRo, chudák Petr Fischer", ale jsou zde jisté skutečnosti, o kterých se nemluví buď vůbec, anebo velmi zkresleně.
Jednou takovou nepřesnou zkratkou je, že Fischer měl na novou Vltavu jen rok, což není tak docela pravda. Nové schéma Vltavy běží rok, ale PF je ve funkci už od konce roku 2016. Nápady na změny nebyly špatné, ale schéma, které se dle poslechovosti zas tolik neosvědčilo, patrně doplatilo na slabou zkušenost jeho tvůrců s marketingovou komunikací.
Poslechovost sice nestagnuje, jak tvrdí René Zavoral, ale meziročně se zvýšila o pouhá dvě procenta, což věru není moc. Je to nejspíš dáno tím, že rozhlas ani Vltava nezajistily patřičnou propagaci - takhle radikální změna schématu je marketingová příležitost, která se neděje každý rok a která musí okamžitě a zásadně zvýšit zájem o stanici. Není to samozřejmě chyba jen a pouze Petra Fischera, a souhlasím, že stanice Vltava nemůže být souzena jen na základě poslechovosti. Na druhou stranu to byl on sám (zvolen bez výběrového řízení), kdo stanici v rozhovoru pro idnes.cz prorokoval potenciální dosah až 300 tisíc lidí. Často čteme, že jeden rok je málo. Při současném dvouprocentním růstu by se takového čísla dosáhlo za zhruba 94 let.
Dalším slabým momentem obhajoby Petra Fischera je samotná petice zaotevrenouvltavu.cz. Mluví se o nezvykle úderné spontánní akci posluchačů a fanoušků Vltavy z řad laické i odborné veřejnosti. Což by samo o sobě bylo skvělé a lidé mohou a musí vyjádřit podporu tam, kde jí je potřeba. Ale je trochu zvláštní, že stránka samotná byla založena už 20. 9. 2018 (Petr Fischer byl odvolán 12. 12. 2018), majitelem domény není uvedená kontaktní osoba Josef Rauvolf a původní zakladatelkou domény byla, dle historických záznamů, dokonce Renata Klusáková, která se na novém schématu stanice Vltava podílela. Ve světle těchto informací by se skoro chtělo říct, že prostor na podpůrnou kampaň se chystal přímo od vedení stanice a že to pro vedení stanice zas takové překvapení nebylo.
Vedení rozhlasu je skutečně extrémně nedůvěryhodné, už kvůli zmíněným kouskům ze své minulosti. Neumí celou situaci zvládnout komunikačně ani externě, ani interně a důvody pro odvolání Petra Fischera působí skutečně jen zástupně. Rozhlas si s celou kauzou neumí poradit, jenže druhá strana by se neměla snižovat na úroveň jeho vedení. Pochybení rozhlasu neodmítám, ale při vědomí všech dostupných faktů se pod petici podepsat nedovedu.
Nejvíc ze všeho mě mrzí, že z rozčarování nad odvoláním Petra Fischera z vedení Vltavy se stává kampaň na podporu Petra Fischera a nikoho jiného. Z mediálních výstupů má člověk pocit, že Petr Fischer je Vltava a že až odejde, vezme si stanici s sebou. Jenže takhle to není a asi bych ocenila více podpory pro stanici Vltava než podpory pro Petra Fischera, bez kterého jakoby stanice existovat nemohla - byť chápu, že to může být nespravedlivé, těžko oddělitelné a že účel světí prostředky. Ale Petr Fischer není Vltava. V rozhovorech s ním samotným postrádám boj za značku Vltava a prát se v této chvíli pouze za svoji kůži mi připadá neprofesionální.
Přeji rozhlasu nové a lepší vedení. Nezávislou radu. A myslím na všechny členy redakce Vltavy, kterých se nikdo na nic neptá, protože za všechny mluví jedna osoba.