Establishment je pojem, kterým se obvykle myslí tradiční (a obvykle konzervativní) vládnoucí třída společnosti či jiné struktury, které jí vládnou. Tento pojem se užívá spíše jako vyjádření určitého protestu a bývá proto většinou užíván negativně, hlavně kritiky západní společnosti. - Tak praví wikipedické heslo.
"Establishment udělá všechno pro to, aby mě likvidoval." - Tak pravil tento týden Andrej Babiš.
Jednoslovný překlad slova establishment neexistuje. Nejblíž se k němu dopracovává hnutí ANO 2011 před volbami. Establishment = tradiční politici = padouši. Anebo: Establishment = politici minus Já.
Establishment jsou "oni". Pojem establishmentu se dá vyfutrovat čímkoli a cokoli z něj naopak libovolně vyjímat, jeho neurčitost a tvárnost je obrovskou výhodou. Ukážu na něj prstem a každý si tam dosadí, co potřebuje, jako do "lidu" nebo "živlů". Jednoduché jak facka. Fakt.
Taková konstrukce umožňuje nejpopulárnějšímu politikovi (průzkumy nerozlišují mezi tradičními a netradičními), aby se vytrvale tvářil, že on sám součástí establishmentu není, ačkoli jde o očividný nesmysl.
Andrej Babiš příslušel k establishmentu dokonce ještě za komunistů. Pak se stal zámožným a privatizujícím byznysmenem s vazbami na politiku. Tři a půl roku byl vicepremiérem a ministrem financí, ale to je detail. Jeho ANO sedí v parlamentu, má hejtmany, primátory atd., ale ne, ani to přece žádný establishment není. Tihle vládcové, rozumíme si, jsou hodní, kdežto pravý a nepřátelský establishment se pozná podle toho, že chce zlikvidovat AB.
"Spoustu dobrých zákonů jsme prosadili ne ve spolupráci s tradičními politiky, ale jim navzdory a za cenu neskutečných obstrukcí a zdržování," píše facebookový Babiš.
A proto volte ANO, na protest proti establishmentu, nepříteli slušných občanů, zdravého rozumu a makání. Udělat ze strany, která je čtyři roky u moci, úspěšnou stranu protestní, to je mistrovský kousek. A perfektní důkaz, kam až dospělo vyprazdňování slov. Galimatyáš.
Když Václav Klaus po amerických volbách prohlásil, že vyhráli normální, obyčejní, zdravý rozum používající lidé, kteří porazili politické elity, establishment a dokázali zvítězit i nad "manipulací jednotné mediální fronty", může si to Babiš zkopírovat a předpřipravit na říjen - tedy asi kromě té poslední myšlenky, jsa sám vedlejším povoláním mediálním mogulem.
Ale Andrej Babiš není sám. V mírnějších formách podobnou pózu jako on zaujímají i jiní politici, a nejen u nás. I vládní strany se s oblibou před volbami jakoby distancují od vládnutí, protože soudí, že nespokojenost mobilizuje voliče lépe. A tak sociální demokracie suverénně vyhlašuje "válku levné práci", jako by od roku 2014 neměla nic společného s montovnami a nízké platy nepanovaly za její vlády (Sobotkův tlak na řetězec Ahold se datuje až do podzimu 2016).
Nic nového. Už Ferdinand Peroutka v Budování státu píše o ostychu politických stran vystavit se volbám jakožto strana vládní. Tento ostych r. 1920 obzvláště silně působil. Strany z Rakouska byly zvyklé na oposici a na radikalismus, a byly nešťastny a nevěděly, co dělat, jestliže musily vystupovat ve funkci vládní strany. Peroutka připomíná, že tehdy pouhé čtyři dny před volbami padla vláda (máme chuť říci, že jen naoko). Kvůli maličkosti, spíš zámince, podali demisi nejdřív agrárníci a po nich ministři za sociální demokracii. Všechny strany, jak se zdá, přály si ve volbách vystupovat jakožto oposiční.
Tak tohle se letos, od května, plní jen Andreji Babišovi.
