Z většinově českého pohledu je to provokace, když nekonfrontační Angela Merkelová znovu vyhrála německé volby, byť s citelnými ztrátami, a počtvrté se může stát kancléřkou. Můžeme pozorovat buď zcela otevřené nadšení z protiimigrační, protiislámské, krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD), nebo jakési tišší uznání, že to je ono, protest, vzdor, antiestablishment.
Merkelová je politička, jež by se v Česku nechytala, její taktikou i osobní vlastností je nekonflikt, nekonfrontace, klid, vnitřní stabilita, která z ní vyzařuje. Klid a nepotřebu útočit zřejmě živí osobní kořeny Merkelové, její víra (je dcerou protestantského pastora).
Bylo zajímavé pozorovat, jak se vypořádala s osočováním, že ona způsobila Německu obrovské potíže, když na přechodnou dobu a ve snaze zabránit humanitární krizi dovolila, aby uprchlíci směli dovnitř.
Nekličkovala, stále dokola, v klidu opakovala svoje přesvědčení, jež se dá shrnout do humanisticky laděné věty: lidem ve veliké nouzi jsme povinni pomoct. Vytýkají jí, že uprchlíky "pozvala do Německa", ačkoliv oni už dlouho dleli v Evropě a pozvání je lež.
U nás o uprchlíka z muslimských zemí skoro nezavadíte, ale až na výjimky se nenajde politik, který proti nim nebrojil, nevykládal zasvěceně o jejich nekonečné kulturní odlišnosti, neintegrovatelnosti, rizikovosti atd.
Pokud v Česku najdeme nekonfrontační typ politika, nemá dnes šanci uspět. Zářným příkladem je premiér a donedávna předseda ČSSD Sobotka, který se snažil vyhýbat konfliktům, pokud k nim nebyl dohnán. Coby šéf partaje skončil, do dnešní české politiky se nehodí, nemá ostré lokty, nemlátí pěstí do stolu, nevyrábí nepřítele. (Ale oproti Merkelové mu chybí její vnitřní síla, často lavíruje.)
Útočníci na koni
Úspěch slaví Andrej Babiš a Miloš Zeman, lidé útoční, konfrontační, nálepkovači, rozdělovači společnosti, ústní rváči. Úspěšný podle průzkumů veřejného mínění je i Tomio Okamura, politik střetu, strašení. Politickým bitkařem je taky Miroslav Kalousek (byť ten jako světlá výjimka nežije z antimuslimských a antiuprchlických postojů). A tak můžeme pokračovat. Jsi rváč, v české politice uspěješ, nejsi, vyšumíš.
Politici slouží jako vzory. Merkelová v Německu vládne dlouho (i to je jistě jeden z důvodů, proč ztratila, únava z "Mutti"), zosobňuje stabilitu, vyrovnanost, rozvážnost a taky odmítání nejtemnější doby německých dějin, nacismu. Pomoc prchajícím lidem pro ni zřejmě také znamená, že si stále dál uvědomuje "německou vinu".
Čeští politici si žádnou vinu nepřipouštějí (dobře je to vidět na vztahu ke komunistům, ale i na vztahu k Romům). My se považujeme za "historicky nevinné", takže si tu konfrontaci můžeme dovolit a pěstovat ji, i když společnost rozděluje a ničí. Hlavně že (zatím) funguje.
Nepřijatelná je sympatie k AfD. Zatímco Merkelová symbolizuje Německo vůči Česku přátelské, AfD nám žádnou podobnou zvěst nenese. Přesně se trefil premiér Sobotka, když řekl: "Pokud se někdo raduje z volebních zisků AfD, nevidí si na špičku nosu. Dnes štvou proti uprchlíkům a EU, zítra budou terčem Češi a Poláci."
Naopak Andrej Babiš pravil: "Vítězem voleb je vlastně AfD, která výrazně posílila na tématu uprchlíků a bezpečnosti." Tušíte v tom jistý obdiv k protestní straně, protože i ANO bylo protestním hnutím. Připomeňme, že AfD získalo 12,6 procenta hlasů, kdežto CDU/CSU 33 procent; o nějakém vítězství se nedá mluvit.
AfD dlouho osobně podporuje exprezident Václav Klaus, taky pěstitel konfrontace, znám je jeho zavilý odpor vůči EU, multi-kulti, politické korektnosti. V Alternativě pro Německo se zjevně našel. "Úžasným výsledkem je ztráta čtvrtiny hlasů merkelovské CDU, pětiny hlasů schulzovské SPD a naopak zisk 13 procent hlasů politickým a mediálním establishmentem démonizované AfD," nechal se slyšet.
Benešovy dekrety a AfD
Obrací věci naruby: "Ukázalo se, že ne všichni Němci se nechali zastrašit nenávistnou propagandou proti AfD, kterou nakonec zvolil každý sedmý německý občan," pravil. Přitom nenávistnou rétorikou je známa AfD.
Klaus se veze na protiněmecké vlně, odmítá Merkelovou, která je pro Česko darem z nebes, a podporuje AfD, jež jde proti této ženě. Je mu fuk, že "alternativa" pro Česko znamená nebezpečí. Kdyby AfD u sousedů vládla, zapotili bychom se.
Bernd Pachal z AfD na Facebooku chválil šikovnou politiku protektora Reinharda Heydricha v tehdejším Československu. Prý od prvního okamžiku nastavil správný směr. AfD odmítá Benešovy dekrety. Před dvěma roky mluvčí strany André Barth řekl: "Dodnes jsou tyto dekrety platným předpisem v naší sousední zemi. Málokdo ví, že také etnická skupina Maďarů padla za oběť těmto dekretům. Dnešní Česká republika by jako členský stát EU a demokratická země měla i 70 let po válce konečně tyto dekrety prohlásit za neplatné."
O nějakém pocitu viny v AfD nelze hovořit. Letos v září místopředseda AfD Alexander Gauland tvrdil, že "máme právo být pyšní na to, co dokázali němečtí vojáci ve dvou světových válkách". Má smysl pokračovat?
Ta strana z nás udělá nové "muslimy", odmítaný lidský druh, přesně jak řekl Sobotka. Je založená na hledání nepřítele, maximální konfrontaci. Teď to jsou pro ně muslimové, příště klidně Češi. Klaus a další méně hluční obdivovatelé úspěchu AfD toto nevidí?
Strašně nám chybí onen klidný, pevný "merkelismus", odvaha nevyhledávat střet, abych potvrdil sám sebe, svou sílu. Ale stát pevně na svém, jako to dělá Merkelová, když klidně a jasně odmítá politiku Putina či Trumpa.
