Vězení a podmínky v něm od počátku vyvolávaly nesouhlasné reakce. Události spojené s nedávným výročím, zejména pak řada protestních akcí po celém světě, potvrzují, že tento stav trvá i po půl desetiletí jeho existence. Co ale vlastně kritikům, ať již se rekrutují z řad mezinárodních organizací (OSN), států (státy EU) nebo NGOs (Amnesty International, Human Rights Watch), na Guantánamu vadí? A jsou jejich výtky oprávněné, nebo se jedná, jak často a rádi opakují obhájci současné politiky prezidenta Bushe, jen o laciný a do hávu lidsko-právní rétoriky maskovaný antiamerikanismus?

Jak vybírají vězně 

Obecně lze rozlišit tři základní důvody kritiky Guantánama. První souvisí s výběrem osob, jež ve vězení pobývaly nebo stále ještě pobývají.Ačkoli tyto osoby bývají označovány za zaryté teroristy a "nejhorší z nejhorších", samy americké zdroje připouštějí, že přes 50% z nich se nikdy nedopustilo nepřátelského aktu proti USA ani jinému státu a že jen zhruba u desetiny je možno prokázat vazbu na teroristickou síť Al-Káidy.

Ostatní zadržování řádově se jedná o několik stovek osob jsou viněni pouze z neurčitého "napojení na terorismus", přesnější údaje o formě a rozsahu tohoto napojení však obvykle chybí. Tato situace je z velké části způsobena tím, že většina vězňů, odhaduje se přes 80%, nebyla původně zajata přímo americkými jednotkami, ale USA je předaly Pákistán nebo afghánská Severní Aliance. To vše v době, kdy Američané vypláceli za zadržené členy Talibánu a Al-Káidy peněžitou odměnu, což samo o sobě mohlo tvořit dostatečný popud k hledání "teroristů".

Čím vězni jsou

Druhým důvodům kritiky Guantánama je nejasné právní postavení zadržených. Ti jsou americkou administrativou označováni za "nelegální" nebo "nepřátelské" kombatanty, kteří  nemají právo na status válečných zajatců, současně je ale nelze považovat ani za běžné civilní vězně.

Nacházejí se tak v určitém právním vákuu, což má za následek mimo jiné to, že podle názoru USA proti nim mohou být použity v podstatě jakékoli vyšetřovací metody (včetně metod svou povahou a intenzitou se blížících nelidskému zacházení) a že je údajně  lze držet ve vězení, bez obvinění a bez soudu, až do konce tzv. války proti terorismu (což se fakticky může rovnat doživotnímu zbavení svobody).

Vzhledem k tomu, že současné  mezinárodní právo kategorii "nelegálních" či "nepřátelských" kombatantů nezná, budí její využití, zvláště vzhledem k uvedeným důsledkům pro jednotlivce, oprávněné výhrady.

Jak vězni žijí

Třetí, poslední důvod kritiky se týká podmínek, v jakých vězni na Guantánamu žijí.  Zprávy již propuštěných osob i záběry přímo z místa svědčí o tom, že věznice nesplňuje základní standardy kladené na podobná zařízení. Cely jsou malé a nezaručují prakticky žádné soukromí; zadržení v nich navíc tráví většinu času. Když už se výjimečně dostanou mimo ně, nesmějí vzájemně komunikovat ve větších skupinách, při převozech, byť v rámci areálu, jsou jim zavazovány oči apod.

Daný přístup odpovídá tradiční americké koncepci vězeňství, která klade důraz na sociální izolaci a mlčení, jež mají sloužit jako trest i jako nástroj zlomení vězně a jeho přetvoření v nového, lepšího člověka. Model příliš nefunguje ani v běžných věznicích, jeho aplikace na osoby, které dosud nebyly za nic odsouzeny (ba ani z ničeho obviněny), se ale jeví vysloveně problematická.

Vedle těžkých podmínek upozorňují odpůrci Guantánama rovněž na to, že jeho "obyvatelé" se stávají, či alespoň stávali, terčem častého a zřejmě systematicky využívaného ponižování a urážení. Opět se jedná o prostředek, který, byť snad může efektivně přispět ke zlomení člověka, je morálně a právně jen těžko přijatelný.

Nejen slepý antiamerikanismus

Přehled hlavních důvodů vedoucích ke kritice Guantánama ukazuje, že za protesty proti americké věznici a tam užívaným praktikám rozhodně stojí více než jen jakýsi zaslepený antiamerikanismus. Z jistého úhlu pohledu lze dokonce říci, že odpůrce Bushova stylu vedení tzv. války proti terorismu, nebo přinejmenším jejich serióznější část, mnohdy k jejich postoji motivuje právě věrnost a úcta k americkým hodnotám a snaha zabránit jejich devalvaci  ze strany těch, kdo je mají chránit.

Americká společnost vyrostla na principu hledání rozumné rovnováhy mezi dvěma klíčovými hodnotami: bezpečností státu a svobodou jednotlivce. V určitých obdobích se tato rovnováha porušila a trvalo jistý čas, než se ji podařilo obnovit. Právě takovému procesu znovunalézaní ztracené rovnováhy čelí USA v současnosti.

Po událostech z 11. září 2001 byly "misky vah" jednostranně vychýleny ve prospěch bezpečnosti, a to někdy až za cenu úplné negace osobní svobody. Spor o Guantánamo, které nabízí asi nejkřiklavější příklad dané negace, tak není jen sporem o osud několika set lidí podezřelých z podpory terorismu. Je rovněž, a snad zejména, sporem o to, zda je ono "vychýlení", k němuž v USA došlo, v pořádku a lze jej tolerovat, nebo by bylo vhodnější vrátit se k takovému modelu rovnováhy, který svobodě a bezpečnosti přiznává stejný význam a nedovoluje obětovat jednu v zájmu druhé.

O tom, který z obou postojů je správnější (a který je více pro- či naopak anti- americký), by si již měl rozhodnout každý sám.

Autorka pracuje v Ústavu mezinárodních vztahů