Luděk Navara Luděk Navara | Komentáře
4. 5. 2018 12:25

Co by nám vzkázal legionář Pavel Knihař, který šel bojovat proti komunistům v Indočíně

Češi jsou nepočetným národem, jejich místo uprostřed Evropy se ke klidnému a svébytnému rozvoji příliš nehodí a je příliš malé na to, aby se dalo bránit. Není tedy jejich osudem, aby bojovali za svou vlast někde úplně jinde?
Pavel Knihař (1931-2018) nezískal ani uznání příslušníka třetího odboje.
Pavel Knihař (1931-2018) nezískal ani uznání příslušníka třetího odboje. | Foto: Archiv Luďka Navary

Vlastně je to příběh bojovníka, kterých bylo mezi Čechy mnoho, ale kteří stále jaksi nejsou pořád v oblibě; Pavel Knihař (1931-2018) se hned po komunistickém puči v únoru 1948 rozhodl ilegálně působit proti režimu, a když mu hrozilo odsouzení a vězení, odešel do emigrace, aby tam bojoval dál: vstoupil do francouzské cizinecké legie, bojoval jako legionář proti rudému nebezpečí v Indočíně, bojoval za Francii vůbec. A udělal docela slušnou kariéru. Stal se komandérem Řádu čestné legie, což je prestižní francouzské vyznamenání.

Pavel Knihař obdržel francouzskou vojenskou medaili, snímek z Vietnamu z roku 1955.
Pavel Knihař obdržel francouzskou vojenskou medaili, snímek z Vietnamu z roku 1955. | Foto: Wikimedia Commons - Archiv Pavla Knihaře

Pavel Knihař před několika dny ve Francii zemřel a stojí za to si připomenout jeho osud. Především proto, že boří mýtus o Češích, kteří si prý ten komunismus sami rádi přivolali. A vůbec; že za svou svobodu v zásadě nebojují, jen pasivně přihlížejí pokaždé, když ji ztrácí: jako se tomu zdálo být v době, kdy si zemi podmaňoval Hitler, později Stalin. A svým způsobem i Brežněv v roce 1968. Jenže v zemi, kde si nepřítel bere vaše blízké jako rukojmí, se bojuje těžko; proto odešlo před druhou světovou válkou tolik mladých mužů do ciziny, aby bojovali tam. A také jich odešlo mnoho po únoru 1948, jen se o tom tolik nepíše. Většina z nich totiž očekávala, že začne třetí světová válka a oni se hned vrátí jako osvoboditelé. To přiznal ve svých vzpomínkách i Pavel Knihař: "Vzhledem k tomu, jak komunistické orgány potlačovaly jakoukoliv známku odporu, mohlo mne čekat pouze vězení, nebo tábor nucených prací. Rozhodl jsem se toto mezidobí využít a odejít na Západ, kde bych pokračoval v boji proti komunismu. A musím zopakovat, že jsem byl skutečně přesvědčen, že tato situace nemůže trvat déle než několik měsíců, nejdéle rok."

S touhle falešnou vidinou na Západ odešly stovky česky či slovensky mluvících mužů, jen v řadách francouzské cizinecké legie jich proti vietnamským komunistům bojovalo kolem šestnácti set. Bylo to od války největší bojové nasazení Čechoslováků. Samozřejmě: mnozí se do cizinecké legie dostali ze zoufalství, mnozí z naivity, někteří přímo z hlouposti. Opravdu hodně z nich neudělalo kariéru žádnou a jejich těla leží někde ve vietnamské hlíně. Byla to úplně zbytečná smrt na druhém konci světa? Bojovali tam jen za pochybné francouzské koloniální zájmy, nebo za svou zemi na druhé straně železné opony? Nenaletěli tito bojovníci stejně, jako naletěli někteří čestní (ale i naivní) odbojáři "doma", v komunistickém Československu agentům provokatérům a nechali se zbytečně zatknout a poslat do vězení, či v horším případě rovnou na šibenici? A nakolik to snižuje zpětně jejich nasazení a odvahu?

Spisovatel a novinář Pavel Tigrid jednou poznamenal, kolik lidí přijímá jako samozřejmost, že za byt se platí činže, za vodu vodné, za jízdu po dálnici mýtné. Ale svobodu že chtějí mít všichni zadarmo.

Podobně to viděl i Pavel Knihař. Když spolu se spolužáky založili po 25. únoru 1948 v Praze ilegální organizaci, vydávali tajný časopis Svobodný hlas. V jednom textu napsali: "… naše věc - boj za pravdu a svobodu - nakonec zvítězí, byť si vyžádá mnoho a mnoho obětí."

Češi jsou nepočetným národem, jejich místo přímo uprostřed Evropy se ke klidnému a svébytnému rozvoji příliš nehodí a je příliš malé na to, aby se dalo bránit. Není tedy osudem Čechů, aby znovu a znovu bojovali za svou vlast někde úplně jinde? Jako legionáři na Sibiři, jako letci v Anglii, jako pěšáci u Tobruku?

Každopádně "doma" se mezitím odehrává úplně jiný boj, ve kterém se vede válka o srdce Čecha: o to, aby zapomněl, aby se staral jen sám o sebe, aby se nesnažil stavět na odpor a nevážil si svých vzdálených hrdinů. Někdy o nich Čech opravdu pochybuje a ještě častěji mnohem více pochybuje o smyslu jejich hrdinství. Ostatně je často ani příliš nezná. Neplatí to tak trochu i pro Pavla Knihaře? Skoro všechna vyznamenání dostal ve Francii a "doma" jen jedno jediné: Cenu Václava Bendy. Sám vím, že ho trápilo, když nezískal ani uznání příslušníka třetího odboje.

Knihař byl bojovník, bojoval v Indočíně ve válce, která nebyla vítězná a možná byla i zbytečná. Neměl by to být důvod, abychom ale na něj zapomněli, stejně jako na další české i slovenské bojovníky v zájmu vlasti, svobody, dobrých úmyslů či pouhých iluzí své bitvy ve všech koutech světa. Abychom o smyslu jejich hrdinství mohli přemýšlet, musíme je znát.

 

Právě se děje

Další zprávy