„Pracujícím se zvýší přídavky na děti.“ Tak zní nejnovější návrh sociální demokracie, informovala média.
Za komunistů by totožná informace měla jiný význam. Slovo „pracující“ bylo v oficiálním jazyce synonymem pro všechny obyvatele státu, říkalo se tak prostě lidu a lidem. „Filmový festival pracujících“ nebyl určen pouze divákům, kteří skutečně pracovali, ani se na něm nepromítaly jen filmy o práci. Zpodstatnělé přídavné jméno „pracující“ tehdy znamenalo víceméně totéž, co „občan“. Protože kdo nepracuje, kdo nemá razítko v občance, by správně neměl ani existovat. Nezaměstnanost byla v totalitním státě – alespoň slovně – vymýcena. K lidu byl přilepen přívlastek „pracující“.
Kdyby se dnes zvedly přídavky pracujícím, na rozdíl od minulosti by to neznamenalo „všem“, ale jen těm, kdo „mají práci“. Slovo „pracující“ nicméně dál zvoní hrdostí, ozvěna budovatelských hesel z něj nevymizela. I dnes by si politici přáli samé „pracující“.
Na pracování pochopitelně není nic špatného, mít práci je potřeba a nutnost, práce člověka živí a často naplňuje. Podporuje sebevědomí, přispívá k pocitu sebeúcty a uznání. To všechno platí. Nemít práci – když ji mít chci – je zlé.
Ale z práce se nemá dělat fetiš. Není to bůžek, kterému se musíme za každou cenu klanět. „Pracující“ nejsou lepšími, hodnotnějšími členy společnosti než „nepracující“, v žádném ohledu. Nezapojit se do pracovního procesu, i když by to dotyčný člověk byl býval dokázal, je ve svobodné společnosti z řady důvodů možné a akceptovatelné. Dostat do práce úplně všechny, což se u nás v současnosti už téměř podařilo, není ani nutné, ani proveditelné.
Motivovat lidi k práci – přesněji: k tomu, aby přijali nějaké pracovní místo – tím, že jim v takovém případě stoupnou přídavky na děti, by stát neměl. V první řadě proto, že originálním adresátem přídavků je samo nezaopatřené dítě, ne jeho rodiče. „Pokutovat“ dítě za to, že jsou otec nebo matka nepracující, nezaměstnaní, znamená diskriminaci, která by mohla mít u soudu vážné problémy.
Pak je tu materiální stránka věci. Přídavek na dítě je strategickou sociální dávkou, má přispívat na výdaje, jako je výživa a výchova. Rodina by s ní měla počítat, kalkulovat dlouhodobě. S tím je ale přece v rozporu vázat výši přídavku na to, jestli rodič jeden měsíc má a druhý měsíc nemá práci.
Nabízí se otázka, jestli přídavky na děti nepotřebuje vyztužit rozpočet spíš ten, kdo je bez práce, než rodič, který práci – a tudíž pravděpodobně také vyšší příjem – má. O tom, že dávky patří těm „opravdu potřebným“, přitom od politiků slyšíme od rána do večera.
Návrh ČSSD spojit výši přídavků s prací pochopitelně neřeší „kvalitu“ takové práce a pracovního místa, mimo to, že se rodina musí dostat aspoň na trojnásobek životního minima. Představa, že se lidi nechají „nějak“ zaměstnat kvůli přídavkům na děti, se ovšem hodí mnohem spíš do vzorce „levné práce“ v maloobchodě nebo montovnách než k pracovnímu místům spojeným s vysokou přidanou hodnotou. A zase jsme u fetiše pracovních míst a u přehlížení toho, o jakou práci a za jakých podmínek jde.
Možná by sociální demokracie klidně zvýšila přídavky na děti vůbec, bez podmínek. Je to i propopulační opatření – jenže s účinkem především na chudší, až nejchudší vrstvy obyvatelstva, které řada politiků portrétuje spíš jako zneužívače dávek v mercedesech než lidi v nouzi. Vůbec ČSSD nepodsouvám, že podobně přemýšlí taky, ale tahle populistická šablona se prostě už etablovala natolik, že ji žádná strana nemůže ignorovat. Na Babišovu návštěvu u sociálně slabých ve Varnsdorfu a údiv „jak to, že nejste v práci“ si pamatuje asi každý. Zvednout „takovým lidem“ přídavky na děti, to chce politickou kuráž. Bohužel.
Když už zvýšit přídavky, tak by ovšem bylo spravedlivější a sociálnější udělat to plošně. A ne dávku napojit na status „pracujících“ rodičů. Ty dvě věci jedou každá po své vlastní koleji.
