Propočítal to Gerd Gigerenzer z Ústavu Maxe Plancka v Berlíně. Využil statistiky o tom, kolik obětí připadá na cestování letadlem a kolik lidí zahyne na silnicích.
Že letecká (a taky železniční) doprava je podstatně bezpečnější než jízda autem, není nic nového. Proč se tím tedy znovu zabýval?
Protože z tohoto úhlu zhodnotil, co se dělo ve Spojených státech po 11. září 2001, kdy letadla unesená teroristy zaútočila na centrum New Yorku a na washingtonský Pentagon. Smutné výročí si svět připomínal zrovna před pár dny.
Mnohem více obětí
Ve čtyřech unesených strojích tehdy zemřelo 256 cestujících. Spolu s nimi zahynuly tři tisícovky lidí na zemi. Vzápětí se mnoho Američanů začalo, pokud mohli, vyhýbat cestám letadlem a místo toho víc jezdili auty. Gerd Gigerenzer to prokázal z údajů leteckých společností a ze záznamů správců silnic, kteří monitorují hustotu provozu. A propočítal, že z počtu úmrtí na silnicích, který vzrostl, připadá 1595 právě na lidi, kteří by jinak letěli letadlem a nic by se jim nestalo. Teprve rok po teroristických útocích se množství pasažérů v letadlech a autech vrátilo do obvyklých mezí.
Neboli: obětí teroristického útoku ze září 2001 bylo ve skutečnosti o plnou polovinu víc. Patří mezi ně také půl druhého tisíce lidí, kteří z obav před dalším útokem vyměnili cestování letadlem za řízení auta. A doplatili na to, protože silnice je pořád mnohem nebezpečnější.
Jejich reakce byla na pohled pochopitelná, ale ve skutečnosti nerozumná. Člověk, který sedí za volantem svého auta, si myslí, že má cestu pod kontrolou. Na rozdíl od vlaku nebo letadla, kde o něm rozhoduje kdosi jiný v řídicí kabině. Jenže jeho kontrola vysoce rizikového prostředí na silnicích mu stejně neumožňuje vyhnout se nehodám, kterých je v autě podstatně víc.
Boj za svobodu - a proti svobodě
Co je však horší, teroristé svými útoky neovlivnili jen běžné pasažéry. Reagovala také státní moc. "Bojujeme za svobodu," řekl americký prezident George W. Bush pár dnů po teroristické akci. A veřejnost jej pochopila.
Snesla zpřísnění kontrol na letištích, což je pro cestující hodně otravné, ale přitom celkově rozumné, protože se tak zvýší bezpečnost přepravy.
Americká veřejnost však překousla mnohem víc. Schválení Vlasteneckého zákona, který umožňuje bezpečnostním agentům odposlouchávat telefonické hovory, číst e-maily, podívat se do záznamů knihoven stejně jako do bankovních výpisů a zdravotnických karet. A to aniž by museli předem u soudce dokázat, že mají proti sledovanému skutečně dostatečně podložené podezření.
Američané také spolkli fakt, že na námořní základně USA v Guantánamu na Kubě jsou vězněni podezřelí teroristé. A to bez rozhodnutí soudu. Snesli, že zpravodajská služba CIA má ve světě tajné věznice, kam se nedostanou ani pracovníci Červeného kříže.
Formálně je, možná, vše v pořádku. Nic takového sice americké zákony nedovolují, ale tohle přece vládní zaměstnanci provádějí mimo americké území...
Fakticky se však stalo, že bojovníci za ochranu svobody ji sami narušují. Byť v dobré víře, že takto bojují s terorismem. Vlastně se podobají těm lidem, kteří ve strachu před únosem letadla radši sednou do auta a vyrazí na daleko nebezpečnější silnici.
