U Josefa Tošovského, Pavla Kysilky, Zdeňka Tůmy, Miroslava Singera i Jiřího Rusnoka by to byl skandál. U v pořadí šestého guvernéra České národní banky Aleše Michla nad tím většina už jen mávne rukou, že stále nemá nejvyšší bezpečnostní stupeň prověrky, i když standardní lhůta již uplynula. Připomeňme, že se bavíme o velmi dobře placeném lídrovi instituce, který nakládá se spoustou citlivých finančních údajů.
I okolo Michlových předchůdců bylo samozřejmě hodně hádek. Připomeňme, že Tůmu si do čela ČNB prosadil prezident Václav Havel proti všem, Singer si užil své při obhajobě kurzového závazku a Rusnok čelil - oprávněné - kritice, že dostal vysoký post za předchozí služby prezidentu Miloši Zemanovi. U nikoho ale nešlo zpochybnit osobní integritu, a to dokonce ani u Rusnoka, který byl v politických hrách dosud namočen nejvíce. I on však v řádném termínu dostal bezpečnostní prověrku a nyní se právem podivuje, že s tím jeho nástupce má problém.
O důvodech Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ) můžeme jen spekulovat. Michl už jako řadový člen bankovní rady překvapil tím, že se nezbavil svého fondu Quant, ale následoval vyšlapanou cestu svého politického patrona Andreje Babiše (ANO) a vložil ho do svěřenského fondu. Možná je za váháním NBÚ něco jiného, každopádně to není vůbec dobré pro instituci, která až donedávna platila za jednu z nejkvalitnějších v Česku.
Věř a inflace tvá tě uzdraví
Kdyby šlo o osobní problémy jednoho ze sedmi členů bankovní rady, asi by nad tím šlo mávnout rukou. Ale zde se minulý rok událo něco více. Miloš Zeman beze zbytku využil svého práva zcela obměnit bankovní radu a Michl dostal k ruce mnohé vážené osoby, ale s jasným zadáním holubičí měnové politiky, tedy nezvyšování úrokových sazeb.
Za normálních okolností by to zas tak nevadilo a odborná debata elitních ekonomů by se točila okolo toho, zda je lepší mít o čtvrt procentního bodu vyšší úrokovou sazbu a inflaci pod dvěma procenty, nebo raději nic neměnit a mít chvilku inflaci lehce přes dvě procenta.
Ale v takové situaci rozhodně nejsme. Aleš Michl při svém nástupu zcela nepochopitelně slíbil stabilní sazby i v budoucnosti, což žádný odpovědný guvernér nemůže činit, protože ještě nemá v ruce poslední analýzy ekonomického aparátu ČNB. Nicméně Zeman (i Babiš) byli nadšeni a Michl dostal k sobě podobně smýšlející výpomoc.
Tato politika ale zjevně nevyšla. Většina zformovaná za předchozího guvernéra Jiřího Rusnoka dovedla základní úrokovou sazbu až na sedm procent, přičemž poslední navýšení bylo skokové právě proto, že "rusnokovci" správně očekávali, že "michlovci" v této politice dál nebudou pokračovat, ale snižování sazeb při vysoké inflaci se také neodváží.
Tak vznikla současná uhlířská víra většiny bankovní rady, že sedmiprocentní sazba je to pravé ořechové. Pro to ale dosud rada s nemalým aparátem elitních ekonomů nesnesla žádné solidní argumenty. Naopak se zaplétá do čím dál bizarnějších příběhů.
Pracovat a chudnout
Nejprve Michl tvrdil, že z velké části čelíme dovezené inflaci, se kterou ČNB mnoho nezmůže. To brzo opustil, protože tak okatá rezignace na funkci centrální banky se nedala dlouhodobě zastávat ve funkci šéfa centrální banky. Pak přišel příběh, že máme nejpřísnější měnovou politiku za 20 let a lidi mají šetřit. To je nepochybně ekonomický vtip roku. Nominálně je sazba skutečně vysoko, ale reálně po zápočtu inflace máme jednu z nejuvolněnějších měnových politik mezi zeměmi Evropské unie. Divočejší kusy provádí už jen Maďarsko a Bulharsko. V takové chvíli pobízet lidi ke spoření citáty od Aloise Rašína, když se jim zároveň znehodnocujete kvapem reálnou hodnotu úložených peněz, si žádá nemalou odvahu.
Asi nejdéle vydržel příběh o tom, že sedmiprocentní sazba už dostatečně tlumí inflaci. Nevypadá to. Je jistě na odbornou debatu ekonomů, zda předchozí politika "rusnokovců" byla ta nejlepší možná, ale rezignace na využití základního nástroje centrální banky zjevně také k ničemu nevede. A nemyslí si to jen většina ekonomů, ale třeba i Mezinárodní měnový fond.
Věštba o zkrocené inflaci se tak pravidelně odsouvá kamsi do budoucna. Aktuálně bychom se podle prognózy ČNB měli dostat zpět k dvouprocentní inflaci na počátku příštího roku. To by bylo skvělé. Ovšem i tato prognóza už za mnoho nestojí, protože členové bankovní rady se jí neřídí. V ní totiž také vidíme kalkulaci nejprve se zvýšením úrokové sazby, aby ta pak mohla klesat. To rada bez podrobného vysvětlení odmítla.
Zájem státu je nejvýše
Miloš Zeman sice s obměnou bankovní rady minulý rok vyvedl velkou divočinu a notně tak pobídl zákonodárce, aby už dále nenechávali jmenování radních výhradně na libovůli hlavy státu, nicméně to neznamená, že radu obsadili nekvalitní ekonomové.
Michl sice zjevně postrádá manažerské kvality k řízení tak důležité instituce, ale jinak v radě jsou velmi schopní odborníci. Viceguvernérem je respektovaný profesor ekonomie a znalec útrob ČNB Jan Frait. Druhou viceguvernérkou další silná osobnost Eva Zamrazilová. Další tři nováčci - Karina Kubelková, Jan Kubíček a Jan Procházka - přestavují to nejlepší z mladší generace ekonomů.
Nicméně přesto jsou tito talenti nyní v zakletí - či spíše prokletí - zjevné politické objednávky nezvyšování základní úrokové sazby. Musí tak vymýšlet dosti krkolomné argumentace, kterým asi ani oni moc nevěří. A pracně budovaná prestiž ČNB tak jde ke dnu.
Nejen v zájmu republiky, ale i v zájmu vlastní hodnověrnosti by tak měli začít uvažovat o revoltě proti Michlově dominanci. Guvernér je jistě silná figura a ten současný se navíc u prezidenta notně zasloužil o mnohá nová jména centrálních bankéřů. Ale odpovědnost vůči státu je výše. A stále platí jednoduchá matematika: Při hlasování na bankovní radě je guvernér jen jeden ze sedmi a ostatním členům nic nebrání Michla poslat tam, kde už byl - do pozice lídra názorové menšiny, který je nepochybně zajímavý, provokativní, originální a právem přitahuje pozornost, ale to je tak asi všechno.
