reklama
 
 

Diagnóza: workoholismus. Místo aby se léčili, politici se jím chlubí

17. 4. 2019 11:50
S premiérem spolupracuji intenzivně, podařilo se nám přesvědčit vládu, že výzkum a vývoj jsou priority, říká nastupující ministr Havlíček | Video: DVTV, Daniela Drtinová |  26:35
Pokud někdo musí pracovat 16 hodin denně, tak to nepovažuji za režim odborníků, ale za mizerné podmínky někoho, kdo neumí dobře zorganizovat ani vlastní práci.

Není to ani měsíc, co jsem psala, že mě děsí adorace workoholismu, a už se nám pro tento životní styl chystá vzor z ministerských řad. Příští ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček se totiž kasá tím, že pracuje 16 hodin, za což se nestydí - nevidí prý důvod, proč by měl být workoholismus špatný (používaje k tomu senzační příměr o vrcholových sportovcích, kterým se nenadává do sportoholiků). A není sám.

Dalším politikem, který chce lidi, respektive voliče, okouzlit svým vražedným pracovním tempem, je zkušený eurokomisař Pavel Telička. Jde do voleb se sloganem Workoholik ve vašich službách.

Rozdíly zde samozřejmě vidím, Telička má s politikou, včetně té evropské, mnoho zkušeností, kdežto Havlíček je z další z odborníků, který by "před pár lety nevěřil, že do politiky půjde". Ale používání workoholismu coby nové politické devizy je spojuje.

Vyslyšení obligátních nářků, že poslanci nepracují a celé dny se jen válí u jakéhosi bezedného koryta, se Andreji Babišovi vyplatilo už před lety, kdy uspěl s proklamací "Nejsme jako politici, makáme". Jistě, politiků, kteří se nepředřou, je dost, sám Babiš vysvětluje svou častou neúčast v parlamentu tím, že pracuje 18 hodin denně (a to i mimo sněmovnu). I já chci po politicích, aby se věnovali tomu, čemu mají, a tak, jak mají.

Workoholik není člověk, který má ze své práce potěšení, a to i přesto, že těžce a dlouho pracuje. Workoholismus je často považován za pozitivní a prospěšný a workholici za velice schopné a pracovité lidi milující svoji práci. Ve skutečnosti nemá workoholismus s nadšením a zaujetím nic společného. Je to nemoc jako každá jiná.

Zdroj: Nelátkové závislosti - závislost na práci, výukový text Centra adiktologie, autor Jaroslav Vacek. Zdroj: Nelátkové závislosti - závislost na práci, výukový text Centra adiktologie, autor Jaroslav Vacek.

Ale pokud někdo musí pracovat 16 hodin denně, tak to nepovažuji za režim odborníků, ale za mizerné podmínky někoho, kdo neumí dobře zorganizovat ani vlastní práci. Nebo si vymýšlí. Ale pokud dodržuje takové tempo, a třeba i o víkendu, tak potěšpámbu a že pozdravuju manželku!

To Pavel Telička (bývalý člen ANO nyní na tiskové konferenci, zřejmě v žertu, svůj start-up Hlas k hnutí ANO přirovnal) na sebe ve svém dynamicky střiženém spotu prozrazuje i jiné věci. Dozvídáme se, že je sportovec, otec, manžel, člověk, pejskař, ragbista, vinař, srdcař a dokonce i robot. Snad právě jeho robotická stránka mu dovoluje mít, kromě té hromady práce i koníčky, ale přesto si workoholismus vetknul do svého volebního hesla.

Je rozdíl mezi tím, když má člověk svou práci přirozeně rád a chce ji dělat dobře, a mezi stavem, kdy je na ní závislý, takže kdyby mu ji někdo schoval, uzmul, tak se daný jedinec zřejmě rozsype.

Důsledky workoholismu jsou dnes už dobře popsané a já moc nechápu, proč se tím chlubit a utvrzovat společnost v mylném dojmu, že pracovat až do vyhoření je jediný způsob, jak se dá pracovat dobře a tvrdě, a kdo tak nečiní, je líný moula, který spoléhá na jakési nadání a na práci mu vlastně nezáleží.

Chci ve vrcholné politice vidět lidi, kteří svou práci berou vážně. Ale rozhodně v ní nechci někoho, kdo je na práci závislý. Přijde mi to nestabilní a nebezpečné.

autor: Anna Vodrážková | 17. 4. 2019 11:50

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama