Na samém prahu čtvrté průmyslové revoluce, ve které za nás snad konečně budou všechno dělat roboti (otročit budou jenom ti, co se o roboty dovedou postarat), se práce nevzdáváme. Naopak. Navzdory mýtům o vybíravých zaměstnancích, co "se jim nechce makat", mi připadá, že si usilovně zvyšujeme kvalifikace, o práci si čteme i po práci a věnujeme se práci a motivaci k ní víc, než bychom museli. Děláme to, abychom si práce užili do zásoby, až zase nebude?
Práce je tu všude kolem nás, a když skončí ta oficiální, začíná práce na nás samotných. Snad nikdy nebylo na trhu tolik motivace jako dnes. Jak být dobrý, jak nevyhořet, jak hodně pracovat, jak úspěšně odpočívat, jak odpovědět na všechny e-maily v rekordním čase, jak se nenechat pohltit prací, jak se do ní hluboce ponořit, jak odpočívat ještě lépe - 2. vydání…
Konference, knihy, citáty, časopisy a metody… při tom seberozvoji se zapomnělo na staré dobré flákání a nevědomé čerpání sil a inspirace (které jsme si nemuseli osvojovat s nějakým samozvaným koučem mentálních návyků).
Veškerý byznys s motivací jen upevňuje pocit, že práce je to nejvíc, co sobě i světu můžete dát, a bez práce nejen nejsou koláče, ale není bez ní ani ten, kdo by je chtěl jíst. Workoholismus, který byl bohužel vždy brán jako taková roztomilá závislost, žádnej heroin, se stal hodnotou. Pracovat, pracovat, pracovat - v kanceláři a pak doma na tom, abychom byli šťastnější v kanceláři, a zapomenout u toho na to, proč to vlastně děláme. Hlavní dnes je, že něco děláme, že můžeme pyšně tvrdit, že nemáme na nic čas a připadat si u toho důležitě.
Uvěřili jsme, že když budeme hodně pracovat, tak to bude ke štěstí stačit.
Práce skutečně je významná a důležitá, ale nemůže být tím jediným, co nás definuje. A občas je příjemné jet na plný plyn a pracovat až do rána, ale nejde to takhle furt - pokud zůstanu v analogii auta (analogie, u které si teď sama připadám jako nějaký guru z knížek o radosti z nekonečné práce), tak to stojí hodně benzinu a žádná nádrž není nekonečná. A někteří z nás dokonce jezdí jak s prázdnou nádrží, tak i se zataženou ruční brzdou.
Neznamená to, že se máme vzdát práce. Ani nechválím prokrastinaci - ta je zase poháněna vinou a způsobuje stres. Já mluvím o nepracování‚ které způsobuje radost. Nikdy jsem nebyla fanoušek konceptu "práce je mi zábavou a naopak", protože to vede k setření hranice mezi odpočinkem a aktivitou, což, ruku na srdce, zvládne s lehkostí jen málokdo.
Je čas poslat práci tam, kam patří - a to do pracovní doby. Jinak si nikdy neužijeme, že už je dodělaná.
