reklama
 
 

"Klid na práci" si rozvracet nedáme, politici nás jím očkují jako za komunistů

5. 6. 2017 10:00
Doktrína klidu na práci je dodnes tak úspěšná, že v jejím jménu klidně slevíme ze svých práv. Jako v případě stavebního zákona.

Nejživotaschopnějším prvkem československé normalizační ideologie se stal takzvaný "klid na práci". Normalizátoři po roce 1968 nebyli prvními, kdo ho objevil a udělal z něj důležitou součást jazyka moci; o postulátu "klidu na práci" by se dalo mluvit třeba v souvislosti s protektorátem. Ale až za Husáka, mezi lety 1969 a 1989, se klid na práci posunul do samého centra doktríny, o níž režim opíral svůj raison d’être v očích veřejnosti. Klid na práci se stal klíčovým bodem nové společenské smlouvy.

Když si státostrana a občané navzájem vyjasnili, co se pod klidem na práci myslí a co jedni od druhých v tomto smyslu mohou čekat, nastal čas pojmenovat a potlačit ty, kdo klid na práci ruší. Na tom se záhy podílely jak státní moc, tak - akceptováním doktríny, přitakáváním, nezájmem - většina obyvatel. Narušitelé byli vytěsňováni na okraj společnosti.

Výstižně o tom píší historici Pavel Kolář a Michal Pullmann ve své studii Co byla normalizace? (vydal Ústav pro studium totalitních režimů a nakladatelství Lidové noviny, 2016):

Vylučování nežádoucích "živlů" bylo po dvacet let poměrně úspěšnou legitimizační strategií (režimu). Disidenty většina společnosti více méně ignorovala nebo považovala za narušitele "klidu k práci". (str. 66)

Rétorika "pokojného života" se stala hlavním ideologickým prostředkem disciplinování československé společnosti, jenž doprovázel čistky, obnovenou cenzuru, uzavření hranic a další mocenská opatření. (str. 78)

Většina společnosti tolerovala oficiální stigmatizaci opozice jako "živlů" narušujících harmonii ve společnosti a sledujících své sobecké zájmy na úkor společnosti. (str. 88)

Podstatný je také "normotvorný" citát Gustáva Husáka z rozhovoru pro Rudé Právo z ledna 1970: Politická konsolidace by měla znamenat klidný život lidí, dodržování zákonnosti, svobodný rozvoj společnosti, příznivé podmínky pro rozvoj hospodářské činnosti, stabilitu, sociální a existenční jistotu, perspektivu pro lidi, aby nežili z týdne na týden, aby nebyla panika ani zásobovací, ani měnová. To všechno vytváří podmínky, aby se dalo dobře a spokojeně žít, aby stálo za to žít. (str. 78)

Je to dávno, zdálo by se, a dřevěný jazyk moci už ztratil šanci. Opravdu? Ve skutečnosti "klid na práci" zůstává jedním z nejúspěšnějších politických konceptů. Porozumění politiků s voliči se o něj opírá dodnes. Vždyť ani slovo "živly" nevymizelo, jen místo "chuligánů", "mániček" a "cikánů" nastoupili "nepřizpůsobiví" a klid na práci neruší disidenti, ale například "ekoteroristé".

Schéma se nezměnilo. Jen procento spoluobčanů, kteří doktrínu klidu na práci nesdílejí a disciplinaci prostřednictvím záminek pro jeho udržení se brání, je ve svobodné společnosti vyšší než tehdy.

Klid na práci zůstává efektivní součástí politického jazyka (Ano, bude líp, atd.) i za kapitalismu. Panuje mocenský konsensus, za kterého není těžké "okrajové skupinky" stigmatizovat a přinejmenším verbálně vytlačovat coby narušitele. Ať už jako zloduchy, podivíny, nebo obojí. Prezident Miloš Zeman, u nás asi nejvýraznější představitel doktríny klidu na práci, by dokonce ekology vyhošťoval do rezervací přímo, ne jen v přeneseném smyslu slova.

Paleta narušitelů je přitom v demokracii pestřejší než v 70. a 80. letech. A také význam pojmu "klid na práci" se rozšiřuje; zóna požadovaného klidu se týká i zábavy, spotřeby nebo růstu. Vlastně nejde jen o klid na práci - ale i o klid na klídek, o to "nedělat si násilí".

V téhle logice je pochopitelně absurdní, když radnice občany nabádá, aby po Praze nejezdili ve velkých autech. Vášnivé odmítavé reakce na videoklip dobře ilustrovaly, jak moc je v nás věrouka klidu na práci zažraná.

Zrušit na náměstí parkoviště? A co náš klid na parkování?

Kdo se staví proti kácení, betonování, těžbě, maximalizaci dálnic za každou cenu, radikálně proti kamionům, kdo kritizuje kánon "prostě to postavíme", ti všichni a mnoho dalších ruší klid na práci. Na ty, kdo mají námitky proti příznivým podmínkám pro rozvoj hospodářské činnosti, stabilitě, perspektivě pro lidi, se nahlíží jako na živly narušující harmonii ve společnosti a sledující své sobecké zájmy na úkor společnosti. Tak si to osvojila většina politiků a většina občanů.

Ne že by se podobný jev nevyskytoval i v jiných zemích, ale u nás díky normalizaci zakořenil mimořádně hluboko. "Slušní lidé" si nad aktivisty ťukají na čelo, jako dřív nad disidenty. Nad squattery na Klinice stejně jako nad chartisty: jsou bláhoví, nebo nebezpeční.

Klid na práci narušují vlastně všichni, kdo jeho dominanci a doktrínu klidu (a klídku) veřejně zpochybňují. Například - běžně - humanitní intelektuálové. Kritika humanitního vzdělání na úkor preference techniky vychází z idejí klidu na práci.   

Mezinárodním apoštolem klidu na práci je Donald Trump; rubat uhlí, stavět ropovody, škrtat pařížskou klimatickou dohodu (největší globální narušení klidu na práci za mnoho let). Klid na práci si rozvracet nedáme. Za plotem už vůbec.

Věrným spojencem klidu na práci bývá v jazyce zdravý rozum. Kdo klid na práci ruší, jako by nám říkal "mějte se hůř", "nežijte spokojeně", tudíž, jak je vidět, o rozum přišel, je blázen. Prudší povahy by ho do "blázince" i zavřely.

Tohle všechno jsou myšlenkové zdroje, o které se ve svém nejkontroverznějším paragrafu opírá novela stavebního zákona. Když ji tento týden schválí Senát, vyloučí ze stavebního řízení občanské a ochranářské spolky. Podle ekologických sdružení jde o největší omezení občanských práv po roce 1989, které je v rozporu s ústavou.

Poslanecká sněmovna by takový zákon bývala nikdy neschválila, kdyby neexistoval silný společenský souhlas s prioritou "klidu na práci". Jen díky němu bylo možné, aby nabyly vrchu pohádky o tom, že stavebnímu ruchu u nás ze všeho nejvíc brání "ekologický racketeering". Politici vycítili, že mají mandát k vymýcení narušitelů prosperity a pokojného života. A konali.

Za uplynulá léta je popsáno mnoho případů, kdy občané a občanské iniciativy hráli při stavebním řízení prospěšnou roli. A ani omylem nenarušovali harmonii ve společnosti ani nesledovali své sobecké zájmy na její úkor - jak to ovšem mohou vidět notoričtí zastánci klidu na práci.

Se stavebním zákonem přichází hlučná ozvěna normalizace. Doktrína klidu na práci je tak úspěšná, že lidé jsou v jejím jménu dokonce ochotni slevit ze svých práv. Jinými slovy, připustit, že jim někdo za jejich vlastním dvorkem postaví něco, co se jim nebude líbit. Bez ptaní.

autor: Jan Lipold | 5. 6. 2017 10:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama