reklama
 
 

Milost pro humanitní potížisty: profesor Hilský dostal vládní cenu za vědu

15. 10. 2015 12:25
Slovo „věda“ jsme si zvykli překládat jako „věda a technika“. Cena Česká hlava pro proslulého anglistu připomíná, že je to omyl.

Držitelem národní ceny Česká hlava je letos profesor anglické literatury Martin Hilský, schválila tento týden vláda. Jde o nejvyšší vědecké vyznamenání u nás a uděluje se za „mimořádné celoživotní výsledky v oblasti výzkumu, vývoje a inovací“. Koneckonců, byla to Rada vlády pro výzkum, vývoj a inovace, kdo proslulého anglistu navrhl.

V kontextu české – i zahraniční – debaty o míře společenského přínosu technických a humanitních oborů to působí jako nečekaná volba. A nejen kvůli tomu, že kdybychom chtěli slovíčkařit, můžeme se ptát, jestli souborný překlad Shakespeara je spíš výzkumem, vývojem, či inovací.

Samozřejmě že profesor Hilský je vědcem par excellence. Jestli jsme si zvykli, jsme tak vycepovaní, že vědci jsou tu od toho, aby vynalézali a své vynálezy dávali k dispozici do služeb šťastné techno budoucnosti lidstva – pak je to naše chyba.

Ale nejedeme v tom sami, i Nobelovy ceny, a České hlavě se přezdívá „česká Nobelovka“, jsou tak nastavené. Humanitní obory se krčí v koutku. Karikatura správného vědce: protože se mu říká podle slovesa „vědět“, tak tím pádem „musí vědět“, což se nejlépe pozná podle toho, že se vykáže nějakým na první pohled užitečným objevem. Tím vůbec nezpochybňuju, že tohle je věda – ale nejen tohle je věda. Nejen kontaktní čočky a elektronový mikroskop.

Disidenti věd

Jenže politici mají v oblibě spíš přírodovědce a techniky než absolventy humanitních a společenských věd (snad kromě ekonomů). Bývají jim bližší, jeví se jim jako přirození spojenci v jejich zájmu skrze pokrok a růst zlepšovat životní podmínky obyvatel (a nechat si to oplatit zvolením, ovšemže). Zjednodušte si život, vystihla to už víckrát reklama, a politické slogany říkají totéž.

Humanitní intelektuálové se k tomuto účelu hodí mnohem méně. Spíš jsou podezřelí z nadměrného používání kritického myšlení. Pochyby o světě – zhusta konstruovaném politiky – mívají v popisu práce. Potenciální potížisti. Překážka na cestě k obstarávání změřitelné prosperity, vyšlapávané politiky od jednoho volebního období k druhému.

Humanitní obory se z tohoto pohledu mění v jakési disidenty ryzí vědy. A nejde jen o skutečné vědce, ale i o humanitní vzdělání jako takové. Jeho údajná neužitečnost, nepraktičnost se ve společenském povědomí soustavně přetřásá, ba se stává předmětem pošklebování. V tom odvedl kus historické práce komunismus. Na humanitní vzdělání se hledívá úkosem, jako na výstřednost – nechtěnou ilustrací tohoto stavu je věta „i skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále“. Latina je k smíchu.

Při volání po tom, aby se školství přizpůsobilo poptávce ekonomiky, se zájmy politiků, průmyslníků a hlas lidu výtečně doplňují. Jde o věkovitý spor, zda má vzdělání sloužit spíš jako příprava na povolání, a položit důraz na specializaci – anebo jestli je jeho hlavním smyslem syntéza, rozvinutí všech schopností vzdělávajícího se člověka, které mu umožní co nejlépe porozumět sobě i světu. Dá se to i ono spojit, být syntetickým specialistou? Jak se perfektně vyškolit, a nestat se fachidiotem?

Nejsme vůbec jediná země, kde z výše uvedených příčin nabývá vrchu první přístup, tedy praktičnost. Ale důraz na zužitkovatelnost jednotlivcem dosaženého poznání ve výrobě je u nás poslední dobou opravdu mimořádný. Vzdělání? Technologické. Diplomacie? Ekonomická. A tak dále. Roztočte kola.

Kdo chodí do kavárny

Pohled na vzdělání jako na výrobní nástroj a z toho vyplývající symbiózu politiky a byznysu dobře ztělesňuje prezident Miloš Zeman (inženýr ekonomie). V květnu 2013 prohlásil, že máme nejvíce kulturních antropologů na milion obyvatel na světě, ale bohužel většinou ten antropolog po absolvování jde na úřad práce. Což Česká asociace pro sociální antropologii vzápětí vyvrátila, leč symbol „neužitečnosti“ byl nastolen.

Postoj hlavy státu k technickým a humanitním vědám, respektive jejich představitelům se pak utužoval při krajských i zahraničních cestách (o průmysl a byznys jde až v první řadě) nebo sporech s akademickou obcí (viz jeho dva nejznámější protagonisty Martina C. Putnu a Jiřího Fajta). S kým si hlava státu spíš porozumí, je prosté – kanál Dunaj-Odra-Labe přece prokope stavební inženýr, a ne kunsthistorik. Nejen Zeman pochopitelně tuší, že mezi kulturní a humanitně zaměřenou inteligencí nejspíš volby nevyhrál, a oboustranná animozita trvá.

Tak jako Zemanův fanklub symbolizují agroinženýři František Čuba a Jan Veleba, rozumí se samo sebou, že v „pražské kavárně“ nevysedávají absolventi jaderné fakulty, nýbrž múzických umění, politologové, sociologové, atd. Intoši a elitáři se tu stavují cestou z úřadů práce. Exponenti kavárny se rekrutují především z humanitních a společenskovědních oborů.

Jestli sem tam zajde na kafe i Martin Hilský, nevím. Ale jako laureát České hlavy, ceny přírodovědně-technicky orientované a udělované nejčastěji chemikům a lékařům, je v každém případě skvělou volbou. Už proto, že se tím připomíná: věda, to není totéž co „věda a technika“, a kultura není žádná nadstavba, ale základ.

autor: Jan Lipold | 15. 10. 2015 12:25

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama