S ochotou a zdvořilostí anglického džentlmena, který nikdy nedokáže zvýšit hlas, uměl vyřídit i ten nejsložitější dotaz a to nejextravagantnější hudební přání.
Občas jsem měl podezření, že zná celý objemný katalog s tisíci položkami nazpaměť. A že dokonce přesně ví, v kterém regálu a ve které polici se ta která nahrávka nachází. Případně kdy a kde byla natočena a v kolika různých verzích existuje.
Mám za to, že kdybych byl býval musel při některé ze nočních směn Patricka probudit telefonem doma v Kentu, dokázal by třeba o půlnoci vyjmenovat všechny nahrávky Dvořákovy Novosvětské ve svém archivu. A to i s příslušnými katalogovými čísly.
Odstíněná poezie černobílých fotografií
Když jsme se viděli naposledy, Patrick Harris se ve svých 54 letech chystal do penze. Chtěl se vrátit zpět na venkov do Yorkshire, odkud pocházel. Nemohl se dočkat, až se bude moci věnovat svým koníčkům - pozorování ptactva, skalce a záhonům.
Měl jsem však podezření, že Patrick utíká do penze také proto, že už déle nemůže snášet stále se zrychlující digitalizaci veškerého světa kolem nás.
Vyprávěl mi, s jakou lítostí nahrazoval ve své kolekci vinylové desky kompaktními disky - nikdy v životě si prý nezvykne na poslech hudby z CD přehrávače.
Se zármutkem si povzdechl, jak vtahy mezi lidmi odosobnily počítače a elektronická korespondence. A jaký repertoár odstínů dokázala kdysi zprostředkovat stará dobrá černobílá fotografie.
Odhadoval bych, že Patrick Harris bude v Británii mezi posledními, koho donutí britská vláda vyměnit analogový televizní přístroj nebo si alespoň koupit konvertor. Možná se pak raději obejde bez televize.
Digitální dohra u soudu
Přes ty drobné a někdy neviditelné či neslyšitelné ztráty, které digitalizace našim zrakovým a sluchovým vjemům přináší, má však nesčetně výhod. Například proto, že zjednodušuje šíření televizního signálu a umožňuje, že na desítky let hermeticky uzavřený trh rozhlasového a televizního signálu mohou vstoupit noví hráči.
Obava z rostoucí konkurence je, jak se zdá, v České republice taková, že obě hlavní komerční televize, Nova i Prima, vzaly tento týden Radu pro televizní a rozhlasové vysílání (RRTV) k soudu za to, že jim letos na jaře nepřidělila licence na nové digitální kanály.
Z letmého přehledu nejdostupnějších zpráv na českém internetu je obtížné zjistit, jaké k tomu měli radní důvody. Našel jsem na stránkách RRTV přehledný graf s oceněním jednotlivých žádostí. Hýřil barvami jako dětské omalovánky. Věcných argumentů, jež by podpořily tato důležitá administrativní rozhodnutí, však v nich bylo - alespoň na první pohled - spíše pomálu.
"Show me the money!"
Pokud žaloby českých komerčních televizí na rozhodnutí RRTV skončí opravdu u soudu, mohla by to být dobrá příležitostí k zevrubné inventuře dosavadního postupu české digitalizace. A také k upřesnění výchozích pozic příštích hráčů na liberalizovaném televizním trhu.#reklama
Soukromí majitelé komerčních terestriálních televizních stanic by v rámci téhle inventury udělali možná dobře, kdyby část peněz ušetřených současnými škrty investovali do pečlivější přípravy svých předkládaných projektů. A po případném získání licence k rychlému rozjezdu nových kanálů.
Radní pro rozhlasové a televizní vysílání by mohli zájemce o digitální konvertory a odbornou i laickou veřejnost seznámit s tím, jak daleko postoupili ve svých přípravách ty společnosti, kterým už byla licence přidělena. A do jaké míry jsou jejich projekty vlastně finančně zdravé.
Ivan Kytka; [email protected]
