Při pohledu z Evropy to působí jako olympiáda incidentů. Zprávy z Ria hlásí ozbrojená přepadení sportovců, dopravní nehody, dokonce střelbu na mediální stan a útok na novinářský autobus. Na sportovištích jsou k vidění kuriózní lapsy (zelená voda v bazénu) i vážné chyby pořadatelů (těžké pády cyklistů a cyklistek na špatně zvolené trati).
Evropanovi, obyvateli Evropské unie, je to nápadné: co se to tam probůh děje? Latinoameričanovi asi tolik ne. Odehrávat se tohle před čtyřmi lety v Londýně, hry by se hodnotily jako průšvih. V divočejší, chudší a temperamentnější Brazílii se to tak nebere. Právem. Tolerance k odlišnosti je namístě.
Samozřejmě, brát zločinnost jako vedlejší efekt národní spontaneity by bylo cynické – na druhou stranu, vyšší míra přirozeného chaosu tu paradoxně patří k řádu věcí. Tak jako není proorganizovaná a „evropsky“ pod kontrolou sama země, nemohou takové být ani olympijské hry. Brazílie není lepší ani horší, jen Evropanům připomněla kulturní rozdíly.
Nápadnou událost přinesl závod ve skoku o tyči mužů. Obecenstvo bučelo a pískalo na francouzského favorita Renauda Lavillenieho, protože si přálo, aby vyhrál domácí Thiago Braz da Silva. Stalo se, po životním výkonu Brazilec získal zlatou medaili. Roztrpčený Lavillenie si po závodech postěžoval, že publikum nebylo fér a že „tohle patří na fotbal, ne na atletiku“. (Přesněji: nepatří to ani na fotbal, ale o to teď nejde.) Dokonce přirovnal atmosféru k tomu, co zažil Jesse Owens v Berlíně 1936. Pak se omluvil, ale na stupních vítězů byl i tak vypískán podruhé.
Obráceně, tedy Brazilci ve Francii nebo Jihoameričanovi v Evropě, by se to asi nestalo. Publikum tu je, jak se říká, vyspělé, fair-play by mu tohle nedovolila. Kdežto u Brazilců rozhodují emoce (podobně se chovali i na soutěžích gymnastů). Ne že by olympijskou myšlenku a evropské pojetí respektu k protivníkovi nebrali, ale vášeň a radost z vítězství je pro ně víc. My trochu nechápeme je, proto i nešťastný Lavillenie reagoval přepjatě. Oni někdy zase nás, že jsme moc cimprlich, profesionálně upjatí. Je to přece zábava, tak se odvažte…
Bučení na atleta, který se potřebuje koncentrovat, je nesportovní bez ohledu na mentalitu obecenstva. Lavillenie si navíc „nezačal“, nebyl vypískán za nějaký „faul“ nebo provokaci, jako se to stává simulujícím fotbalistům. To Brazilci přehnali. Polehčující okolností je jejich letora. Nešlo o výraz cílevědomého nepřátelství nebo dokonce národnostní nesnášenlivosti (viz chuligáni na fotbale). „Jen“ emoce vystoupaly příliš vysoko. Můžeme odsoudit, ale i pochopit.
Brazilské „živočišné“ pojetí olympiády je přes všechny trable sympatičtější, než kdyby do mrtě spořádané hry pořádala nějaká diktatura. Perfektní totální organizace, spontánní projevy omezeny na minimum. Lidé na tribunách v Riu bučí očividně svobodně, což je v zemi, kde ne tak dávno vládla dvacet let vojenská junta, rozhodně úspěch.
