Politici starého kontinentu, z něhož vzešly dvě světové války, byli a jsou nepoučitelní. Na obranu svých voličů myslí vždy až tehdy, když jsou masakrováni. Odhodlání lídrů však pokaždé rychle vyprchá, protože přízeň voličů je snazší si získat rušením poplatků ve zdravotnictví či škálou (často marnotratných) sociálních dávek než stabilizací (alespoň) rozpočtů na policii či armádu.
Po "překvapivých" válkách či masakrech jsme pak svědky takových paradoxů, kdy český náčelník generálního štábu „děkuje“ ruskému prezidentovi za okupaci Krymu, protože až tato agrese zastavila českou politickou elitu v málo vídaném zkracování výdajů na obranu země.
A stereotyp se opakuje: teprve řádění džihádistů v Paříži přimělo premiéra Sobotku k přiznání, že nedostatek financí ohrožuje fungování Bezpečnostní informační služby (BIS), kterou i proto opustila v minulých letech řada cenných odborníků. V ostatních dvou českých zpravodajských službách to není lepší. Přitom právě kvalitní informace od špičkových agentů v terénu a pak i analytiků v centrálách rozvědek jsou hlavní "zbraní", jak lze útokům – i podobným těm v Paříži - předejít.
Před Paříží ale bylo 11. září a pak i jiné brutálnější masakry - například v Madridu či Londýně, pokud zůstaneme jen u nich. A co se v myšlení politiků změnilo? Na bezpečí svých voličů dál nedbali. Čest budiž výjimkám. Koneckonců i proto považují bezpečnostní experti nejnovější sliby a ujišťování evropských lídrů, jak nekompromisně a jednotně budou čelit džihádu, za průhlednou licoměrnost. Například psycholog Daniel Štrobl se zkušenostmi z Afghánistánu říká: "Brzy jim znovu otrne." A nabízí černý scénář: budou muset následovat ještě další a další tragédie podobné té v Paříži, aby se v uvažování politiků a hlavně jejich voličů (protože politici konají hlavně tak, aby je lidé zvolili) něco změnilo.
Oportunní chování politiků má však i své důvody. Druhá světová válka a pak i ty v Koreji či Vietnamu byly natolik hrůzné, že cokoliv souviselo se zbraněmi, policií či armádou, budilo i v demokratických zemích u lidí odpor. Odtud také síla a rozmach protiválečných hnutí. "Raději rudý než mrtvý," skandovalo se v šedesátých letech na Západě při mírových demonstracích. Tak daleko tehdy došel odpor lidí ke všemu, co souviselo s armádou, zbraněmi i obranou jejich zemí. Jako kdyby tahle mentalita Evropany stále fascinovala. Psycholog Štrobl se zúčastnil nedávno diskuse na čáslavské letecké základně, v níž se jinak inteligentní a vzdělaná žena zeptala velitele letiště: "Opravdu se začíná zbrojit? Děsí mě to!"
Dokud nás tedy bude tohle paradigma z rozumného rozvoje a modernizace vlastních ozbrojených sil nebo zpravodajských služeb děsit (hlavně politiky), budou na nás džihádisté útočit, kdykoliv se jim zamane. Přitom ti z Paříže měli do profesionálů hodně daleko. Elita džihádu do Evropy zatím nedorazila, jakkoliv to bezpochyby zvažuje či k tomu trénuje samotné Evropany. A příznivců má už tisíce. Zkusme mít proto na paměti ono skandování "raději rudý než mrtvý". A položit si otázku: proč tehdy na Západě tolik a s jakými důsledky rezonovalo?
