O tom, že v Íránu probíhá "ženská revoluce", nikdo nepochybuje, vždyť začala smrtí Mahsy Amíníové, a dokonce po ní dostala své neformální internetové jméno. Ženy představují mezi protestujícími vysoké procento a dodávají celému hnutí velmi osobní, snad existenciální náboj.
Je to ale také hnutí generační. Mezi protestujícími najdeme vysoké zastoupení velmi mladých dívek, často středoškolaček. Nemohou si dost dobře pamatovat poslední opravdu velkou vzpouru společnosti z roku 2009, tehdy vedenou proti zfalšovanému zvolení prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda.
Současná revoluce tedy na tehdejší "zelenou" tak úplně nenavazuje, ale také se tím pádem nemůže nakazit skepsí z tehdejší prohry. Ta přišla až po několika měsících systematického státního násilí.
Rozhněvaná generace Z
Není to už revoluce íránských "mileniálů", ale "generace Z", "zoomerů", vlastně dětí dnešní střední generace X. Mnozí Íránci se shodují, že jejich "generace Z" je jiná než ty předchozí. Je velmi početná, lidé ve věku 10 až 24 let představují skoro čtvrtinu obyvatel. Je to také skupina, která měla dosud největší přístup k internetu, zná jazyky a má velmi dobrou představu o světě. Tedy i o životě, který by mohla žít, pokud by jim nevládl režim, v jehož čele stojí muž narozený v roce 1939.
Pozorovatelé íránské reality také dodávají, že jde o pokolení velmi rozhněvané, přičemž dívky jsou ještě naštvanější než chlapci. Mluví o tom, že jsou odhodlány zemřít, protože život, který pro ně režim plánuje, nestojí za nic.
Nejde jen o šátky. Ženy se také musí podrobovat ponižujícím pouličním kontrolám, předsvatebním testům panenství, smiřovat se s tím, že navzdory vzdělání nedostanou možnost se pracovně realizovat - o možnosti svobodně zvolit vládu ani nemluvě.
A je tu ještě jeden důvod, proč už i mileniálové jsou někdy příliš staří pro současné demonstrace. Účast v jejich letošní vlně vyžaduje dobrou fyzičku, schopnost vydržet hodiny na ulici a případně také rychle utíkat. Oproti dřívějšku se tentokrát protesty nesvolávají, ale zhusta vznikají spontánně, mnozí účastníci si s sebou často neberou telefony, aby je nebylo možné trasovat.
Ženy najdeme také na druhé straně, mezi zasahujícími bezpečnostními složkami. I to je novinka. Svědkové vypovídají o obzvláštní brutalitě ženských oddílů, a to zejména pokud zasahují proti demonstrantkám. Platí to i obecně, Íránci hovoří o větší krutosti zasahujících, například častější střelbě ostrými. Objevila se tvrzení, že režim nasadil do ozbrojených složek i členy z Iráku, Sýrie nebo Libanonu, podle některých fám jde pak o Palestince.
Z centra na okraj
Tito importovaní ozbrojenci zasahují zejména na íránské geografické a sociální periferii. Nové je i to, že zloba tentokrát zasáhla také menší konzervativní města a také oblasti obývané nejrůznějšími minoritami.
Když se podíváme na počty obětí podle provincií, zjistíme, že nejvíc protestujících umírá v Sístánu a Balúčistánu, Mázandaránu a v íránském Kurdistánu. Jsou to provincie chudé, s vysokým zastoupením etnických menšin, jako jsou Kurdové, Arabové, Azerové, Balúčové a další. Vláda tyto regiony zanedbává ještě více než ostatní a k politickému a náboženskému útlaku se přidává ještě ten národnostní a ekonomický. Íránský režim se přitom svých menšin velmi obává, podle některých tvrzení představují skoro polovinu obyvatel a jsou rozmístěny v příhraničních oblastech.
Mezi ty nejvíce nespokojené patří íránští Kurdové. Mahsa Amíníová, jejíž smrt odstartovala revoluci, pocházela z Kurdistánu a řada Kurdů chápe její osud o to osobněji. Její "pravé" první jméno bylo Žina. Protesty se už přelily do ozbrojených srážek mezi íránskými bezpečnostními složkami a ozbrojeným kurdským hnutím.
Íránská armáda dokonce o své vůli začala bombardovat kurdské pozice i za hranicemi na iráckém území, kde žije další část kurdské komunity. Režim se snaží vykreslit problém jako záležitost militantních separatistů, a nikoli sociální nebo politické téma. Současně ale platí, že případ Mahsy/Žiny chápou jako svůj všichni Íránci, a převzali dokonce heslo Žena, život, svoboda, jež původně pochází z řad kurdského hnutí v Turecku. Pro íránský režim je v každém případě varianta, podle které se začnou bouřit všechny etnické menšiny, velmi nebezpečná.
Čekání na vůdce
Proti íránskému režimu povstalo v posledních letech hned několik různých socioekonomických skupin, od střední třídy ve velkých městech až po nespokojené chudé venkovany. Pro režim bylo výhodné, že se tyto proudy nikdy dostatečně nepropojily. Uvádí se, že právě splynutí různých skupin nespokojenců vedlo například k úspěšnému svržení Husní Mubáraka v Egyptě roku 2011 nebo ben Alího v Tunisku.
I v Íránu se objevují příznaky, že by se něco takového mohlo dít. K protestům se například přidali zaměstnanci v energetickém sektoru, což je pro režim zvláště varovné. Představitelé těchto protestujících se vyslovují nejen na adresu ekonomické situace (během deseti let spadl příjem průměrné rodiny o více než třetinu), ale zmiňují i postavení žen nebo etnických menšin. Protesty přerůstají obvyklý vzorec i v tom, že se na jejich stranu přidaly některé celebrity, od fotbalistů až po filmaře.
Jenže tento optimistický obrázek nevystihuje celou situaci.
Zaprvé, režim se zdá být nadále pevný a také odhodlaný problém vysedět, samozřejmě za použití násilí, podobně jako tomu bylo i v roce 2009, kdy společnost kladla odpor několik měsíců. Dále, demonstrace zatím nevygenerovaly žádné vůdce.
To může být na začátku výhodné, protože režim nemá na koho udeřit, ale v určitém okamžiku je potřeba, aby někdo tlak na změnu vedl. Taková síla v Íránu není. Dokonce i početný íránský exil obtížně hledá cestu, jak se do věci zapojit, to je velmi patrné při porovnání s minulou revolucí, tou z roku 1979, kdy část v zahraničí žijících íránských kruhů mohla okamžitě dodat charismatického vůdce Chomejního, čekajícího na příležitost v Paříži.
A v neposlední řadě nevidíme zatím žádné významné odpadlíky od režimu, zejména v řadách ozbrojených složek. Poučení (nejen) z arabských revolucí říká, že je potřeba, aby se na stranu změny přidala i část mocenské elity. A ta musí okolnosti odhadnout tak, že má budoucnost i po převratu - to byl rozdíl mezi egyptskou a syrskou revolucí.
Egyptská armáda a byrokracie pochopily, že mohou klidně pokračovat v krasojízdě i po svržení prezidenta a "režimu", kdežto Asadova klika v Sýrii viděla, že prohra by pro ni vzhledem k syrským podmínkám znamenala konec, a bránila se za každou cenu. Íránská elita očividně vyhodnotila svou situaci po syrském vzoru a hodlá zatím pokračovat ve válce proti velké části vlastní společnosti.
Je tu ovšem přece jen jedna podobnost s rokem 1979. Šáhův režim tehdy prožíval naprostý kolaps důvěry. Podobně, tváří v tvář rozzlobeným středoškolákům, vypadá i dnešní režim jako naprosto nelegitimní a nikdo si neumí představit, jak bude po svém eventuálním vítězství vládnout generaci tak odhodlané, svobodomyslné a vzpurné, jako je ta, jež se nyní bouří v ulicích.
V době, kdy zemřela Mahsa Amíníová, objevily se spekulace, že churavějícího ajatolláha Chameneího nahradí jeho syn. V okamžiku, kdy se "revoluční" režim, odvozující svou legitimitu od svržení monarchie, pokusí nastolit dědičnou pseudomonarchii, dojde možná k propojení všech proudů odporu do jednoho. Tam ovšem nejsme, zatím jsme ve fázi, kdy íránské mladé ženy dostaly režim tam, kde za čtyřicet let své existence ještě nebyl.
Autor je zahraničněpolitickým komentátorem Českého rozhlasu.
