Společná evropská měna se v Česku může začít těšit na nebývalou popularitu. Aktuální rekordní inflace boří mýtus pevné koruny. A způsob, jakým prezident Zeman obměnil vedení centrální banky, vyděsil trhy natolik, až uvítaly nového guvernéra Aleše Michla brutálním propadem kurzu, proti němuž radní hned museli intervenovat. K tomu se přidávají nářky hypotékářů a dalších dlužníků, kteří kvůli vysokým tuzemským úrokům brzo nebudou mít na splácení, zatímco v eurozóně jsou půjčky výrazně levnější. A pokud připočteme i ekonomickou stagnaci, začíná se vnucovat otázka, zda by zemi přece jen nebylo lépe s eurem.
Nebylo. Nic ze současných problémů, které zažíváme, jiné bankovky nevyřeší. Ceny utržené z řetězu odrážejí nejen šílenství Vladimira Putina, ale především naše domácí potíže. A vzhledem k tomu, že jich máme nepočítaně, zůstalo by tu velmi draho i s novou měnou.
Euro je jistě silným symbolem, není to ovšem cíl, nýbrž prostředek. Mělo by - tak jako v případě Slovenska, baltských států či od příštího roku také Chorvatska -, zacementovat dobré hospodářské výsledky. V našem případě by však nyní stvrdilo jen úpadek.
Správný čas mlčet
Očekávatelného pošilhávání po jednotné měně se už na politické scéně chopily některé strany. Marketéři TOP 09 například začínají tvrdit, že nastal "Správný čas začít se bavit o euru". To je až komické. Správný čas byl po sněmovních volbách, kdy evropské platidlo požadovaly čtyři z pěti stran budoucí koalice, leč nakonec ustoupily euroskeptické ODS.
Aby toho nebylo málo, pustil se ministr zdravotnictví a místopředseda vlády za TOP 09 Vlastimil Válek do ekonomického rozjímání: "Inflace je v tuzemsku oproti eurozóně přibližně dvojnásobná a celá situace ukazuje, že kdybychom měli euro, jsme na tom lépe." To je nebezpečná manipulace. Inflace je sice v Česku opravdu vysoká, dle Eurostatu v dubnu činila meziročně 13,2 procenta, zatímco průměr eurozóny byl "jen" na 7,4 procenta. Jenže to není celý příběh. Do evropského průměru patří jak Francie s 5,4 procenta, tak Estonsko s 19,1 procenta. Cenami v jednotlivých zemích cloumá nejen Putinova agresivita, ale také jejich ryze domácí selhání.
Evropská centrální banka tak zažívá krušné časy. Mnohé státy by už potřebovaly krotit ceny vyššími úrokovými mírami, což je ovšem zatím stále nepřijatelné pro jižní země. Takové problémy Česká národní banka naštěstí nemá, a ne náhodou již vyšponovala základní sazbu nad pět procent, podobně jako Poláci či Maďaři.
Zatímco ale postup Varšavy či Budapešti nikoho na trzích nepřekvapuje, dění v Praze začínají obchodníci ostře sledovat. Ačkoli má Zemanův škodolibý truc při obměně bankovní rady za sebou teprve úvodní dějství, i to už stačilo řádně zamíchat kartami. Nový guvernér Michl hned v prvním projevu porušil snad všechny myslitelné zvyklosti, které až dosud lidé v tomto úřadě ku prospěchu země zastávali. Ohlásil stabilitu sazeb, ač vůbec netuší, jaké po červnovém zasedání budou, natož aby mohl odhadnout, jak turbulentní situaci rada vyhodnotí na konci léta.
Jeho chování tak vyvolává na trzích obavu, že by se Česko také mohlo do budoucna vydat superinflační tureckou cestou, což by samozřejmě přineslo masivní výprodej koruny a roztočení spirály do obrátek, jaké je snad lepší si ani nepředstavovat.
Těžko se pak divit, že i ti, kteří dosud nedali na korunu dopustit, začínají přemýšlet o tom, jestli by přece jen nebylo lepší vzít zavděk sice nedokonalým, ale předvídatelnějším eurem.
Nová měna, staré měchy
Není pochyb, že společnou evropskou měnou jednou v Česku platit budeme. Podle údajů Eurostatu ji u nás na počátku roku podporovalo 43 procent obyvatel, a je tedy celkem pravděpodobné, že se během pár měsíců její podpora přehoupne přes polovinu.
To ale nestačí. Slováci přijetím eura v roce 2009 korunovali sérii odvážných reforem, takže ani populista Robert Fico si pak už proti němu nedovolil jít. Baltské země zase měly již před vstupem do eurozóny své měny navázané na tu evropskou - a opakovaně během finanční krize ukázaly, že raději zvolí bolestivé vnitřní reformy, než aby se vzdaly snu o připojení k ní. Od Nového roku to udělá i Chorvatsko a nastávající dvacátý člen eurozóny tak završí svůj přerod z válkou zničené země v moderní transparentní stát.
Česko bohužel nyní píše příběh jiný. Po finanční krizi ztratilo tah a přešlapuje na místě. Takže se nejen přestalo přibližovat západním sousedům, ale začínají jej dohánět i leckteré postkomunistické státy. Relevantní české politické síly se vykašlaly na nezbytnou reformu obstarožního sociálního státu, penzí, vzdělávání i zdravotnictví. Tíží nás tak vnitřní dluhy za stovky miliard korun, které by se nám jen těžko dařilo odstraňovat v eurozóně svázané přísnými kritérii. Dokud tedy místo země s udržitelným sociálním státem, rychle rostoucí ekonomikou a flexibilním pracovním trhem připomínáme spíš skanzen, nevěstilo by nalévání nové měny do starých měchů nic dobrého.
Nebezpečná polovičatá řešení
Bohužel to ale vypadá, že tuzemský establishment má místo plnění celkem jasných domácích úloh zvláštní slabost pro vymýšlení nejrůznějších polovičatostí, které sice zaručeně nevedou k cíli, zato jsou dostatečně nebezpečné. Už před volbami přišli například Piráti s nešťastným nápadem, že vlastně nemusíme hned přijímat euro, ale měli bychom se alespoň začlenit do jeho přípravky, takzvaného systému ERM II, který fixuje kurz. Tímto institutem je ovšem úplně vždy dobré proběhnout co nejrychleji, protože stát v něm ztrácí vlastní měnovou politiku, aniž by měl euro - a sčítá tak nevýhody místo výhod.
Po pirátském volebním krachu naštěstí upadly takové plány v zasloužené zapomnění, naneštěstí to ale neznamená, že by se nezačaly objevovat jiné, podobně hrozivé. Tak například ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) se nechal slyšet, že firmy by tu mohly vést od roku 2024 v eurech nejen účetnictví, ale i platit daně. Nedává ovšem žádný ekonomický smysl, aby stát na svém území svoloval k masivnímu oběhu dvou měn. Kurzové riziko by tak řešily nejen firmy, které by nadále vyplácely mzdy v českých korunách, ale nově i stát s eurovým daňovým účtem…
Zkratky k euru prostě neexistují. Nejprve reformy, pak společná měna. Pokud bychom ji přijímali s rozvalenými veřejnými financemi, nereformovaným státem a centrálními bankéři, kteří vzhlížejí k tureckým hospodářským medicínám, dočkáme se jen stagnace, deziluze a nakonec i zcela zbytečného vzestupu euroskeptických extremistů.
