reklama
 
 

Falešná naděje, že "vlastně se nic nemění". Co stojí mezi námi a pádem do nesvobody?

28. 1. 2018 13:55
Odpor s patami pevně zarytými v západní hlíně demokracie je přesně tím, co budeme v nejbližších letech potřebovat.

Řada komentářů analyzujících vítězství Miloše Zemana ve druhém kole prezidentských voleb se dá shrnout do jedné věty - Jiří Drahoš byl "nic".

Pokud je to pravda, je to dobrá zpráva. Protože čím byl Jiří Drahoš silněji vnímán jako "nic", tím víc byly hlasy pro něj ve skutečnosti odmítnutím jeho protikandidáta a toho, co ztělesňuje. Nemůžete podporovat "nic".

Špatná zpráva by byla, kdyby důvodem Drahošovy porážky byl fakt, že ho voliči jednoduše oznámkovali jako horšího uchazeče o Hrad. Doby, kdy jsme měli ten luxus rozhodovat se mezi kandidáty podle jejich kvalit, jsou totiž pryč. Rozdíl mezi Zemanem a Drahošem není v jejich umístění na ose lepší - horší. Představují vektory mířící na opačné strany. Jeden na Východ, druhý na Západ.

Čím víc byl Drahoš "nic", tím lépe. 2,7 milionu Čechů odmítajících Zemanův směr je víc než 2,7 milionu Čechů podporujících Jiřího Drahoše.

Protože odpor s patami pevně zarytými v západní hlíně demokracie je přesně tím, co budeme v nejbližších letech potřebovat.

Česko udělalo v sobotu zásadní krok k okleštěné, pahýlovité demokracii polského a maďarského vzoru, která je ovšem jen předsíní kremelských sálů, v nichž už nepanuje demokracie vůbec. Tvářit se, že to tak není, je nejlepší způsob, jak nás tam teleportovat co nejdřív.

Falešná naděje komentářů typu "vlastně se nic nemění", "pět let to ještě vydržíme" nebo "prezident vlastně nemá žádné velké pravomoci" na tom nic nezmění. Ano, smířit se s nebezpečnou diagnózou není nic příjemného. Ale je to nutné, pokud máme využít pár procent šance na vyléčení.

Jistě, máme průpravu dlouhých patnácti let, kdy jsme si zvykli, že prezident je vždycky součástí problému a nikdy řešení, Hrad jsme si dali do závorky jako konstantní zápornou veličinu, s níž nelze dělat nic jiného, než s ní v každé rovnici dopředu počítat. Bereme to už málem jako osud, který se nedá změnit, asi jako Japonci neustálou hrozbu zemětřesení. Proč bychom se měli bát další pětiletky?

Protože v těch uplynulých třech seděl na Hradě kůl v plotě. V podhradí panoval prozápadní konsenzus. Nejpozději v loňských parlamentních volbách se to ale změnilo. Většinu v Poslanecké sněmovně teď mají strany, které proti ukotvení Česka ve svobodném světě buď aktivně bojují (SPD, KSČM, jednotlivci v ODS), nebo ho chápou jen jako obchodní/mocenskou příležitost - zajímavou, dokud odjinud nepřijde lepší (ANO, zemanovské křídlo v ČSSD). V rozhodujících politických institucích panuje poprvé od listopadu 1989 konsensus, který západní demokracii chápe v horším případě jako čiré zlo, v (ne o moc) lepším případě jako zbytečnou obtíž.

Pokud mají pravdu ti, kdo Jiřího Drahoše označují za "nic", pak tím skutečným "něčím", které dostalo 2,7 milionu voličských hlasů, je právě setrvání na Západě a standardní, neokleštěná demokracie. Tak zní naše diagnóza. Ti, kdo pokládají demokracii za zdravý stav, teď musejí hledat cestu, jak osmačtyřicetiprocentní šanci na vyléčení nepromarnit.

Co stojí mezi námi a definitivním pádem do nesvobody na dlouhou dobu? Je toho čím dál méně, ale o všechno jsme ještě nepřišli:

Občanská společnost. Volby spojily řadu osobností a organizací, poraženými kandidáty z prvního kola počínaje. Kdy jsme naposledy v této zemi viděli politika čestně a velkoryse prohrát? Bez trucovitého odchodu z vlastní politické strany, zakládání nové, házení klacků pod nohy bývalým spolustraníkům, prchání z místa volby zadním vchodem, kšeftování s podporou? To je velká lekce občanského postoje. Do kampaně za "nic" Drahoše se zapojily spolky, politici, akademici, podnikatelé, představitelé náboženských komunit, umělci, sportovci, studenti. Volební hlas má každý jenom jeden, ale ve veřejném dění je jedna plus jedna víc než dva. Aktivity rezonují, občanské postoje se vzájemně umocňují. Podhoubí demokracie zůstává živé, i když z něj dlouho nerostou hříbky volebních úspěchů.

Média. Dříve či později přijde pokus o ovládnutí veřejnoprávních médií zabalený do buničité vaty slov o nezávislosti, úsporách apod. Česká televize i rozhlas v kampani posté dokázaly svou klíčovou roli, ČT nejviditelněji v poslední předvolební debatě. Každý, kdo ji viděl, by neměl váhat obě média v případě potřeby bránit jako už několikrát v minulosti. Už příští týden přitom přijde na první lámání chleba v Českém rozhlase - generální ředitel René Zavoral má Radě ČRo sdělit závěrečné stanovisko ohledně svých obvinění na adresu investigativního reportéra Janka Kroupy.

Půjde ale i o soukromá média. Pořád ještě máme nezávislé - a velmi dobré - televize, noviny, časopisy a internetová média. Pokud se stanou hlavním fórem opozice, udeří moc i tady. "Stabilizaci" mediální scény nemusí jezdit studovat až do Číny, bohatě postačí příklady z Maďarska nebo Polska.

Formální pojistky demokracie a instituce - Ústava, Senát, Ústavní soud. Na pořad dne přijde rušení Senátu, který může leccos minimálně zpomalit, a snaha vyšachovat zastupitelskou demokracii ze hry referendy. Bude se počítat každý hlas proti. Především voliči a politici hnutí ANO netvoří žádnou vyhraněně protizápadní masu - dost možná přijde moment, kdy budou muset právě oni říct nejhlasitěji NE.

Demokratický Západ, jako v dobách komunismu. Evropské instituce představují aktuálně nejvážnějšího protivníka Kaczyńského snah podrobit si polskou justici. Čeští europoslanci budou muset bít na poplach, pokud k ohrožení institucí dojde i u nás. Je dobře, že část těch, kteří byli zvoleni za hnutí ANO, odmítli udělat na povel stranického šéfa k Západu čelem vzad. Ani občanská společnost nesmí nechat západní spojence podlehnout dojmu, že Babiš a Zeman reprezentují celé Česko. Charta 77 sama o sobě s komunistickým režimem nehnula, dokázala ale Západ přesvědčit, že má smysl pomáhat Čechům a Slovákům proti němu bojovat. Totéž bude muset dnešním západním lídrům dokázat občanský odpor proti případnému oklešťování demokracie u nás. Mnozí z nich budou možná v pokušení zlomit nad střední Evropou hůl a upřímně - můžeme se jim divit?

Demokracie má ale jednu známou nevýhodu - lze ji hájit proti všemu možnému, ale ne proti voličům. Pokud se většina trvale přikloní k protizápadnímu konsensu, nikdo a nic s tím nic neudělá.

Ani víc než osmačtyřicet procent pro "nic" Jiřího Drahoše.

autor: Jan Moláček | 28. 1. 2018 13:55

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama